Hledat na tomto webu

Přihláška

Z obrazovek nás odnepaměti bombardují spousty vědomostních soutěží nabízejících finanční výhry. Nechávaly mě klidným, protože se v nich vyžaduje aby toho člověk hodně věděl. Ale asi před dvěma lety se na jedné soukromé televizi objevila soutěž "Pálí vám to?", kde stačí správně otipovat jaké slovo se skrývá za nepřímým popisem. Chce to jakous takous slovní zásobu, schopnost trochu kombinovat, a je to doma. U obrazovky mi to povětšinou docela šlo, a začal jsem uvažovat, že bych to třeba moh zkusit. Odrazovalo mě hlavně přihlašování přes duhovou linku 906 - spousty lidí tam zavolají, aby pořadatelé měli na výhry, a jen několik se jich pak dostane do soutěže.

Ale co, největší nárust pravděpodobnosti úspěchu je mezi žádným a jedním pokusem, tak to jednou zkusím, jeden telefon do toho investuju. Aby to nebylo jako v tom vtipu, kde se žid celý život modlí, že chce vyhrát v loterii, a po mnoha letech modlení se mu zjeví Bůh se slovy "No tak dej mi šanci, a jednou si vsaď."

Na lince mi automat sdělil kód hovoru a instrukce, jak s ním naložit. Mám o sobě něco sepsat, stručný životopis a zájmy, připojit ten kód z linky, a všechno jim to poslat. To byl březen 2004. Pak se pořád nic nedělo, a časem jsem to pustil z hlavy. Jsem sice jeden z těch co se skládají na výhry ostatním, ale aspoň jsem to zkusil.

Dopis

Je květen 2005. Odpoledne přijdu domů, beru noviny ze schránky, a vykukuje nějaká obálka. A dokonce pro mě. Jéje, "byl jste vybrán jako soutěžící...". Uvědomuju si, že je dneska pátek třináctýho. Dočítám dopis - "dostavte se 13.6. v 8:00".

Napadá mě, že když mi pátek 13. přines štěstí, mohlo by mi přinýst štěstí i pondělí 13. při soutěži. Jenže co když to štěstí 13. mají i protihráči? No, třeba bydlí blíž k Praze a dopis jim přišel už 12., takže 13. mít štěstí nebudou, hledám vyhovující vysvětlení.
Jen nejsem nadšený z té osmé hodiny... ale co, snad něco pojede a třeba i vstanu.

Zadávám do kalendáře událost "Pálí vám to" s opakováním do 10.6., a pokud můžu, tak se dívám. Díval jsem se i dřív, ale ne tak často a ne tak důsledně - teď už je to účelový trénink s hledáním taktiky. Zakrývám si na obrazovce textový popis slova, který soutěžící podle všeho nevidí - na tabuli před sebou má jen slovo, bez legendy, bez času, bez popisu, bez získané částky.

Blíží se den D a dolaďuju dopravu. Použitelný autobus sice jede, ale cestou zpátky si ještě něco zařídím a na to už si musím půjčit auto. Sice to vyjde o trochu dráž než autobus, ale výhry se pohybují okolo padesáti tisíc, a pravděpodobnost že vyhraju je 30%, tak tu investici do nafty risknu.

Den D

V předvečer natáčení si opakuju taktiku, naposled pročítám pravidla, a koukám na náhled mapky vytištěný z internetu. Neznám Prahu a nesehnal jsem mapu Prahy, ale mám časovou rezervu, tak se na ten Barrandov snad nějak dostanu. Budíka dávám na půl pátou a bolí mě zub, takže usínám asi o půlnoci.
Proti očekávání jsem nezaspal, ale naopak jsem se vzbudil už ve 4:10. Takže jsem naspal 4 hodiny, čeká mě přes 300 km za volantem, 4 hodiny natáčení, z toho 4 minuty musím být pekelně při smyslech, a odpoledne ještě jednání. Prostě idyla. Ale zatím naštěstí žiju, možná i proto, že se blíží nejdelší den v roce, a ve čtyři ráno je světlo jak v poledne.

