Hledat na tomto webu

Napadla mě taková ptákovina. Pány snad pobaví nebo možná ze souhlasu rozesmutní; dámy v lepších případech pobaví nebo poučí, v horších případech rozčílí nebo znechutí.

Teda, ptákovina – ona je to vlastně svým způsobem pedagogická analogie; tak trochu studijní materiál pro ženy.

Ukážu vám dva základní způsoby komunikace a sdělování požadavků:

Způsob první

Tuto formu používají muži. A s nimi kynoložky, programátorky, lingvistky a pár dalších čestných výjimek z ženských řad:

• Azore, sedni.
• (Azor si sedne.)
• To je dobřeeee, hodneeej, pašáááák!
• (Azor ví, že tohle bylo správně a že jeho reakce byla adekvátní k přijatému požadavku.)

Vidíte? Je to jednoduché, stručné, rychlé.
Je to jasné a účinné, dokonale to funguje.

Leč i přes zdánlivou snadnost je tato forma komunikace pro většinu žen naprosto nerealizovatelná, a tak si pomáhají složitějšími a méně účinnými metodami:

Způsob druhý

K této cestě se uchyluje většina žen. A s nimi i někteří muži – vesměs kravaťáci, kteří si svoji nenáročnou práci potřebují nějak zpestřit:

• Azore, koukala jsem do kalendáře a zjistila jsem, že už je květen.
• (Nic se neděje.)
• Jako že už není prosinec.
• (Pořád nic.)
• Zem už není tak studená.
• (?)
• Dneska pořád svítilo slunce, zem už je docela teplá.
• (hm…)
• Takže už se na zemi dá sedět (!!!).
• (Azor začíná sledovat okololetícího čmeláka,
  neboť přijímaná sdělení pro Azora nemají žádnou hodnotu:
  Azor na zemi zvládne sedět i v prosinci;
  a to, jakou má zem teplotu, zjistí nejlépe sám, pokud si na ni někdy příležitostně sedne.)
• (Žena je na pokraji nervového zhroucení,
  další formulace ji nenapadá;
  už vyčerpala všechny své komunikační možnosti.
  Už to přece jasně řekla!
  On vůbec neposlouchá, co mu říká!)

Existují i variace na dané téma:

• Azore, nebolí tě zadní nohy?
• Nebolí.
• Nechceš si sednout?
• Ne, dobrý, já rád postojím.

Snad nelze nic namítat proti mému přesvědčení, že Azor reaguje zcela logicky.

A ještě jinak:

• Ty, Azore, já mám jednu známou.
• (chvíle napětí)
• A ta měla psa.
• (A co má bejt?)
• A představ si, že ten pes si jednoho dne zničehonic, no fakt, sednul!
• Hm. (Já už jsem si sednul tolikrát, že mě to nijak zvlášť nefascinuje.)

No uznejte, že když už člověk náhodou takové komplikované jinotaje zcela výjimečně rozluští (na což bych moc nespoléhal), tak je dešifrováním natolik vysílen (až znechucen), že mu nezbyde žádná síla (ani chuť) se požadavkem zabývat – byť i jen teoreticky, na úrovni zadání úkolu do PIM systému či vymýšlení postupu.

„To jako fakt?“

„Takže chlap je na úrovni psa?“, zvolala asi nejedna čtenářka.

Ne úplně, chlap je inteligentnější.
Proto není nezbytné používat rozkazovací způsob (imperativ); lze sáhnout i po způsobu oznamovacím. Ale musí se to udělat vhodně, aby sdělení neztratilo funkci:

• „Přeji si / chci / (nutně) potřebuju, …“
• „Je (pro mě) důležité / nezbytné / nutné / potřeba, …“

A samozřejmě neuškodí, ať už v kombinaci s kterýmkoliv modem, vč. vhodně použitého způsobu tázacího („Můžeš …?“, „Mohl bys …?“), zařadit do souvětí i větu „Prosím tě, “.

Nejen, že je to takto slušnější, ale především (vzhledem ke zdejšímu tématu) ta extra věta zdůrazní, že jde o reálnou žádost, nikoliv o hypotetickou úvahu.

Psům se sdělení větou „prosím“ nekomplikují. Tak vidíte, že my muži jsme sofistikovanější než psi.

A nejen to

Krom toho je potřeba přidat nějakou definici času. Něco jako přibližnou představu o deadlinu.

My muži totiž jsme, jak mnohé ženy mohou namítat, opravdu inteligentnější než psi. A tak si dokážeme představit delší časový horizont. Pes, s nímž si psovod dostatečně vyjasnil komunikační standard, ví, že „sedni“ znamená „sedni okamžitě“, aniž by se ten čas realizace musel vždy specifikovat.

Ne tak muž. My muži víme, že pravděpodobně nastane i zítřek, příští týden, přespříští zima a jedno či dvě následující století. Takže má-li zadavatelka bližší představu o termínu splnění požadavků, musí ji jasně specifikovat. Jinak bude úkol veden jako „bez termínu splnění“, a bude tedy odkládán na okamžik, kdy nebude nic lepšího na práci. A aktivní muž s mnoha cíli, koníčky i touhou po vzdělání má vždy mnoho důležitých věcí na práci.

Na případnou otázku čtenářek „A to jako mám chlapa i chválit?“ odpovím: No ježišmarjá, rozhodně; a imrvére obdivovat. To je jedna z nejdůležitějších funkcí žen, jimiž umí být užitečné.

A nepopírám, že výše kritizovaný druhý způsob formulace pokynu, tedy chození okolo, sám občas také použiji, a klidně i z větší šířky – ale to tehdy, kdy je nálada a čas si hrát s jazykem; nebo kdy chci druhý subjekt k řešení, jež mu navrhuji, dostrkat postupně, aby se v nejbližším možném okamžiku chytil a řešení ho napadlo víceméně samo. To postupné dostrkání je sice asi důvod, proč tuto obcházecí formu užívají ženy, ale potíž nastává, když jde o něco, co chtějí ony a nejsou schopny formulovat, že to chtějí.

Jedna věc je návrh řešení, tam můžu chodit okolo, když to není moje věc a chci tomu dotyčnému jen pomoci, ne mu něco nutit;
a něco úplně jiného je formulace vlastního požadavku, na němž trvám.

Prohlašuji, že text nevznikl jako reakce na žádnou konkrétní příhodu. Ba dokonce nevznikl z negativního popudu jako nějaký hejt, ale naopak z dobrého rozmaru pro využití radostného pocitu, jak snadno se komunikuje se psem. Jak chápavá a současně srozumitelná mohou zvířata být. A tak mě napadlo, že by to, jak skvěle zvládá komunikaci pes, mohlo být pro někoho inspirací.