Hledat na tomto webu

Rozhovor pro časopis Absolvent (Fakulta informatiky a managementu UHK), prosinec 2010, publikován v lednu 2011.

Text rozhovoru

Můžete se nám představit? Co jste studoval a proč jste se rozhodl studovat právě tady a tento obor?

V roce 2002, když jsem dokončoval studium výpočetní techniky na pardubické elektrotechnické průmyslovce, jsem hledal VŠ, kde budu moci studovat počítače bez elektrotechniky. Nabízely se Hradec a Plzeň, z geografických důvodů jsem si zvolil Hradec. Sice mnoho mých vrstevníků po absolvování SŠ blízko místa bydliště odcházelo záměrně na vzdálenější školy (za účelem získání větší svobody), ale mně se po čtyřech letech pobytu na internátu chtělo zůstat doma. Na UHK to mám z domu 42 km, což se dá jezdit denně, někdy i na kole. Takže proto jsem si ze dvou tehdejších informatických neelektrotechnických fakult vybral Hradec, ne Plzeň.

V tehdejší nabídce FIMu byly dva informatické obory – IM5 a AI3. Protože jsem měl zájem o plnohodnotné magisterské studium, byl pro mě zajímavější IM5 (obor AI2 neexistoval). Přihlásil jsem se pro jistotu na oba obory a po přijímacích zkouškách jsem nastoupil na mnou upřednostňovaný informační management. Ten jsem absolvoval v roce 2008.

Který z vyučujících Vás nejvíce oslovil a které téma jste ve výuce naopak postrádal?

Nebudu uvádět konkrétní jména, ale byla mi mnohem příjemnější taková výuka, při které jsme coby studenti věděli, "proč to tak je" (v lepším případě jsme k tomu byli navedeni), při které šlo o to, abychom "to" chápali a abychom "to" uměli použít.

Méně mě pak oslovoval systém výuky (a především zkoušení), při kterém byla studentům jen servírována dogmata a nevysvětlená samoúčelná fakta určená k co nejpřesnějšímu zopakování u zkoušky stejnými slovy bez ohledu na jejich (ne)pochopení.

Čím se zabýváte nyní? Jaké jsou Vaše nynější aktivity? Splňuje toto zaměstnání Vaše představy?

Jsem doktorand na Katedře informačních technologií FIM, kde vyučuji Technologie pro publikování na webu I a cvičím Principy počítačů. Výuka obou předmětů mě baví, protože k nim mám tématicky blízko. Cvičení Principů počítačů někdy nazývám "povrchní průlet tím nejzajímavějším z elektrotechnické průmyslovky". Binární logika, kterou v PRIPu probíráme, mě bavila už na průmyslovce. Podobně mě zajímá i web, s důrazem na některá důležitá hlediska, jako je např. sémantika, přístupnost nebo použitelnost.

Jste doktorandem na Katedře informačních technologií FIM UHK. Co Vás vedlo k tomuto rozhodnutí dále studovat?

Zájem o další studium jsem cítil nějak samozřejmě, bez potřeby zvláštních důvodů. Nebude-li to znít příliš nepěkně, dá se říci, že silným důvodem byl můj pocit, že VŠ má dnes každý druhý člověk... takže i to je důvod pokusit se ještě o další stupeň. Ale zdůrazňuji: "pokusit se". A hlavně se mi na FIMu líbilo, takže se mi nechtělo odcházet.

Jaké jsou Vaše vize do budoucna? Jaká je Vaše představa smysluplného zaměstnání?

Baví mě tvořit a učit. Obojí v širokém smyslu slova. Z tvorby bych se chtěl soustředit na psaní, baví mě nabízet lidem stravitelným způsobem pohled na něco zajímavého nebo pro ně nového. A učení nemusí být jen běžná výuka ve škole: Bavily mě cestopisné prezentace (promítání, přednášky, besedy – nazývá se to všemi těmi slovy a je to od každého něco), i když se jim z časových důvodů už nějakou dobu nevěnuji. Baví mě krátká jednorázová školení, jejichž témata jsou mi blízká. A částečně se věnuji i soukromému doučování dálkových studentů jiných škol – to mě pak baví v případě, že se student snaží a dělá nějaké pokroky – když k tomu přistoupí způsobem "dojednám si doučování a tím je to celé vyřešené, víc už nic nemusím", tak je to katastrofa pro mě i pro něj. Ale když mi jeden student napsal, že po mém doučování udělal zkoušku jako jediný ze šestnácti lidí, tak mě to samozřejmě potěšilo.