Na kraj Prahy přijíždím včas a koukám do přehledové mapky. Hmm, doleva, na nějakou hlavní, asi Štěrboholskou jižní spojku, a pak z ní někde doprava. Ještě že je ten Barrandov u řeky. Na mapce nejsou k přečtení ani názvy čtvrtí, tuším jen co si pamatuju z monitoru. Vytahuju ze dveří autoatlas Československa. Ha, je tu mapka Prahy, sice jen centrum bez Barrandova, ale tady dole tuším jeho okraj.

Vyrážím na cestu. Chvíli mě to žene na jihovýchod, ale nenechávám se rozhodit, protože jsou tu cedule "2.pražský okruh", tak mě to přece nevyhodí ven. A za chvíli už mi slunce potvrzuje, že se řítím správně na západ. Teda řítím - v pravým pruhu, vesměs asi 40 km/h, s jedním okem na mapce, snažíce se rozluštit nečitelné názvy částí Prahy, a druhým na ukazatelích, snažíce si vzpomenout, v jaký části mapky tenhle název byl. Ha - "Měcholupy", tak to jsem ještě dost východně, můžu jet dál. Kdybych aspoň věděl, jestli bude z tý hlavní odbočka na Barrandov značená (jako Barrandov nebo aspoň Hlubočepy), abych to nepřejel.
Tady se odbočuje na Strašnice. Jaký Strašnice? Tady v tý mapce žádný Strašnice nejsou! Jedu ještě kousíček a radši odbočuju doprava. Když to bude brzo, tak tam rovně nějak dojedu.
Vpravo v dáli je cosi vysokýho špičatýho - že by Žižkov? Okolo toho vysílače jsem jednou projížděl. Jestli je to on, tak jsem ještě na pravý straně Vltavy - tj. odbočil jsem brzo. Jedu dál po hlavních na západ, ještě že svítí to slunce. A že bych teď projížděl Nusle? Pomalu totiž vjíždím do mapky v československém autoatlase. Nade mnou je nějaký most, tak asi jo - kdybych aspoň zahlíd to kongresový centrum, abych to věděl jistě. Jo, podle cedulí jsem v Nuslích. Jedu dál, snažím se zaostřit oči na cedule na barákách - Vršovice. Vršovická ulice. Tu v autoatlase nevidím, ale vypadá být hlavní, to se mi hodí. Podle autoatlasu jsem teď nejspíš na ulici "Sboru národní bezpečnosti". Teda aspoň doufám. Jedu dál. Že by támhle byla řeka? Je tady. Hurá, teď už se snad na Barrandov nějak dostanu. Když tu nebude most, tak doleva pořád na jih, Vyšehrad, pak po hlavní přes vodu a jsem tam. Doufám, že ta "Barrandovská skála" co ji mám v mapě je opravdu skála nebo aspoň kopec - to bych moh poznat.
Projíždím pod Vyšehradem - teda ta výška, k tomu ta šířka řeky, ... jestli to Horymír na Šemíkoj fakt skočil, tak to byl docela borec. Vůbec se nedivím, že to Šemík nerozchodil. Dostávám se k mostu, konečně se objevuje šipka na Barrandov, jedu přes vodu a pak už skoro napoprvé k areálu ateliérů.

"Na náměstí se dá zaparkovat", říkali mi předtím po telefonu. Tak tomuhle kruháči s chodníkem já neříkám náměstí, a hlavně je tu všude plno. Támhle vjíždí auta dovnitř... Přijíždím k vrátnici, říkám co, jak, proč, kam, a strážce mně dává ceduli za sklo, otvírá závoru, a ukazuje kde mám zaparkovat. Vjíždím do jakési vyhrazené žluté zóny. Teda asi. Těžko říct kde končí. Na papíru, co jsem dostal, píšou, že v rámci areálu odtahujou špatně parkující vozidla a pak je to za 500. Hezký... Ale to parkoviště je skoro prázdný, tak komu bych tu vadil. Navíc mě sem poslal, a ještě mám na sobě "zásobování". Je asi 7:30, jsem tu akorát.

