Hledat na tomto webu

• Náchodský swing září 2011 ke stažení ( 12,3 MiB)
• Náchodský swing září 2011 k prolistování
• Článek „Cesta kolem Polska za 42 dní… vleže” naleznete na straně 22 (Rubrika „Téma měsíce”)

Do tisku (a do publikovaného pdf souboru) se bohužel dostala první verze článku před korekturou, takže jsou tam drobné nepřesnosti.
Autorizovaný text článku ( 25 KiB) po korektuře si můžete přečíst ve wordovském dokumentu (datově výrazně menším než pdf s celým časopisem).

Otázky redaktora Swingu a mé odpovědi

(článek vznikl podle části z nich a podle informací z webu)

• Co vás přivedlo k cyklistice?
• Existuje nějaký cyklista nebo cestovatel, o kterém byste mohl říct, že je vaším vzorem, nebo případně alespoň inspirací?
• Všiml jsem si, že jste tak trochu vynálezce (viz uchycení čelovky na přilbu), lehokolo jste zakoupil se vším všudy, nebo jste si je i nějak upravoval?
• Co byl nejsilnější okamžik vaší cesty?
• Proč jste si vybral právě trasu okolo Polska?
• Zažil jste během svého cestování nějaké nebezpečné situace (nejen při poslední cestě)?
• Můžete srovnat cestování na klasickém kole a na lehokole? Na čem hodláte podniknout další podobnou cestu?
• Kolik najezdíte za sezonu kilometrů?
• Jaké máte cestovatelské plány do budoucna?
• Co byste chtěl ještě dokázat (na kole i v životě)?

1)

Asi geny. Na kole jsem jezdil od mala, do třinácti jsem cykloturistiku provozoval na kole s jediným převodem;

od dvanácti jsem jezdil na cykloturistické tábory (poctivě každý rok bez přerušení, celkem 15 let, z toho 10 let jako vedoucí, z toho 3 roky jako hlavas);

přibližně při studiu průmyslovky jsem si občas zkusil jednodenní dálkovou jízdu, můj rekord je z pomaturitních prázdnin, to jsem najel 353,9 km za 23,3 hodin – 4.8.2002 v 5:01 jsem vyjel z Rájeckých Teplic (okres Žilina) a ve 4:19 druhého dne jsem byl doma (v Náchodě);

na podzim 2003 jsem dostal nabídku účastnit se v létě 2004 cesty na kolech do Monaka, nabídku jsem přijal, a protože se ukázalo, že 7 lidí je na takovou cestu moc, tak jsem od r. 2005 skočil do druhého extrému a začal jsem cestovat sám. Dá se říci, že na cestách se mi přes den (při jízdě) hodily mj. zkušenosti z cykloturistického tábora; a přes noc (při táboření v přírodě, ideálně pod širákem) zkušenosti mj. z táborů Eldoráda.

A až časem jsem se od otce dozvěděl bližší detaily o jeho dálkových cyklocestách v 60. letech - když jsem začínal se svým cestováním, tak jsem o otcových cestách věděl jen velice matně, takže jsem rodinnou tradici rozšiřoval tak nějak náhodou, aniž by v tom byl záměr. Naši mě od cestování spíš odrazovali, a to málo, co jsem o otcových cestách věděl, jsem používal spíš jako argument, proč by se mi dálkové cestování na kole nemělo zakazovat.

(nějaké informace na to téma jsou na www.adamek.cz/kolo/historie )

2)

Přímo o vzoru se asi mluvit nedá, ale určitou inspirací jsou Češi, kteří objeli svět - postupně jsem si všiml cesty Tatry 815 GTC "Kolem světa" (to sice nebylo na kole, ale byla to významná česká cestovatelská výprava), pak Zem objel, jako první Čech na kole, V.Dostál, a pak to na kolech byli Lucka Kovaříková a Michal Jon. O cestě L+M se dá říci, že jsem ji sledoval, u těch předchozích dvou to až tak nebylo. Rovnou podotýkám, že i když to vypadá lákavě, tak okolo světa jet nechci, protože každá z těch tří cest trvala 3 roky, a na tak dlouho odjet nehodlám. Různými způsoby se dá přepravit okolo Země i mnohem rychleji, ale pak to zase nemá nic společného s cestováním (= poznáváním), pak už je to jen sportovně-technický rekordní výkon, a to mě až tak neoslovuje.

