Zkratka na hlavní stranu: Alt + Shift + horní 2(ě)
Linkedin FB e-mail Google Plus Twitter

Hledat na tomto webu

 
 

Centralizované oslavy
Silvestr a jiné svátky podle médií
(úvaha s vyprávěním a odbočkami)

 

Vytvořeno
1.1.2007

 

Už 17 let se můžeme bavit jak chceme, s kým chceme, a kdy chceme. Ale někdy mám pocit, že lidi nemají potřebu tuto možnost využívat.

Davy se nechají ovládat médii a marketingem. I marketingem? Ano, všechen tlak je na lidi vyvíjen pro jejich "platební potenciál". Komerční televize žijí z reklam, tedy z toho, že jejich diváci jsou potenciální platiči. Stejně jako občané nejsou ani tak lidé, jako spíš potenciální voliči. Vánoce 2006 začaly v obchodech prakticky koncem září. I když mě docela potěšilo, že se lidé v tomto případě nenechali moc zmanipulovat, tak celkově jsou manipulováni a ovlivňováni docela dost.

 

I já jsem před pár lety sledoval onen megasilvestr, pětihodinovou televizní show, určenou k povinnému pobavení. I když už tehdy jsem cítil, že to není ono, a že mě to vlastně ani nebaví. A hlavně, jak k tomu přijdou ti účinkující, když jejich práce zanikne v desítkách dalších podobných výstupů, které už pak divákovi připadají být jeden jako druhý. Ať už si o výsledku myslíme co chceme, ať má sebehorší kulturní úroveň, tak výroba celé estrády stála spoustu práce. Každá scénka, každá minuta z celkových cca. tří stovek, musela být někým připravena. Tímto megalomanským hromadným servírováním jeden každý výstup zapadne mezi ostatní, a tím se sníží jeho vlastní hodnota.

Konec konzumu

Pak se mi to podařilo zlomit. Konec konzumu! Na Silvestra 2004 a 2005 jsme se s pár kamarády vydali na Dobrošov (kopec necelých 200 výškových metrů nad Náchodem). Ale samozřejmě, že ne na mejdan, který se konal v restauraci tamější turistické chaty. Po jedenácté večer jsme se sešli na patřičném okraji Náchoda, a zasněženým lesem jsme pěšky vystoupali nahoru. Na místě jsme strávili asi půlhodinku okolo půlnoci, a pak lesem zpátky. Z toho jeden rok ještě se dvěma zastávkami u známých i neznámých lidí.

 

Je dost možné, že to "odtržení od konzumu" na Silvestra 2004 souviselo s mojí účastí na cestě na kolech natěžko v létě 2004. Těch pět týdnů na naloženém kole, s noclehy v přírodě, cestování částečně ve skupině, částečně samostatně, tehdy dost změnilo můj přístup k životu. Přehodnotil jsem některé věci, naučil jsem se prosazovat doma své požadavky na samostatnost. Při telefonním rozhovoru "Ženeva-Náchod" to šlo nějak snadněji, a pak už mi to zůstalo :). Naučil jsem se žít aktivněji a udělat si na "venkovní činnost" (tzv. outdoor) i mnoho jiných zajímavých činností čas. A kromě jiného se ve mně prohloubil určitý despekt ke konzumnímu způsobu života. Ne proto, že je to dnes mnohdy "in" - nebýt konzumní, a kupovat údajně nekonzumní oblečení (od předepsaného výrobce), podle požadavků "nekonzumního proudu". Já jsem si své důvody k odmítání konzumního způsobu života našel sám:

Poznal jsem jiné prožitky a zkušenosti, a zjistil jsem, že televize mi neumí dát to, co cestování, poznávání cizích krajů i lidí, a pobyt v nezkažené přírodě. Přál bych to poznání každému. Jen upozorňuji, že to není zadarmo. Chce to nějaký čas, a hlavně odvahu. Odvahu změnit svůj životní styl. Odvahu a možnost sbalit si brašny na kolo, batoh na záda, nebo třeba kufr do ruky a vyrazit. Za poznáním cizích zvyklostí, které přináší cestování. Nebo za poznáním klidu a "primitivního způsobu života", které přináší pobyt v přírodě. Já mám to štěstí, že při cestách na kole přes den cestuji a poznávám cizí lidi a cizí země, a v noci si při spaní pod širákem nebo pod stanem užívám klidu a čistoty přírody.