Vyrazil jsem najít určenou budovu - sice je to "hlavní budova", ale nikdo koho se ptám, neví kde je. Tamhle je člověk v černým svetru a s velkým psem bez vodítka. Jestli je to hlídač, tak by moh vědět kde je ta budova... Hlídač to asi nebyl, protože kde je ta budova nevěděl. Asi pátý člověk mě konečně poslal správně, a to asi jen proto, že jsem právě byl pár metrů od kýžené budovy - která nebyla označená, ani nevypadala jako hlavní... Našel jsem vysněnou chodbu před ateliérem, čekala tam jedna borka co vypadala, že by taky mohla jít na Pálí vám to. Jinak podle všeho se taky v těch místech dělá Milionář, a současně s náma asi opodál jelo 1 proti 100. Celkově mě prostředí trochu překvapilo, je to jak běžná starší administrativní budova, čekal jsem něco novějšího nebo spíš čistšího, vybavenějšího, útulnějšího.

Natáčení

V osm se všechno rozjelo. Postupně s námi sepsali smlouvu, přičemž jsem se dozvěděl, že něco dostanu už za vystoupení v pořadu. Super - pokryje mi to velkou část nafty, to se hodí. Pak jsme se odebírali do čekací místnosti se sedací soupravou, nápadně podobnou té z "Nejslabší máte padáka". Sešlo se nás sedm - dva týmy po třech lidech a jedna náhradnice. Asi dvě třetiny soutěžících sebou mají doprovod. Týmy jsou určené předem, já jsem v tom druhém, i s tou holkou co přišla přede mnou. Taháme míčky ze sáčku, aby se určilo pořadí jednotlivých soutěžících. Tahám poslední (dámy mají přednost), bohužel mám na míčku číslo "1". Takže jdu první a nebudu vědět kolik musím nahrát, abych měl na finále. Ale aspoň to budu mít rychle za sebou. První díl (č.449) se pojede od devíti, my budeme sedět v publiku. Z toho sice nejsem moc nadšený, ale co se dá dělat. První tým do maskérny, a pak jdeme všichni do ateliéru.

Ateliér je jedna velká temná tovární hala. V ní je dekorace vytvářející maličké studio. V televizi teda vypadá mnohem větší, a hlavně útulnější, hezčí čistší. Mezery mezi stolky jsou minimální, vše je oproti očekávání miniaturní. Hned vedle, za stolky s režií a techniky, je studio pro Kotel. Když vidím ty kulisy na kterých stojí diváci, tak se divím, že se pod rozběsněnými voliči nerozpadnou. Fakt to spíš než schodiště nebo cokoliv jiného připomíná právě ty kulisy. Čekal bych, že by se podle fyzikálních zákonů měly pod rozzuřeným davem skymácet. Ale zatím se to asi nestalo. Anebo to vystřihli:) Ale zpět k Pálí vám to.

My tři z druhého týmu a všichni doprovodi sedíme v hledišti, zatímco dole oblíkají soutěžícím mikroporty a zkouší techniku a vůbec všechno. Řešíme dojmy z nečekané podoby dekorací, a jeden doprovod povídá, že to je všude stejný, že byl v Milionáři. Ale ne jako doprovod, tam byl jako soutěžící - a vyhrál 80 tisíc...
Prostorem studia problikávají šílená barevná diskosvětla, doufám, že při hádání nebudou svítit do obličeje. Pohybující se reflektory dělají docela znatelný hluk. Okolo studia ve světlech buď kouří umělý kouř nebo práší skutečný prach. Kromě modrých staříků - požárních hlídek a černých drsňáků - bodyguardů přichází ještě červený člověk s dvěma kufry - zdravotník. Kdoví jestli v tom má i defibrilátor?