Ostatně k tomu cestování jsem se nedostal ani tak proto, že bych následoval nějaké vzory, jako spíš proto, že z cyklistiky jsem měl vždy nejblíže k turistice a dálkovým jízdám (tedy pomalu, ale vytrvale - tedy tvrdohlavě; a za poznáním) a je to nádherný a velice přístupný způsob, jak si rozšířit obzory. Vlastně se dá říci, že o jiné cyklocestovatele jsem se začal zajímat spíš až v důsledku mého vlastního ježdění - zkrátka abych nebyl ignorant a věděl něco o špičkách v oboru. Takhle zpětně jsem se dozvěděl např. o cyklocestovateli Adolfu Parlesákovi, u kterého se dá obdivovat, co dokázal s tehdejší technickou výbavou a hlavně je mi sympatická jeho bezprostřednost (dá se to nazvat i drzost - v dobrém smyslu toho slova), díky které na cestách vyšel po dobrém s mnoha různými lidmi v různých situacích.

3)

Na otázky typu "váš nej..." se odpovídá strašně špatně, ale zkusím to...

V negativním smyslu byla nejsilnějším okamžikem cesty noční evakuace z pláže Baltu, kde mi vítr složil stan (už jsem ho zády neudržel a vyběhl jsem ven, aby ho nezboural i se mnou).

Intenzivně si budu pamatovat i horskou bouřku na JV Polska, kde jsem se už chystal postavit si stan na nejméně nebezpečném (netroufám si napsat na nejbezpečnějším) místě v lese, protože bouřka byla tak blízko, že jízda na kole dál by už nebyla bezpečná, když v tom jsem zaslechl zaštěkání psa, tak jsem usoudil, že u něj bude i dům s hromosvodem, lehl jsem na kolo, a mazal jsem až k tomu domu, kde mě nechali přespat pod přístřeškem pro auto, takže jsem nejen přežil, ale navíc jsem byl v suchu.

Z dlouhodobého hlediska byly nepříjemné deštivé dny, kdy jsem jel s bazénem na břiše, voda protékala skrz zipy všech tří teoreticky nepromokavých bund oblečených přes sebe a já jsem byl od rána do večera mokrý (při teplotách okolo 12°C), a mokro jsem měl i ve stanu, protože jsem ho stavěl nebo balil v dešti. Asi dvakrát taková situace trvala třeba tři dny v kuse, to už byla opravdu velká zkouška tvrdohlavosti. Ráno se pak člověk musí obléct do mokrého, protože nemá smysl si máchat další oblečení - prioritou je mít suché věci na spaní. I když několikrát jsem si přes noc nechal denní oblečení usušit na benzínce, to byla ráno nádhera, když jsem se mohl obléct do suchého (byť to třeba za chvíli zase promoklo).

A abych zmínil něco pozitivního - při svých cestách se zaměřuji na technickou historii, a letos jsem byl opravdu nadšený z "pochylen" na severu Polska - na Elbląském kanále jsou různé výšky hladiny napojeny nikoliv zdymadly, ale vagóny jezdícími po kolejích. Loď napluje nad vagón, vagón ji převeze přes kopec, spustí ji do vody, a pluje se dál. Je to vlastně pozemní lanovka poháněná vodou a funguje to tam tak už přes 150 let. Dostal jsem se i do strojovny, a to i když byla právě v chodu. Nádhera. Sice mi tam kvůli dešti vlhnul foťák (a ve stanu jsem měl mokro), ale užil jsem si to i tak.

