Hledat na tomto webu

Občas se říká (většinou ústně), že kratší vousy rostou rychleji.

A občas se to vyvrací (většinou písemně), že to tak není,
a že vousy rostou stále stejně rychle.
S čímž si dovolím nesouhlasit (relativně),
protože s tím souhlasím (absolutně).

Absolutní vs relativní

Shodneme-li se, že vousy rostou stále stejně rychle – z absolutního pohledu, tzn. vyjádřeno v milimetrech za den,
tak to nutně znamená, že s dalšími hodinami, dny, měsíci a roky rostou čím dál tím pomaleji – relativně, tzn. vyjádřeno v procentech za den (vztaženo k předchozí délce).

Čerstvě po laboratorně dokonalém oholení, když mají vousy nulovou délku,
rostou vousy nekonečně vysokou relativní rychlostí.
Ale jen po nekonečně krátký čas,
tedy po čas, jehož délka se limitně blíží nule.
Protože pak relativní rychlost růstu vousů klesá – a to tak, že exponenciálně (Tedy z počátku převelice strmě, a pak ta rychlost klesání klesá – a to tak, že čím dál tím pomaleji – zkrátka záporná je první i druhá derivace relativní rychlosti růstu vousů. Obě derivace vztaženy k času. Graf znázorňující relativní rychlost růstu v čase je konvexní.).

Jak jednoduché

Nedávno mě napadlo,
že coby analytik-programátor mám při návrhu struktury relačních databází talent

• jednoduché věci zkomplikovat
  (protože je nutno vzít v úvahu i toto, a myslet na možnost tamtoho, počítat s oním a připravit systém na tamto)
  
• a složité věci zjednodušit
  (protože většinou najdu způsob, jak se na zdánlivě složitou věc podívat jednoduše a jak ji snadno systémově pojmout, uspořádat a zrealizovat).

A jak zhruba říkával můj zaměstnavatel:
Co mu připadne být jednoduché, to mu vysvětlím, že je složité (a proč);
a co mu připadne být složité, to je pro mě jednoduché (a zrealizuji to).

Teď mi přijde, že jsem výše provedenou úvahou tento svůj i ex-zaměstnavatelův pocit potvrdil.
Jen si nejsem jist, jestli jsem zkomplikoval věc jednoduchou (praktický růst),
nebo zpřehlednil věc složitou (teoretické matematické pojmy – jejich praktický výskyt).
Možná oboje. To první asi určitě.

PS

Výše popsaný vousový princip lze použít na leccos jiného:

Např. na jízdu odněkud někam.
Při opakovaných jízdách na kole v neděli na trase Náchod – Pardubice a v pátek zpět jsem si vytvořil heslo "Do Třebechovic cesta dlouhá".
Protože prvních cca 30 – 35 km z té 65km trasy uteklo psychologicky pomaleji, a to libovolným směrem. Druhá zhruba polovina už vždy byla de facto kousek. Občas si na Třebechovice, resp. cestu přes ně vzpomenu, když se něco z počátku rozjíždí pomalu nebo pracně nebo když mě ten rozjezd nebaví.

S tím souvisí i dvojkově logaritmické pojetí udělování plaket dr. Jánského dárcům krve.
Vesměs platí, že další plaketu dostanete, když znovu uskutečníte tolik odběrů, kolik jste jich uskutečnili od začátku doteď – jinými slovy, když svůj aktuální celkový počet odběrů zdvojnásobíte:
Bronzová za deset, stříbrná za dvacet celkem, zlatá za čtyřicet celkem.
Z psychologicko-matematického hlediska se mi ten systém jeví jako rozumný – každý ví, že na další stupeň může dosáhnout (nebrání-li mu věk, zdraví, apod.), protože přesně to požadované už jednou předvedl.

A souvisí s tím i to, že hrubá stavba domu na zelené louce vyběhne hned, a piplačky s detaily a interiérem pak trvají mnohem déle.
Tím se ale potvrzuje především Paretovo pravidlo 80/20:
Něco skoro dokončit na 80 %, nebo něco udělat celé jen přijatelně s 80% kvalitou dá 5x méně práce, než něco dotáhnout do konce ve 100% kvalitě.
Když už zdánlivě máte hotovo (8/10), tak vás čeká ještě další čtyřnásobek dosavadní práce, jen abyste doladili poslední detaily, zbylé 2/10 výsledku.