Mezitím ale pomocná režisérka přechází k nácviku chování, opakování základních pravidel, a tréninku hry. To všechno samozřejmě sledujeme. Přichází příjemné překvapení - nahoře po stranách jsou dvě televize, na kterých v reálném čase běží střih i s grafikou - včetně legendy, času, a částky. Prostě to, co vidí diváci na obrazovkách. Takže soutěžící má ty informace přecejen k dispozici.

Pak nás, budoucí soutěžící, přesunují do části hlediště, kam nevidí kamery, abychom nebyli vidět už v předchozím díle. Ještě že tak, o místo v publiku jsem dvakrát nestál. Ale jinak je to výhoda, že jdeme až druhý - aspoň se ve studiu aklimatizujem, a okouknem co a jak.
Sedíme vedle panelu, na který kouká soutěžící - je to plátno se zadní projekcí běžným dataprojektorem se zrcadlovým obrazem.
Hlediště se plní komparsem. Nikde nevidím žádné světelné informační panely "aplaus", což přijímám s ulehčením a povděkem. "Aspoň že tak, sice je tu kompars, ale dokud ještě může tleskat podle sebe, tak to není taková Amerika." Jenže za chvíli se ozývá nadšený americký pokřik "hou hou hou" ve stylu US seriálu "Kutil Tim", a do studia vbíhá týpek v červené košili a červených botách. Navíc obličejem nebo účesem připomíná zmíněného Tima. "Tak nám začíná pracovní týden...", volá borec na lidi - a je to tady, ten kutil Tim je roztleskávač, trenér komparsu. Takže přece jenom Amerika, docela mě to otrávilo, a to jsem ještě nevěděl co přijde.

Kutil Tim komparsisty naprosto profesionálně rozhicovával, pustil jim i "Life is Life", aby se správně rozproudili a roztleskali, přičemž já s kolegyní jsme z toho všeho šílenství okolo nás byli dost zděšený. A během natáčení, když to uznal za vhodný, vykouk roztleskávač na diváky a trochu je povzbudil aby povzbuzovali...
Ještě že na nás v koutku kamera nevidí, od šílenství se distancujem. Mimo nás kamera nekouká taky do celé jedné třetiny hlediště, kde seděli asi tři lidi. Jeden z nich, ohromný dobře živený vousáč, netleskal, jen pískal na prsty. Ale zato pískal vydatně, a nevěřili byste že pískal sám. Zkrátka specialista ve svém oboru.
Pak přiběh moderátor, a začala zkouška. Moderátor vypadal asi jako na obrazovce, a ukázalo se, že je to celkem normální člověk - nevypadal nafoukaně ani povýšeně, a mimo kameru byl naopak víc v poho než při natáčení, uznal i vlastní chybu, a při přípravě témat rozhovoru se s ním dalo rozumně mluvit.

Zkouška proběhla, vše je ready, a může se natáčet. Natáčení se občas přerušilo - v polovině případů se seknul moderátor, v polovině se kousla technika. Během každého přerušení moderátor mluví s režií jako kdyby telefonoval - a opravdu, v uchu má bezdrátové sluchátko tělové barvy, našli jsme ho až na několikátý pohled.
Na první židli soutěží šílenec, jehož koníčkem je matematika, a studuje statistiku. Nahrál 53 000 a šel s nima do finále. Na dvojce seděl chlap, co měl hroznou smůlu na první slova - např. dostal zadání "dopravuje zprávy" "- O - - -", odpověděl "pošta", já s kolegyní (vlastně soupeřkou) jsme v tom viděli "posel", ale správně bylo "holub". Podobná slova tam měl ještě asi dvě, takže několikrát odpověděl špatně, to ho rozhodilo, a pak byl chudák po zbytek hry dost nervózní, což se samozřejmě projevilo na výsledku. Ale jinak pokud jde o nervozitu - musím uznat, že celkově se štáb snaží uvolnit atmosféru (mj. i tím šílenstvím s komparsem), a rozhodně tam nikoho nedeptá nebo nekoupe. Jak dopadla třetí hráčka už nevím, ale na finále jí to nestačilo. Do finále šel ten první borec - statistik. V publiku měl matku, která hrála loni, taky na první židli, a ve finále hrála o stejnou částku - taky "ostošest".