A ještě jeden negativní... na JV Polska jsme v dusnu s jedním polákem volali sanitku pro starší paní, které se udělalo nevolno a nemohla ani stát na nohou. Dispečerka ZZS s námi odmítla spolupracovat a nehodlala poslat posádku... naštěstí ale náhodou jeli okolo městští policisté, kteří sanitku zavolali a ta hned přijela. Ale přístup té operátorky ZZS mě děsí doteď. Ale třeba s tou evakuací z pláže mi na moji prosbu pomohli policisté - všechny věci jsem měl v ruinách stanu a potřeboval jsem se odtamtud rozumně dostat na klidnější místo, tak mi ten balík věcí kousek popovezli (do kempu). Ale druhý den jsem se na tu pláž přijel podívat, takže mám opravdu celou trasu najetou natěžko :)

A ještě jedna pozitivní věc - na JV Polska jsem potkal ukrajinskou hudební skupinu, která naživo hrála ukrajinské lidovky, z nichž jedna měla část textu významově shodnou s částí Náchodského zámečku. Jinak to byla úplně jiná písnička, ale část textu se věcně shodovala.

4)

To logicky vyplynulo. Cesty v letech 2004-2007 (které jsem zpětně nazval 4x z Náchoda k moři a zpět) byly postupně po směru hodinových ručiček, přičemž jsem vždy vyjel zemí, kterou jsem se vrátil z předchozí cesty. V r. 2008 jsem jel okolo ČR, a teď přišlo na řadu jet okolo Polska. Ale objetí dalších sousedních států v úmyslu nemám - Slovensko a Rakousko mají moc kopců (i když i Polsko mě v tomto směru nepříjemně překvapilo) a Německo je moc velké. A navíc mám k Polsku bližší vztah, daný čistě tím, že celý život bydlím 2 km od něj. Už před lety jsem se začal učit aktivně mluvit Polsky, loni jsem za účelem zlepšení polštiny byl jeden semestr na stáži na Vratislavské polytechnice, a letos z toho logicky vyústila cesta na lehokole okolo Polska. A navíc mi to krásně vyšlo, že okolo ČR jsem po kopcích jel ještě na klasickém kole (jízda na lehokole do kopce je utrpení) a teď okolo rovinatého (jak jsem si myslel před odjezdem) Polska už jsem jel na lehokole (příjemném pro dálkové jízdy, pokud neprší ani to není do kopce).

Lidi mi v souvislosti s mými opakovanými návštěvami Polska a dřívějším studiem polštiny občas kladou různé dotazy, které jsem souhrnně shrnul pod zkratku "3P" ( = Proč Proboha Polsko ?! ), a na všechny tyto dotazy mám univerzální odpověď: "Znát jazyk (a reálie) sousedů považuji především za slušné, a navíc i za užitečné. Ať budu dělat cokoliv, tak pokud budu v Náchodě, může se mi polština i znalost Polska hodit." Takže i to je důvod, proč je Polsko po ČR druhý stát, který jsem na kole objel (a navíc s tím souvisí i to, že bydlím na trase).

Ještě mě napadá, že jsem možná nikdy nikde nevysvětlil, proč cestuji po směru hodinových ručiček - začalo to sice náhodou, a pak už jsem to mohl čistě ze zvyku konzervativně udržovat, ale navíc to má i racionální důvod - v pravostranném provozu je toto řešení trochu bezpečnější, protože odbočování doprava lehce převažuje nad odbočováním doleva. Sice to v praxi není velký rozdíl, ale každá záminka pro udržení tradice je dobrá. Psychologové tomu říkají racionalizace.

5)

Když vidím, jak jsem se rozpovídal, tak to zkusím stručněji...