Smysluplné je každé zaměstnání, u kterého je prováděná činnost nějak užitečná společnosti. Vyvážení popelnic je rozhodně smysluplnější než mnohá kancelářská pseudočinnost. Při volbě zaměstnání je pak kromě smysluplnosti samozřejmě důležité i to, aby daná činnost dotyčného člověka bavila a aby se realizoval. Mě toho naštěstí baví docela dost ...a asi je potřeba to nějak nakombinovat. Třeba knížka mi udělá radost pocitem relativně trvalého díla, ale psaním bych se neuživil. Ježdění s dodávkou a rozvážení zboží při magisterském studiu mě bavilo, ale dlouhodobě bych měl pocit, že je to moc nenáročné a cítil bych se nevyužitý. Navíc by to časem bylo poněkud fádní. To při tvorbě se člověk setkává s úplně novými tématy a při učení přinejmenším s aktualizacemi stavu – v obou případech je stále co poznávat.

Co děláte ve volném čase?

Mým hlavním koníčkem je cykloturistika, v oblasti několikatýdenního cyklocestování jsem se jeden čas snažil poloprofesionalizovat, ale pak jsem od toho upustil. V poslední době už nebyl čas ani na cestování pro radost, ale třeba se to změní. Před rokem jsem přestal vést letní dětský cykloturistický tábor, tak teď mám oproti minulým letům volnější prázdniny (a vlastně celý rok, těch devět srpnových dní tábora je pro hlavase práce od října do října).

Před pár lety jsem se začal občasně věnovat vodáctví, letošní sezónu jsem zahájil už velikonočním otevíráním Úpy (pod jedním jezem jsme si i s háčkem neplánovaně zaplavali pod lodí v šusťákových soupravách, což je třetího dubna při námraze na břehu poměrně osvěžující zážitek) a celkem jsem letos strávil na různých českých řekách nádherných 9 dní, což je skoro tolik, kolik za všechny předchozí roky dohromady.

Navíc mám na sousední PdF přerušené studium učitelství pro SŠ (informatika + český jazyk), což je z určitého pohledu také koníček, a nebylo by špatné, kdybych se k tomu studiu někdy vrátil.

Průběžně se snažím alespoň nějak věnovat svému webu a svému psovi; kromě toho jsem dárce krve; a o různé další věci se z nedostatku času zajímám jen pasivně.

Nedávno Vám vyšla kniha. Můžete ji našim čtenářům blíže představit? Co vás vedlo k této aktivitě?
Byl to Váš první literární počin? Pokud ne – jaký další…

Já jsem tu knížku o letecké záchrance napsal vlastně omylem. Stejně jako tu předchozí knihu, o spamu.

A přestože jejich vydání od sebe dělí dva roky (listopad 2008 a 2010), stěžejní části obou knih jsem napsal současně – na jaře 2007, když jsem dokončoval studium FIMu a učil jsem se na státnice.

Na jaře 2007 jsem dokončoval svoje studium FIMu a dopisoval jsem diplomovou práci (tedy její první verzi, jak se později ukázalo). Ale diplomku jsem neobhájil – zjednodušeně řečeno pro její nevědečnost (navíc měla asi 206 stran).

Studium už jsem měl samozřejmě uzavřené a státnice jako takové jsem naštěstí udělal, takže mi k dokončení studia zbývala už jen ta diplomka. Protože jsem věděl, že chci zkusit doktorské studium a pozorováním okolí jsem tušil, že kdo přestane studovat, ten už se obvykle ke studiu nedokáže vrátit, nastoupil jsem honem ke studiu učitelství na sousední PdF.

Během prvního ročníku PdF jsem zcela přepracoval diplomku pro FIM a současně jsem první verzi obsahově aktualizoval a technicky upravoval do podoby požadované vydavatelstvím (odděloval jsem obrázky od rukopisu, apod.). V květnu 2008 jsem pak na FIMu obhájil druhou verzi diplomky a o půl roku později se prostřednictvím Grady ke čtenářům dostala aktualizovaná první verze diplomky v knižní podobě.

Abych se při dokončování povinných předmětů a dopisování diplomky na jaře 2007 nenudil (a tehdy vlastně ještě při rozvážení zboží s dodávkami cca. jeden den v týdnu), snažil jsem se současně navázat spolupráci s jedním elektronickým technickým magazínem – protože technika obecně mě zajímá a už jsem měl za sebou publikace různých článků v populárně-odborných časopisech různých oborů. Šéfredaktorovi jsem navhrl, že bych mohl napsat článek o tom, jak funguje záchranka (ZZS), protože mě to téma docela zajímá, a zmínil jsem, že mám kontakt na hradeckou leteckou záchranku. Šéfredaktora to zaujalo, a navrhl mi, abych raději napsal reportáž přímo o té letecké, že to bude zajímavější.