První tým dohrál, a my jdeme do maskérny. Přes mou nelibost mě maskérka přejela jakýmsi práškem - asi pudrem, a pak mě naštěstí dál netrápila. Krátká pauza, a oblíkání mikroportů s odzkoušením. Pak zkouška střídání, hádání, mačkání tlačítka. Tlačítko je v dost zvláštním provedení - je to molitanová polokoule, kdysi nastříkaná na stříbrno, ale nahoře už ohmataná. Ten molitan se zmáčkne, a pod ním je schované tlačítko. Zblízka vypadá divně, ale mačká se pohodlně jedním prstem, bez nějakých problémů. A na kameře vypadá dobře:). Stejně jako soutěžící v předchozím díle, během zkoušky a po zkoušce dolaďujeme zveřejňované údaje a témata hovoru, nejdřív s pomocnou režisérkou (přepisují údaje v PC), pak s moderátorem (pamatuje si). To, co budeme říkat, musí vyhovovat taky tomu, že teď je červnové ráno, ale vysílat se to bude v červencový podvečer. I když ne všechno jde vyladit.

Pak se opět rozhýbává kompars - asi je to potřeba, jen za natáčení prvního dílu jsme byli ze sezení na lavicích pěkně rozlámaní a ztuhlí. A jak mě to tleskání unavilo - a to jsem jen tleskal, bez šílenství okolo, které musí dělat kompars. Nejen, že by to šílení bylo pod mou úroveň, ale teď vidím, že bych to snad ani nezvlád fyzicky... Když uvážím, že komparsisti jsou v hledišti nejspíš celý den (asi 4 díly?), je to fakt práce - ale dělat bych ji nemoh, to radši něco pořádnýho.
Kompars se rozhýbává tancem na píseň "medvědi nevědí, že turisti nemaj zbraně", a uznávám, že to "kutil Tim" má docela zmáknutý - zaměstnance si udržuje v kondici podle Baťovský taktiky. Mezitím se vybavuje s námi i s komparsisty. Komparsistům sděluje co bude k obědu a jak se na Superstar, kde roztleskával, bavil nejmenovaný vrcholový politik.

Přípravy jsou skončeny, už máme i vodu na stolcích, a můžeme se vrhnout na ostré natáčení 450. dílu.
Přivítání, úvod, a už si sedám na přední židli. Světla naštěstí do očí nesvítí, dá se v pohodě žít a koukat.

Na slova mám docela kliku, většinou se dají hádat poměrně rychle, jen občas se na nějakém slově zaseknu a ztrácím docela dost nápověd. Ale ani jedno jsem netip špatně - šel jsem na jistotu, abych neztratil body. U předposledního slova (ze čtrnácti) mi zbývá ještě asi minuta času (ze čtyř), tak zpomaluju, abych šetřil nápovědy, protože víc než čas jsou pro postup důležité získané body. Natočil jsem 59 000. V předešlém dílu šel borec do finále s 53 tis., takže mám šanci.

Teď už jsem víceméně klidný - jednak už se skoro vidím ve finále, ale hlavně - i kdybych nevyhrál, tak vím, že jsem to neskopal, nahrál jsem co jsem moh, můžu s tím být spokojený, a ostudu jsem si snad taky neuříz.
A ani si moc nepamatuju slova, co jsem hádal - snad jen, že jsem se zasek na slovu "banalita" - naskakovalo v nepříjemným pořadí; hned zezačátku na slovu "anna"-tam to taky za boha nešlo; a ke konci na "avantgarda" - tam jsem se asi nesoustředil nebo co, to jsem moh uhodnout trochu dřív. Ale i když mi zbylo dost času, tak si myslím, že jsem to nikde zbytečně neuspěchal. Viděl jsem v TV dost případů, kdy to lidi nestihli.
A naopak si vybavuju, že jsem poměrně rychle přišel na slova "maceška" a "hladomorna" - to nebyl zas takový problém, protože hlad jsem docela měl :)
A ostatní slova už si fakt nepamatuju.