To jsem tedy zase trochu odbočil - chtěl jsem říci, že existuje mnoho způsobů, jak získávat prožitky bez televize, a že k jejich objevení vedou různé cesty. Přičemž televize má pro obranu svého dominantního postavení "na trhu zábavy" jednu velmi silnou zbraň. Nenáročnost. Nenáročnost na diváka. Vůbec nic od vás nechce. Jen zapnout, lehnout, civět. Nemusíte se hýbat, a vlastně nemusíte ani myslet. Svaly i mysl ochabují, divák zakrňuje, a média vítězí. Pokud chcete poznat lepší způsoby trávení volného času, než u obrazovky, ujišťuji vás, že to nebude lehké. Ve srovnání se sledováním televize vyžaduje aktivní činnost, neřku-li sport nebo pobyt v přírodě více námahy. Ale odpovídající bude i odměna. Zkuste to.

 

Letos na silvestrovský výstup na Dobrošov nedošlo, a stejně není žádný sníh, tak by to nebylo ono. Takže co teď?

Od pár lidí jsem slyšel, že si na Silvestra čtou knížky, a někdo jiný zase spí. S tím čtením to možná není špatný nápad, stejně se k tomu jindy během roku nedostanu.

Anebo jinak. V poslední době nestíhám, a říkal jsem si, že by to chtělo ten čas nějak pozastavit, aby na mě všechno počkalo, a já to stihl v klidu připravit a dokončit (jako třeba zkouškové období, diplomka, web, materiály z cest, ze kterých mám něco vytvořit, nebo blížící se léto, na které mám nachystat tábor a svoji cestu).

No, tak tady je možnost. Všechno okolo svým způsobem stojí, je svátek, probíhají konzumní oslavy "opij se, vystřílej tunu rachejtlí, cheer, americký úsměv". Všechno pole schémata, přesně jak to média naplánovala. Takže až na pár výjimek dělám, jako by Silvestr nebyl, a standardně při práci na počítači (web se sám nepředělá) sleduji levým uchem televizi. A když je její výstup opravdu žalostný, tak ji vypínám, a přecházím na hudbu z Winampu.

 

Už dřív jsem občas zaslechl nějaký rozhovor se známou osobností, která říkala, že moc nemusí tu plánovanou silvestrovskou zábavu, že se radši bude bavit kdy chce, během roku.

A v podstatě je to i filosofie mnoha lidí z mého okolí.

Dříve jsem měl pocit, že to snad zase tolik nevadí, když se řekne, že se jeden den v roce bude v televizi vysílat samý humor. To přece nemůže škodit. V poslední době mě to ale asi trošku přestává bavit. Buď je to tím, že televize už se vyčerpaly vrcholnými show před cca. pěti lety, a teď už nemají co nového přinést. Nebo je přestalo bavit jejich dřívější přebíjení, kdo bude mít lepšího Silvestra, a částečně na to rezignovaly. Možná mě jen otrávilo, že po mně někdo chce, abych se zrovna teď povinně z rozkazu bavil a smál, anebo mě spíš vyděsilo, jaké masy lidí tomuto šílenství podléhají, a poslušně plní nařízení bavit se právě teď, právě tímto programem, a právě tímto způsobem.

Ať už je to způsobeno kterýmkoliv z vyjmenovaných důvodů, nějak jsem časem z povinné silvestrovské zábavy vychladl. Anebo je to právě tím časem, a rostoucím věkem? No nevím, je mi cca. 23,6 roků, tak to je snad ještě trochu brzy :). Ačkoliv, jestli si můžu pamatovat nějakých 15 Silvestrů, tak už to může být důvod k otrávenosti. Humorný program v televizi mi nevadí, rád se na některé jeho části kouknu, jen po mně nechtějte abych se povinně bavil.

Večerní televizní program

Mejdan roku z Václaváku. Na Nově. Nenechte si ujít! Zahlédl jsem jen několik úryvků z tohoto pořadu, tak nevím jestli ho mohu na základě toho soudit. Ale přepnul jsem na něj několikrát, takže jsem mu šanci dal. A to, že jsem nebyl schopen u tohoto pořadu déle vydržet, už myslím není závada na mojí straně.

Nástup Petra Rychlého spočíval v tom, že se zeptal kamenného Václava na kamenném koni, jestli mu ten mejdan nevadí. Socha překvapivě mlčela. Pak se zeptal kamsi směrem k prezidentskému hradu, jestli mejdan nevadí ani právě vládnoucímu Václavovi. Vzhledem k tomu, že mu nezavolali, ani nebyl osobně přítomen, jim samozřejmě také neodpověděl. "Dva nejvýznamnější Václavové v zemi mlčí, a mlčení je souhlas" pokračoval P.Rychlý, jakoby nevěděl, že ani jeden z Václavů neměl šanci odpovědět (ano, chápu, že to byl pokus o humor - ale ten má mít logickou stavbu, jinak nemůže fungovat). Následující trapné vyprávění p.Rychlého, pocházející pravděpodobně z tisíckrát přeposlaného e-mailu, se někomu z diváků přímo na Václaváku zamlouvalo asi tolik jako mně, a zvukařům se v přímém přenosu nepodařilo pískot a nesouhlasný povyk zcela vyfiltrovat.

