Hledat na tomto webu

Proč na kole cestuji, a nejsem závodník, když závody jsou divácky oblíbenější?

Protože nechápu smysl závodů, soutěží a soupeření. Proč se poměřovat, kdo je rychlejší? Stejně často rozhodují náhody, aktuální forma, či štěstí. Nemluvě o technické výbavě, kvalitě zázemí a v horším případě i výživově-chemické podpoře.

Veškeré to poměřování mi přijde být zbytečné, a v důsledku vlastně divné:

Zkusme se vžít třeba do pocitů závodnice ve sjezdovém lyžování, která právě sjela kopec, už je dole v cíli, zná svůj čas, už ho nemůže ovlivnit, a jen sleduje soupeřku, která jede po ní.

Co se v takovou chvíli asi závodnici čekající v cíli honí hlavou, když teď už její umístění nezáleží na tom, co udělá ona sama, ale co udělá její soupeřka? Sleduje svoji soupeřku, doufá, že nebude příliš dobrá, a přeje si, aby udělala chybu. Doufá, že její soupeřce něco nevyjde. Přeje si neštěstí někoho jiného, aby z toho měla svůj prospěch. Štěstí pro ni bude to, když někdo jiný bude mít smůlu. To považuji za zvrhlé a perverzní.
Jaký to je život, doufat pořád v chyby ostatních a přát jiným to nejhorší jen proto, aby nebyli o zanedbatelný zlomek lepší než já?
Může člověk, jehož úspěch je přímo závislý na neúspěchu druhých, vůbec být šťastný?
Může se radovat z úspěchu druhých, když ten automaticky dotyčnému přináší neúspěch?

Asi nejvíce je to vidět právě u těch soutěží, kde soupeři předvádějí své výkony postupně po jednom. Jedinec, který už zná svůj výkon, pak čeká, a doufá, že jeho soupeř bude horší, že bude špatný, udělá chybu, bude mít smůlu, že se mu nezadaří. To je klíčová podmínka pro radost daného jedince. Jaký asi může mít hodnotový systém, pokud je celý jeho profesní život závislý na tomto principu?

Ale v principu to platí pro všechny soutěže a závody – i když všichni jedou, běží, či se jinak předvádějí spolu (na sdílené trati) či paralelně (v oddělených drahách), zkrátka současně, v jeden čas, tak sice pořád záleží na tom, jak dobrý bude daný jedinec, ale současně i na tom, jak špatní budou jeho soupeři. Soupeřova chyba spatřená v zrcátku pak asi daného jedince příliš velkým žalem nenaplní.
A proto je mi ho líto. Protože má, podle mého názoru a z mého úhlu pohledu, přeházený hodnotový systém.

Proto nezávodím.

Navíc nechápu, proč se hnát dopředu, když mi u dálkových závodů přijde být účelnější při spatření něčeho zajímavého na trase si to jít prohlédnout, nafotit a ideálně se i někoho informovaného zeptat, jestli to je opravdu to, co si myslím, že to je, a jak přesně to funguje. To mi dává smysl. Ale hnát se jen tak bezhlavě dopředu... to považuji za ztrátu času (pokud nejde o odpočinek, relax, sport na udržení psychického i fyzického zdraví, což profesionální závody až tak moc nejsou).

A kroužení dokolečka na stadionu jako křeček v terárku nedokážu pochopit už vůbec. Kromě vězňů, kteří za zdi nemohou a logicky si váží toho, že chvíli mohou být alespoň na dvorku (totéž děti ve městech či nemocní lidé – zkrátka ti, kdo ven za zdi nemohou).

Ale abych se vrátil k původnímu tématu pocitů spojených s cizím úspěchem:

Nevidím důvod prát se o nějakou pseudopoctu, soupeřit, soutěžit, porovnávat se. Vždyť úspěšní můžeme být všichni společně, paralelně, ať už spolu, či nezávisle.

Pro profesionálního závodníka je lepší výsledek "já 7 bodů; soupeř 7 bodů", než "já 8 bodů, soupeř 9 bodů".

Pro mě je lepší výsledek "já 8 bodů, kolega 9 bodů". A ještě lepší "já 8 bodů, kolega 10 bodů". A jistě, nejlepší "já 10 bodů, kolega 10 bodů".

Ano, chci, aby se mi podařilo to, o co usiluji. Proto je mých 8 bodů pro mě více než mých 7 bodů. Ale současně jsem rád, když se daří ostatním. Když se dosáhne souhrnně co nejlepšího výsledku.