Po mně nastupuje druhá hráčka a napjatě sleduju hru. Nepřeju jí sice nic špatnýho, ať si klidně nahraje hodně, ale přecejen by se mi hodilo, aby nahrála míň než já. V průběhu to vypadá nadějně, jenže na konci se to zkazilo... teda pro mě. Nahrála 63 000 a finále bylo její. Aspoň mi nikdo nebude závidět a taky klidně můžu napsat tenhle článek, aniž by to vypadalo, že třeba machruju s výhrou...

Hru třetí soutěžící už moc nevnímám. Je mi úplně jedno, která z těch dvou vyhraje. Nahrála asi 48 000, takže do finále šla prostřední kolegyně, a finálové slovo uhodla v polovině - takže si "odnesla" 63 000. Uvozovky tam jsou proto, že z výhry, kterou jí pořadatel časem pošle, si ještě pětinu strhne vláda.

Takže sice jsem nevyhrál, ale rozhodně to byla nezaměnitelná zkušenost, která za to stála. Navíc mi ani neodtáhli auto ze žlutý zóny (i když při mém poledním příchodu už bylo parkoviště našvihnutý), takže když uvážím odměnu za účast, kterou mi doufám časem pošlou, tak mě celá akce stála asi dvě stovky a den času, což se pro jednou dá přežít - zvlášť když mi s 30procentní pravděpodobností hrozila výhra okolo 50 tisíc...

Vysílat nás budou za měsíc a kousek - buď 18. 7., nebo spíš některý z následujících dnů - podle toho, jak moc se to posune.

Videozáznam ke zhlédnutí či stažení

(doplněn dodatečně 10/2007 a 04/2010, převeden z VHS záznamu)

Videozáznam - Pálí vám to

• Stažení videa ve formátu mp4 ( 114 MiB)
• Stažení videa ve formátu flv ( 89.9 MiB)

Screenshoty – snímky obrazovky

(doplněny dodatečně 02/2006, z videa převedeného z VHS záznamu)

Na obrázcích jsou zobrazeny

• vlevo zbývající čas (minuty:sekundy)
• uhodnutá písmena a prázdné pozice k uhodnutí
• na většině snímků vpravo dole částka, kterou bych teď za slovo dostal, kdybych ho uhodl bez dalších nápověd
• na některých snímcích vpravo nahoře aktuální celkem získaná částka
• vpravo dole legenda nepřímo popisující hádané slovo

Celkový pohled

Některá slova mi dala dost zabrat

Tohle poměrně krátký slovo mi trvalo celou věčnost (asi 8 sekund), a sežralo i nějaký nápovědy:

Banalita mě stála 4 nápovědy (snažil jsem se jet na právě jednu nápovědu, což samozřejmě vždycky nejde):

Tři nápovědy, 34 sekund:

Poslední slovo – a šest nápověd v trapu:

Jiná slova šla docela dobře

Lahůdka za méně jak jednu sekundu od první nápovědy:

Podobně hned šla i rikša:

Jezdec, tradice a další slova byla celkem v pohodě - 1 nápověda, a bylo to hned jasný:

(bez nápovědy jsem nestřílel nic, ani když jsem si to myslel – je to příliš riskantní a dost lidí na to doplatilo)

Předposlední slovo šlo taky krásně - jedna nápověda, a za sekundu to bylo doma:

Po mém posledním slově

Po mém posledním slově to vypadalo docela nadějně – minulé kolo šel do finále člověk, co nahrál 53 tisíc.

Soupeřka

Soupeřka se předposledním slovem dotáhla dost těsně k mému výsledku – takže napětí do poslední chvíle:

A teď už pro mě hra končí:

Takhle to dopadlo celkově:

Dodatek 2021: Pozdější poznámka k televizním zvyklostem a vztahu televizáků k realitě

Pokud by vás na záznamu překvapilo, že sám sobě tleskám, tak nejste sami – překvapilo to i mne.
Při natáčení si autoři pořadu každého soutěžícího natočili, jak tleská (výslovně o to každého soutěžícího požádali, a natočili si ho samostatně), a pak ten záběr vestřihli, kam uznali za vhodné, zcela mimo reálnou časovou posloupnost. Tak potom zdánlivě soutěžící nelogicky tleská sám sobě – ale to je jen výsledek střihu, nikoliv záznam reality.