Jindy se tam zase objevil Václav Vydra, a kvalitu jakéhosi vtipu se marně a dost nedůstojně snažil dohnat nějakým vulgarismem, který neměl žádnou souvislost s významem, principem, ani stavbou dotyčného vtipu. Prostě se rozhodl situaci zachránit tím, že bude mluvit jako kanál, aniž by dané slovo mělo konkrétní účel.

Z toho, co jsem viděl, bylo kvalitní jen pěvecké vystoupení nedávno objevené hvězdy-juniorky Ewy Farne. Je to sice pop, ale ta její písnička se mi líbí. Kdybych říkal "to je pop, to není hudba, to z principu nebudu poslouchat, protože je to konzum", řadil bych se opět do masového šílenství, a ještě ke všemu do davu, který ani neví, že je davem. Motto "nejsem člen davu, a tudíž ze zásady neposlouchám pop, protože mi to zakazuje mých třicet tisíc stejně nekonzumních kolegů, se kterými si kupujeme stejnou značku nekonzumního oblečení", mi přijde být trochu absurdní. Takže se snažím posuzovat každého, každý čin, každý produkt (věc, písničku, ...) individuálně. Ano, dívám se často i na Novu, a nemyslím si, že bych propadal konzumu. I na Nově často dávají kvalitní pořady, byť jsou v menšině oproti ostatním. A stejně tak uznávám, že některé konkrétní části Mejdanu z Václaváku mohly být pěkné, což nemění nic na mém názoru, že jako celek to byl nekvalitní paskvil.

Půlnoční oslava

Blíží se půlnoc. Skoro mě až děsí, jak prakticky k tomu konci roku přistupuji. Nezapomněl jsem na něco, co by bylo potřeba ještě dodělat před koncem roku? Péefka jsem rozeslal, tak snad jen pak budu moci vyndat z dokladů platební kartu, jejíž platnost teď skončí. Nová už tam je. Co statistiky? Pak jen někam uložím stav webového počitadla, ale oboje odkládám na dobu popůlnoční, kdy zkontroluji i školní informační systém, protože pořád nemám termín tří z pěti zkoušek. A na statistiky kilometrů kouknu až zítra. S nutností prodloužit ISICa počítám, a kdyby nebyl ISICpoint před vánoci neohlášeně zavřený, už bych to měl hotové. Studentská průkazka mi platí do konce školního roku, to je v pohodě, a mobil má konec účetního období až asi třetího, takže nulovat počitadlo také nemusím.

 

Obloha se začíná plnit ohnivými obrazci, doprovázenými nejrůznějším hlukem, prskotem, a výbuchy. Co Diginka? Večerní předběžné pokusy některých domácích pyrotechniků snášela dobře, ale stejně bych se na ni radši podíval. Venku už je pěkný rambajz, ale kupodivu mezi hvízdáním výbuchy raket Digina zaslechne i moje pískání a přibíhá.

Psychicky ten humbuk snáší dost dobře, ale radši ji beru dovnitř, aby se jí fyzicky nepoškodil sluch. Přeci jen každý pes má citlivé uši, a navíc jí jsou teprve čtyři měsíce, tak má ten sluch možná o to lepší a zranitelnější.

Popůlnoční televizní program

V průběhu Esa se sice vybavuji s našima, ale podle toho, co jsem zahlédl, se pořad Eso povedl, a zvyšuje obsahovou kvalitu z vysílání - zejména ve srovnání s Mejdanem z Václaváku.

 

Během práce na webu zůstávám na osvědčené ČT1, poslouchám Dívčí válku Ringo Čecha, a následně vystoupení moravské cimbálovky. Dříve jsem říkal, že poslouchám všechno od folku, country, trampských písniček přes starší pop, až po bigbít a rock, s odbočkou k Tatu. Pak jsem zjistil,že pod zavrhovaným slovem "punk" spojovaným s podivnými účesy a oblečením, se skrývá hudba asi jako "rychlejší Olympic", a přidal jsem něco z punku na seznam mnou poslouchaných žánrů. Teď poslouchám cimbálovku, a jsem docela překvapený - sice jsem před rokem a půl byl osobně u toho, když borec v kroji hrál na cimbál Hrobaře od Premiéru, a o určité vzkříšení lidovky se zasloužil i Čechomor, ale i tak mě ta cimbálovka docela příjemně překvapila. Snad to někde půjde sehnat v mp3. Když teď slyším, jak se do toho umějí opřít, asi začnu říkat, že poslouchám všechno od cimbálovky po punk.