Asi nejblíže k výše rozepsanému příkladu má ubíhání času, pro stárnoucího jedince čím dál tím zdánlivě rychlejší.
Když už jsem zažil 30 let, tak pro mě je relativní délka jednoho roku (nebo třeba měsíce) třikrát menší než pro desetileté dítě.

K tématu má blízko i křivka učení (resp. šíření epidemie, to je stejný graf).
Konkrétně její druhá polovina. Čára má sice úplně jiný tvar, ale to proto, že křivka učení (či šíření epidemie) ukazuje dosažený výsledek, nikoliv rychlost (aktuální přírustek), a už vůbec ne ten relativní, o kterém je úplně nahoře řeč.

Napadne-li někoho pojem "poločas rozpadu", tak mám takový pocit, že jde o přesný opak vousů:
Relativní rychlost by měla být konstantní (pokud jsem na prumce dával pozor), ergo absolutní rychlost klesá.
Napadá mě, že poločas rozpadu asi může být použitelný i na různé trendy – módní trendaři (dav, ovčané, spotřebitelé, nekritičtí konzumenti médií) nějaký trend či ideologii (politický či technický) opustí hned, a pak teprve postupně odpadávají zbytky konzervativnějších jedinců, a někdo zůstane, protože mu dané pojetí je blízké nebo si na něj zvykl. Možná by se dalo uvažovat o jiném tvaru toho grafu, třeba o křivce epidemie či nějaké její odvozenině (např. 1-y, apod.), ale nechce se mi k tomu odbíhat a teď se tím zabývat. Každopádně by se asi součet starý_trend + nový_trend měl limitně blížit jedné (s prostorem pro ještě starší trendy a nerozhodnuté osoby bez vyznání).

Nicméně, nelze to aplikovat vždy a všude:

1,5 km: Padáku, otevři se. : Času dost.
1 km: Padáku, otevři se. : Času dost.
500 m: Padáku, otevři se. : Času dost.
100 m: Padáku, otevři se. : Času dost.
50 m: Padáku, otevři se. : Času dost.
10 m: Padáku, otevři se. : Času dost.
1 m: Padáku, otevři se. : To už skočíš, ne?
 
(Resp., času dost přestává být při dnes běžných padácích už ve výšce 300 metrů nad terénem,
pokud si dobře pamatuji teorii z výcviku pro seskok, ale o to v tom vtipu až tak moc nejde.)

A ještě jeden na dané téma:

Tři pracovníci natírali pruhy na silnici.
První den vysloveně exceloval jeden pracovník, natřel toho více než jeho kolegové.
Jenže druhý den se poněkud zhoršil a měl podobný výsledek jako zbylí dva natěrači.
A třetí den byl výsledek tohoto původně nadějného pracovníka vysloveně tristní.
I přišel za ním šéf a ptal se ho, proč se jeho výkon tak rapidně zhoršil. Odpověď byla jednoduchá:
Ta plechovka s barvou je pořád dál a dál.

Což mi připomíná, že jako cestovatele-turistu-vytrvalce,
který na kole či koloběžce jezdí(m) pomalu, ale jistě
(a vůbec vše dělám s orientací na dlouhodobé cíle),
mě zaujala taktika rychlobruslařky Martiny Sáblíkové na dlouhých tratích:
Jede rozumně, tak, aby jí stačily síly na závěr, všechny soupeřky si nechá ujet, a pak je zase v klidu předjede, když ony, jsouce netakticky vysíleny, už nemohou.
Je to vlastně názorný příklad, jak si nejlepší závodnice udržuje zhruba konstantní rychlost
(což se vyplácí i na kole, s autem, apod. – je důležité, jak jedete nejpomaleji, nikoliv, jak jedete nejrychleji),
zatímco soupeřky s horším výsledkem se zbytečně uženou, a pak už nemůžou.