Není pro mě důležité mít víc než jiní. Je pro mě důležité mít dostatek (dosáhnout svého cíle), a to mi nijak nebrání v upřímné radosti z cizího úspěchu. To se se soupeřením vzájemně vylučuje.

Pro profesionálního závodníka
je totální selhání všech, kdy on sám selže nejméně, mnohem lepší,
než totální úspěch všech, kdy on sám uspěje nejméně.
To mi přijde být zvrhlé.
Já to mám naopak. A jsem na to hrdý.

I proto cestuji.
Můj úspěch není cizí neúspěch.
A cizí úspěch není můj neúspěch.
Můžeme uspět všichni. Resp. každý, když si každý hledíme svého... a přitom se sledujeme a vzájemně si přejeme úspěch.
Cizí úspěch je i moje radost ...a inspirace pro další mé úspěchy.
Jsem rád, když se někomu z kolegů cestovatelů podaří jeho cesta.
Píšu "kolegů", nikoliv "konkurentů".

(Tedy, analyticky vzato, "current" je anglicky současný a "con" mj. španělsky "s"... takže "konkurent" je původně de facto "současník", soused spoluvyskytující se se mnou v podobném čase a prostoru. Ale vycházím z toho, že v češtině se slovo "konkurent" usadilo ve smyslu "soupeř".)

Nepotřebuji nikoho porážet.
Stačí mi, když uspěji.
Ať klidně uspějí i ostatní, a třeba i více, budu mít radost i za ně.

Pozn.

Má kritika se týká soupeření profesionálního. Kdy úspěch soupeře je důvodem k neúspěchu a potížím.
Což nemá nic společného s přátelským soutěžením volnočasovým (amatérským),
kdy pravý sportovec má z úspěchu protivníka radost, protože si je vědom, že je na hřišti, nikoliv na bojišti.

Dodatek

Navíc dnešní profesionální závodníci jsou ve svých disciplínách tak dokonalí
a dosahují tak podobných výsledků,
že o úspěchu jednoho často rozhoduje právě drobná chyba druhého.
Z takového vítězství se přece nedá radovat – "Hurá, dojel jsem první, protože soupeři se něco nepodařilo." Co z toho?
Jakoby nestačilo "Hurá, oba to umíme". Profesionální sport nemůže být pocitově tak dobrý, jako ten amatérský.
Zkrátka – do sportu peníze nepatří (ve smyslu finanční odměny za soupeřův neúspěch).

Pro jistotu zopakuji všeobecně zapomínaný fakt,
že slovo "profesionální" je odvozeno od slova "profit", tedy zisk – profesionál tedy koná pro peníze;
zatímco slovo "amatérský" pochází od "milovat" – amatér se dané činnosti věnuje z lásky.

Stručně souhrnný dodatek

Zkrátka, závody jsou příliš relativní. I když všichni odvedou bídný výkon, tak jeden z nich bude nejlepší.
Jenže nejlepší nemusí být nutně dobrý.
A naopak, jestliže jich je deset dobrých, tak proč se trápit tím, že devět z nich není nejlepších?

Trochu to připomíná často nesmyslnou touhu davu po aktuálních informacích, pro které jim unikají dlouhodobé znalosti, z nichž plynou všeobecně platné obecné principy.
Relativní bude vždy všechno, ale není na škodu se k té absolutní znalosti zkusit trochu přiblížit.

Nepřesvědčil jsem vás? Že moc filosofuju a nedívám se na věci věcně?

OK, tak jinak - prakticky:

Svěříte (při stejné ceně, termínu dokončení, apod.) auto raději dobrému autoopraváři, nebo nejlepšímu autoopraváři?
Než odpovíte, tak zdůrazním, že:

• Dobrý opravář je ten, který svoji práci umí. Tomu auto rád svěřím.
• Nejlepší opravář je ten, který je lepší než ostatní. Třeba i na základě principu "Mezi slepými (je) jednooký králem", neboli "Cesta (nej)menšího zla".

Nejlepší nemusí být nutně dobrý.
Proto je důležitější hodnocení absolutní, než relativní. Jenže - to absolutní se těžko zjišťuje (např. jeden rok probíhá závod na jiném sněhu než jiný rok, apod.), a tak si to lidi zjednodušili.

Dodatek 03/2015

Dodatečně jsem narazil na výstižnou hlášku
(zcela jsem ji přeformuloval, ale význam jsem zachoval):
V posilování nejde o to, abyste byli lepší než ostatní.
Jde o to, abyste byli lepší než včera.