Ono to podle mě není zas tak nemožné, to se jen lidé zbytečně škatulkují do určitých stylů, a pak musejí "z principu" odmítat to, co by se jim také líbilo, jen proto, že to je z jiného žánru. Pokud je vůbec můj životní styl nebo názor blízký nějakému hudebnímu žánru, bude to asi "country, tramp, folk". Ale nebrání mi to ani v poslechu Elánů, Divokýho Billa nebo Lady pank. Protože poslouchám co se mi líbí, a ne co je předepsané nebo "in".

Nový rok

Po obědě po mně otec chce, abych vyzvedl a přivezl příklepovou vrtačku (takovou malou skoro-sbíječku), protože jakožto abstinent si to můžu dovolit i po novoročním přípitku.

Vždyť je to asi 800 nebo 900 metrů, je k ní kufr, a váží něco okolo deseti kilo, tak na to si snad nemusím brát auto? Chvilku váhám, jestli si fakt nemám to auto vzít, že by se mi to mohlo pronést. Ale pak si vzpomínám na "Švýcarský model" - tj. chování, které jsem vypozoroval ve Švýcarsku. Tam člověk celý den jezdí autem nebo na skútru, pak večer přijede domů, oblékne se do módních tepláků, sedne do auta, jede na parkoviště, které je přímo v parku, pak běhá po parku po vyznačených cestičkách, přijde k autu, utře se do ručníku, a odjede domů. Podobný úkaz jsem viděl v Německu, s tím rozdílem, že auto přijelo do lesa, řidička vypustila psa, ten se sám proběhl, pak ho opět naložila, a aniž by se dotyčná venčitelka během celé akce trochu zdravě pohnula, tak odjeli zpět k nedalekému domovu. Podobný trend už funguje i u nás - koupíte si auto, k němu permanentku do posilovny, a pak chodíte cvičit jako kosmonaut, který ve stavu beztíže ve stísněné raketě nemá jinou možnost jak nenechat svalstvo zlenivět.

Tak takhle ne! Takhle bych se daleko nedostal, vozit se zbytečně autem, a pak po večerech chodit na umělé kondiční procházky. Já potřebuji pohyb, pes potřebuje pohyb, tak je nesmysl jet autem. Byla by to ztráta času i nafty, zbytečné ničení ovzduší, atd. Je to sice jen cca. 1,6-1,8 km, ale tady jde o princip a o návyk. Vyplatí se to předem systémově optimalizovat, a pak se tím řídit. Však tu vrtačku/sbíječku nějak poberu.

Takže místo klíčů od auta beru vodítko, a na druhý konec přicvakávám přiběhnuvší šelmu prahnoucí po pohybu.

 

Abych se ale po další odbočce vrátil k tématu - běžíme s Diginkou po chodníku, když najednou koukám, že běžím přes zbytky rozbité skleněné lahve. Já jsem si jí v tom protislunci vůbec nevšiml. Opatrně zastavuji. "Ukaž packy, holka". Naštěstí běžela od té lahve dál, a žádný střep v tlapách nemá. Ale bylo to docela štěstí, také si mohla nějaký střep píchnout do polštářku nebo mezi ně. Tak si říkám, jestli je to moje chyba, že jsem se odvážil vzít psa na nový rok mimo domácí pozemek. Jdeme dál. Potkáváme zbytky zábavní pyrotechniky, které po sobě jejich odpalovač neuklidil, a následně se vyhýbáme jakési porci bývalých potravin, které jejich majitel nedokázal strávit, pravděpodobně díky lihové zálivce. Pak jsme se i s nelehkou vrtačkou vrátili okolo všech už objevených nástrah bezpečně domů. Jen si říkám, jestli je takový stav chodníku normální. Nebo je to normální jen na nový rok?

PF?

Nezapomněl jsem zkritizovat zahlcení pošty, internetu, a mobilních sítí přáními k novému roku? Nezapomněl. Abych pravdu řekl, jsem sám aktivním rozesilatelem takovýchto e-mailů, a rád i podobné maily dostávám. Někdo říká, že nevidí důvod péefka posílat, protože "když mi chce někdo popřát, může mi popřát kdykoliv během roku". Ale já to vnímám jinak.