S televizním přístupem k času a k realitě souvisí i to, že po mně autoři pořadu chtěli, abych tvrdil, že už jsem přijel z cesty na kole podél Labe, na kterou jsem se teprve chystal. To jsem odmítl, protože přece nemohu vědět, jak vše dopadne a co se stane. Zjevně máme úplně jinak nastavený cit pro pravdu a autentičnost, když televizáci chtějí, aby člověk předstíral něco, co není pravda.
Přitom já osobně nevidím problém v tom, že se divákům na férovku řekne, že pořad se točí např. měsíc předem, a že se natáčejí např. čtyři díly za den, tedy některé např. ráno, i když se potom vysílá jeden díl denně, v podvečer. To je přece pochopitelná provozní věc, a divák musí být schopen takovou informaci ustát, a není potřeba mu jen tak, pro nic za nic, lhát, že vše je jinak, a kvůli tomu nutit lhát i soutěžící.
Asi je to proto, že když se divák domnívá, že vše sleduje naživo, že se to děje právě teď, tak o to více soutěžícím fandí (ačkoliv, někdo se o někoho bojí při sledování záznamu z nebezpečného sportovního výkonu i ve chvíli, kdy mu ten někdo, evidentně živý a zdravý, ten záznam osobně přivezl a pouští, takže by asi lidé uměli fandit i ex-post, i kdyby věděli, že jde o záznam).

Já bych divákům netajil, že se pořad předtáčí; ale autoři se křečovitě drželi snahy simulovat svoji vlastní alternativní verzi reality, a za tím účelem chtěli po soutěžících, aby lhali. To jsem odmítl a ustál – v souladu s realitou jsem na kameru na férovku řekl, že se na cestu na kole chystám (co když do toho něco přijde a já vůbec nevyjedu – jak potom budu vypadat, když budu v televizi tvrdit, že už jsem se úspěšně vrátil).
Ale s tím tleskáním sám sobě mě dohnali, to jsem se nechal natočit, jak tleskám, protože jsem předpokládal, že to při střihu použijí tak, abych tleskal ostatním (logicky), a ne sobě (proboha, proč?). Tomu se z pozice soutěžícího nedá vyhnout, protože pokud bych se nenechal natočit, jak tleskám (i když bych už věděl, jak přesně to chtějí použít, což jsem tehdy nevěděl), tak bych potom ve výsledném sestřihu zdánlivě netleskal ani soupeřům. Protože když reálně ve skutečném průběhu soutěže soupeři tleskáte, tak vás třeba nemusí kamera zabírat nebo ten záběr nemusí být použit ve střihu. Takže se musíte nechat natočit sólo, jak tleskáte, a pak je v rukou tvůrců pořadu, co s tím v postprodukci udělají.