Určitě sem patří zmíněná noční písečná bouře na pláži (na balení trosek stanu jsem si vzal cyklistické brýle, abych vůbec mohl v tom létajícím písku fungovat) nebo horská bouřka; a navíc bych ještě přidal jednu křižovatku v Jestřebích Lázních, kousek od nejsevernějšího místa Polska, kde jsem při vyjíždění doleva z vedlejší na hlavní silnici tak špatně viděl doprava, až jsem samým soustředěním se na situaci vpravo přehlédl auto, které jelo zleva. Všiml jsem si ho až díky jeho skřípějícím gumám. Ale stihl jsem se mu uhnout z trajektorie a ještě se mávnutím omluvit. A jindy mě třeba zase ohrozil nějaký motorista jeho rizikovým chováním, to už k tomu patří. Kupodivu ani nenastal žádný noční konflikt se zvířaty, i když se občas nějaká zvěřina dostala docela blízko k mému stanu - naštěstí vždy nakonec pomohlo moje tvoření hluku a případně i světla - i když mě úplně nepotěšilo, že několikrát trvalo, než se zvěř rozhodla vzdálit.

6)

Lehokolo je pohodlnější na delší cesty, ale je méně obratné v hustém provozu po městě a je z něj horší výhled (hlavně proto, že hlava je vzadu, to vadí více než to, že je relativně dole). Je zdravější pro záda a ruce, ale obtížně se na něm rozjíždí nebo jede do kopce - nedá se postavit do pedálů, je potřeba podřadit na lehké převody a šlapat zběsile jako fretka. A v dešti je to s bazénem na břiše a deštěm v očích (hlava není v předklonu) tragédie.

(druhá polovina otázky se řeší níže, tak bych ji tu zrušil)

7)

To je různé. Když z www.adamek.cz/kolo/ruzne/statistiky něco vyberu, tak v r. 2004 to bylo přes 7 tisíc km, ale v r. 2009 jen přes 1300 km. Letos jsem se rozjel (ve srovnání s jinými svými roky) solidně, ale z cesty okolo Polska jsem doma měsíc, a za celou tu dobu jsem na kolo nelehl. Najel jsem jen pár stovek metrů na skládačce, kterou jsem si čerstvě pořídil jako dobový doplněk k historickému ČS mikrobusu.

Za život jsem na jízdních kolech najel asi necelých 60 tisíc km, spousty lidí mají najeto mnohem více, ale já až na ojedinělé výjimky nejezdím na odpolední nebo sobotní projížďky či tréninky. Buď jedu poznávat, nebo jedu účelově z místa A do místa B a zpět. A to není až tak často.

8 a 9)

Minulé roky mě naučily o svých plánech mluvit raději méně než více. Částečně je to pověrčivost a opatrnost, obyčejné neříkání hop, dokud nebudu aspoň těsně před místem pro skok, a částečně už je to empirická statistika... Kdykoliv jsem něco vyzvonil předem, tak z toho pak buď úplně sešlo, nebo se to neuvěřitelně zkomplikovalo. A navíc - buď se budu věnovat tomu, že budu všude vyprávět, co všechno chci udělat, nebo ten čas věnuji radši tomu, že to udělám.

No prostě jsem pověrčivý a nechci mluvit o budoucích plánech :)

Ale můžu naznačit, že momentálně nemám potřebu absolvovat nějakou konkrétní trasu na kole. Místo toho se mi z fáze přibližné představy "šlo by" do podoby cíle "chci" přesunula jedna konkrétní trasa, o které už nějakou dobu vím, že ji nechci jet na kole, protože na té trase je i na mě příliš velký provoz (a to už je co říct, na kole cestuji spíše po větších silnicích, většinu trasy okolo Polska jsem jel podle automapy 1:700 tisíc). Už i vím, jakým způsobem chci tu trasu absolvovat, ale ještě se budu muset něco naučit a bude to chtít určité přípravy a zařizování... můžu jenom naznačit, že to samozřejmě nehodlám absolvovat nějak luxusně konzervativně. Bude to sice v mnoha ohledech pohodlnější než na kole, ale bude to výrazně náročnější na přípravu a i cestou pak budou hrozit takové komplikace (které na kole nehrozily a s jejichž řešením nemám zkušenosti), že to oproti kolu může být i složitější a obtížnější. Ale to se ještě uvidí, to je ještě daleko.