Malá odbočka, pro ukázku, že člověk nikdy neví, co se bude k čemu hodit a čím na co naváže – ten kontakt na leteckou jsem si vytvořil tak, že jsem na jaře 2005 studoval na FIMu Videotvorbu III a pro svůj projekt jsem potřeboval záběry záchranky. Zašel jsem tedy jako coby naprosto neznámý student za ředitelem ZZS Královéhradeckého kraje, zeptal jsem se, jestli by mi nemohli poskytnout nějaké videozáběry např. z Rallye Rejvíz (což je mezinárodní soutěž záchranek, a oproti realitě má tu výhodu, že jsou tam "zachraňováni" figuranti, takže by nebyl problém s ochranou soukromí) a ředitel mě odkázal na lékaře letecké záchranky, který je nadšenec do fotek a videí a má nějaký archiv. Dotyčný lékař mi řekl, že videozáběry má jen staré nepoužitelné na VHS, ale že něco můžeme natočit. Tak jsem s lidmi z letecké záchranky a s pomocí jednoho spolužáka na jaře 2005 coby seminární práci na VDTV3 natočil podle svého scénáře amatérský videoklip na píseň "Můj čas". A protože se snažím všude jednat tak, abych se tam kdykoliv mohl vrátit, přišel jsem za necelé dva roky na středisko letecké záchranky znovu – tentokrát s tím, že bych rád napsal článek o jejím fungování.

Po zisku souhlasu ředitele celé záchranky s vytvořením reportáže jsem si začal opakovaně povídat s vedoucím lékařem hradecké LZS a jedním palubním inženýrem a napsal jsem kýženou reportáž. Která měla přes 40 normostran, protože jsem to nechtěl povrchně odbýt a zajímal jsem se o všechno do hloubky. Nejdřív jsme s internetovým magazínem jednali o tom, že by reportáž vyšla na pokračování, ale nedopadlo to. Čtenáři webových magazínů nemají příliš velký zájem číst... proklikat fotogalerii, kouknout na dva podnadpisy a honem pryč... takže co s hloubkovou všeobjímající reportáží na víc jak 40 stránek...

Pak jsem jednal s různými vydavatelstvími, popisoval jsem situaci na trhu, zjišťoval jsem počty lidí v různých zájmových skupinách... zkrátka jsem dělal nabídku rukopisu, až jsme se nakonec dohodli v brněnském Computerpressu. Příprava knihy byla zpestřena zásadní změnou způsobu fungování hradecké letecké záchranky, což mohlo být pro vydání knihy fatální. Vydavatel nejdříve chtěl, abych celou knihu přepracoval, což nepřipadalo v úvahu, protože šlo o datovanou reportáž o určitém stavu. Nakonec jsme v Hradci vymysleli takový aktualizační dodatek, který byl pro Brno přijatelný, za kompromisu, že do některých částí jsem zasáhnout musel. Příprava této knihy byla hodně zajímavá (náročná) tím, že jsem jednal se dvěma odbornými poradci na jedné straně a s redaktorem zastupujícím celé vydavatelství na straně druhé. Takže jsme při přípravě knihy pořád ladili kompromisy, které by byly přijatelné pro všechny čtyři zúčastněné. S poradci jsme prováděli skupinové korektury, ať už osobně, nebo pomocí sledování změn v dokumentu. Do toho jsem v Itálii, Německu, Francii a Británii sháněl souhlasy s použitím zajímavých materiálů, které byly v hradeckém archivu a které jsem chtěl v knize použít. Se ziskem souhlasů k použití fotografií od většiny českých autorů pomohli odborní poradci, protože se s nimi osobně znají. Takže příprava knihy se opravdu poctivě táhla od jara 2007 do listopadu 2010. Přičemž jsem do posledních dnů neměl jistotu, jestli kniha vyjde. Ekonomika na tom není nejlépe, a i když s přípravou knihy mělo vydavatelství dost práce, tak tisk stojí takové peníze, že dokud knihu nemáte v ruce, nemůžete se spolehnout, že vyjde. Po mnoha hodinách práce vaší, poradců, redaktora, korektora, grafika/sazeče. Nebyl by to první projekt, do kterého jsem nainvestoval dost práce, a nakonec nedopadl, to holt ke snaze "něco dělat" patří. Ale tento projekt nakonec naštěstí vyšel, trpělivost tentokrát růži přinesla. Byť jsem se musel smířit s tím, že jsou v textu určité úpravy, se kterými se ne zcela ztotožňuji. Ale to je otázka priorit – buď vyjde 98 % toho, co chci, nebo nevyjde nic. Autor je jen autor; tisk platí nakladatel, a tak má konečné slovo.