A když jsem se o deset let později zúčastnil pořadu Česká tajenka konkurenční televize, tak mne zaujalo (ale vlastně už nijak extrémně nešokovalo, už jsem televizi trochu znal), jak se soutěžícím před kamerami předávají obálky, v nichž jsou připravené přesně ty částky, které soutěžící vyhráli.
Pokud by vám vrtalo hlavou, jak je možné, že ty částky už jsou v těch obálkách úspěšně připravené, když je soutěžící nahrál právě teď, tak odpověď není, že by to bylo střihem, že by střih přeskočil tu chvíli, kdy režie dává výhru do obálky.
Ve skutečnosti je to organizačně mnohem jednodušší a co do přístupu televize k pravdě mnohem děsivější: V těch obálkách není buď nic, nebo tam je jen jeden papírek s obrázkem peněz (asi s černobíle vytištěnou fotkou bez rizika záměny) – dopisuji po letech, nepamatuji si jistě, každopádně, žádná výhra tam není. A celou tu obálku soutěžící okamžitě vrací, aby ji moderátor mohl příště "dát" někomu jinému.
Chápu, že příprava a předání výhry by bylo organizačně složité, a chápu, že je výhodné tu výhru poslat bezhotovostním převodem na účet. Chápu i to, že chtějí před kamerami něco soutěžícímu předat. Ale pokud to reálně dělají jen symbolicky, tak to mají dělat pravdivě, otevřeně, přiznaně a autenticky. Prostě předat symbolickou poukázku nebo něco podobného. Anebo viditelně symbolickou obálku. Nemám problém s tím, že soutěžící ty peníze dostane až později a na účet, to je naprosto v pohodě. Ale mám problém s tím, že moderátor lže, že předává soutěžícímu obálku s penězi, předstírá to na kameru, a přitom to není pravda. A pak ještě tu obálku chtějí od soutěžícího zpátky :D
Ať klidně něco půjčují symbolicky do ruky s následným vrácením, proč ne, je to tak ekonomičtější a ekologičtější, ale ať to jasně pojmenují a správně o tom v souladu se skutečností mluví. Ať říkají to, co dělají, a ne něco úplně jiného.
Na mě takové lhaní působí jako projev nízkého sebevědomí, jako určitá zakomplexovanost – já vůbec nemám problém s tím, že peníze posílají dodatečně, ale oni sami s tím svým vlastním postupem patrně problém mají, když ho utajují, a když lžou, že to dělají jinak, než jak to ve skutečnosti dělají. Sám postup by byl OK, ale to lhaní, že postup je jiný, to mi vadí.

Z pohledu televizáků je tohle všechno naprosto normální a jsem si vědom toho, že když někdo z TV na tento text narazí, tak si bude říkat, o co mi jde, a že co řeším, že to přece dělají normálně. Ano, vím, že oni to tak mají v hlavě nastavené a že pro ně je to standard.
Já to mám jinak, já mám k autenticitě a realitě mnohem bližší vztah, a takovéhle fejkování mi prostě vadí.

Ostatně, zažil jsem to i při natáčení pro TV a focení pro tisk v souvislosti se svými cestami na kole, že novináři chtěli točit/fotit ilustrační záběry např. při simulovaném ranním balení noclehu na louce, když bych se jako rozbalil někde, kde bych reálně nepřespal, zatímco já jsem vždy trval na tom, že fotíme a natáčíme pravdu, a ne hrané ilustrační záběry, které pak budou vydávány za autentické.
Ponaučení zní: To, že jste něco viděli v televizi nebo četli v tisku, neznamená, že je to pravda. Ani u soutěží, ani ve zpravodajství.
A to se tady nechci pouštět do toho, jak někteří novináři ve zpravodajství, reportáži, článku, apod. dokáží napsat nebo říci něco, co si sami vymysleli, co není pravda, a co jim člověk, o němž točí/píší, nikdy neřekl.
Musím ale jedním dechem dodat, že existují i opravdu velmi kvalitní novináři (píšící i mluvící), a sám jsem měl tu čest s některými z nich spolupracovat; jen bohužel mají i kolegy, kteří jim kazí pověst.
Ale to už se tu pouštím trochu mimo původní téma.

Dodatek 2015: Podobná televizní soutěž
„Česká tajenka”

O 10,5 let později.
Stejný areál (tedy Barrandovské filmové ateliéry),
konkurenční TV stanice.

Soutěž „Česká tajenka” – snímek obrazovky

TV program – stanice	TV Barrandov
Délka pořadu	cca 30 min.
Datum natáčení	7. 11. 2015
Datum vysílání	30. 11. 2015
Videozáznam ke stažení	Odsud, mp4 (menší rozlišení) ( 130.1 MiB)   Uloz.to (menší rozlišení, 130 MiB)   Uloz.to (větší rozlišení, 437 MiB)

Videozáznam ke zhlédnutí

Česká tajenka (YouTube)