Naštěstí v tomto případě šlo jen o neshody v oblasti stylistiky. S redaktorem jsme o každém zásahu do knihy velice podrobně diskutovali a dá se říci, že v knize nic není jazykově vysloveně špatně. Na pravopisu jsme se nakonec shodli (u pravopisu odborných výrazů mi vydavatelství většinou důvěřovalo, takže korektorské zásahy do mých termínů byly po mém vysvětlení většinou zrušeny; vyargumentoval jsem i nějaké čárky ve větách; a jinde zase vydavatelství přesvědčilo mě, že zásah korektora je oprávněný). Kompromisy nastaly v oblasti formulace některých vět, aby to bylo čtivé a současně přesné (a v oblasti aktualizace knihy tak, aby byla platná, ale aby nebyl narušen tok vyprávění) – tam se naše názory lišily více, ale nakonec to nějak vyšlo. Jen je trochu paradoxní, že nejvíce zásahů do mého textu nastalo tam, kde je výslovně uveden můj podpis – moje poděkování je v knize celé přeformulované a v doslovu je jeden zásah, se kterým jsem dost nesouhlasil... ale autor knihy je jen autor rukopisu, knihu finálně vydává vydavatel.

A v případě knihy se alespoň vydavatel poctivě snaží a úpravy dělá podle svého nejlepšího svědomí – zatímco při publikaci v jednom časopisu jsem zažil, že redakce při redakčních úpravách vložila do článku věcné i jazykové chyby, moje upozornění na ně ignorovala a článek nasycený redakčními chybami vydala pod mým jménem.

Celkově mohu potvrdit platnost pravidla 80:20, které se učí v managementu. Že za 20 % času uděláte 80 % práce, a pokud vám nestačí osmdesátiprocentní výsledek, tak těch posledních 20 % výsledku stojí čtyřikrát více času, než stál ten základ. Má to platit třeba o učení na zkoušky, potvrzují to i zkušeností lidí, kteří si stavěli dům (hrubá stavba je hned, interiéry trvají dlouho) a vidím to i na přípravě knihy. Chtěl jsem s ní být spokojen, tak jsem ji nechtěl odbýt, diskutoval jsem s redakcí nad úpravami, sháněl jsem po Evropě souhlas s použitím jednoho grafu a jednoho videa, řešil jsem s ÚJČ Akademie věd pravopis slova „ližiny” (www.adamek.cz/knihy/lzs/pravopis-liziny-lyze/ ), kontroloval jsem vývojovou verzi sazby, měnil jsem umístění některých fotek, jel jsem extra vyfotit jednu fotku, aby byla v několika detailech lepší, než ta, kterou jsem měl k dispozici. Takže reportáž, stěžejní část knihy, jsem napsal na jaře 2007, ale celou knihu jsme opravdu připravovali až do r. 2010.

Například zkoušky ve škole jsem sice dělal spíše na těch 80 %, ale určité věci chci dělat na 100 % reálně možného výsledku (což není 100 % mé ideální představy). A pak samozřejmě musím nést časové následky.

Abych kromě přípravy knihy zmínil i knihu samotnou – jde o podrobnou reportáž o fungování hradecké letecké záchranné služby. Snažil jsem se o pohled z různých úhlů – ICT, řízení a organizace, technika a letectví, ekonomika, lidská stránka věci... Knihu jsem se snažil napsat čtivě a je doplněna fotografiemi především od vedoucího lékaře LZS HK ale i od jiných autorů.

Co pro Vás příchod nového roku znamená? Máte nějaké předsevzetí do nového roku?

Nějaká předsevzetí a nějaké plány by se našly, ale statisticko-empiricky jsem vysledoval, že cokoliv jsem vyzradil předem, to se vždy následně úplně zhatilo nebo alespoň výrazně zkomplikovalo, takže už se snažím nic ze svých záměrů a plánů nerozhlašovat, abych to nezakřikl. V podstatě je to pověrčivost, ale empiricky zdůvodněná :)

Anebo – čím víc času a energie investuji do vyprávění, že něco udělám, tím méně času a odhodlání to udělat mi zbyde.