Péefko posílám i lidem, které jsem několik let neviděl a třeba ani není předpoklad, že je ještě někdy potkám. Takže když jim jen tak během roku nemám co konkrétního napsat, tak jim alespoň v prosinci pošlu novoroční přání, ať vidí, že na ně myslím, že jsem na ně nezapomněl, a že si na ně často vzpomenu i v průběhu roku, což je pravda. Navíc začínám péefko používat jako shrnutí uplynulého roku, jako jakousi "obrazovou výroční zprávu",rekapitulaci, takže se lidé, které už nepotkávám, dozví třeba jednu věc, kterou jsem za uplynulý rok udělal. I když v této formě jsem zatím vytvořil pouze PF 2006 a PF 2007, takže bych o tom asi ještě neměl psát jako o zaběhlém standardu.

A v neposlední řadě je péefko pro mnoho lidí včetně mě čímsi jako uměleckým dílem. Už to není jen snaha popřát hodně štěstí (i když to samozřejmě stále současně platí!), je to navíc snaha vytvořit pěkné originální dílko. Zpravidla je to kombinace fotky a textu, s prvky humoru nebo filosofie. A občas se najde někdo natolik šikovný, že přímo něco nakreslí. Všechna tato péefka pak dostávám obzvlášť rád, protože z nich sálá snaha stvořit něco originálního, a navíc jsou většinou dost povedená i z hlediska grafiky, estetiky, humoru, a podobně. Potěší samozřejmě i nejrůznější veršovaná textová přání, byť jsou často kopírovaná. Ale radost udělá i "obyčejné" přání, které není rýmované, a neobsahuje obrázek, protože v něm zůstává samotná snaha popřát. A velmi si cením konkrétních odpovědí na mnou poslaná přání, protože takové přání, které mi přijde zpátky, je často sepsáno "pro jednoho příjemce", čímž je naprosto osobní, a odesílatel ho psal extra pro mne.

 

Někdo by mohl nastolit otázku, nakolik je novoroční přání opravdu přáním, když ho "napíšu jednou" a pošlu stovkám příjemců obsaženým ve složce kontaktů. To řeším zásadou, že každého příjemce vybírám ze seznamu ručně, čímž si na něj jednak vzpomenu, a jednak mu ten e-mail svým způsobem "osobně pošlu". Tím navíc vyfiltruji adresy do různých firem, kde mě, jak předpokládám, neznají. Nepoužívám tedy žádnou automatickou funkci "odeslat všem příjemcům v adresáři". K tomu adresy různě přestávají platit, servery vrací chyby i celé maily s přílohou, dohledávám nové adresy, opravuji je v databázi, apod.

Dále mi budiž argumentem pro "osobnost hromadně posílaných péefek", že příprava takového péefka, výběr fotografií, okomentování textem, výroba prezentace, příprava doprovodného textu do těla zprávy, a překlad prezentace i mailu do dalších jazyků mi zabere desítky hodin práce. A samotné odesílání už hotové, připravené zprávy se také vyšplhá téměř k deseti hodinám. První kolo zabere tak pět hodin (celé rozeslání musí být rozděleno do několika zpráv, a mám pomalé připojení přes mobil), a pak různé opravy a doplňky podle toho, jak se mi vrací různě znějící chybové zprávy. Protože odeslaná zpráva, ke které se vrátí určitá chyba doručení, je jako neodeslaná.

Závěr?

Samozřejmě nechci, aby to vypadalo, že všichni sedí u televize, "jenom já jsem letadlo" (parafrázuji hlášku "všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo"). Sleduji i konzumní zábavu, rád jsem si ze Silvestrovského programu částečně poslechl nebo zkoukl třeba Švejka, Donutila nebo jedny zprávy. Televizi sleduji průběžně celý rok, počítač mě upozorňuje na vybrané pořady, ale snažím se vybírat, co mě opravdu zajímá, a ne to zapnout a bezhlavě přijímat, co je mi servírováno. Vybírám z televizního programu, a hlavně se snažím uvědomovat si, že televize je sice snadná, ale méně hodnotná zábava. Vím, že mě nikdo nenutí televizi zapínat (což bohužel neplatí o rachejtlích hrozících nebezpečím požáru a poškozujících zdraví psů i jiných zvířat). Uvědomuji si naši svobodu a vážím si jí. A samozřejmě vím, že jsou lidé, kteří tráví Silvestra, další svátky, anebo třeba celý svůj život ještě méně konzumním způsobem než já.

Chtěl jsem jen upozornit na tlak médií, kterými je většina z nás ovládána. Ano, i já - i když se to snažím držet v rozumných mezích, tak úplné zrušení jejich vlivu na mě by vyžadovalo zahození mobilu (už kvůli jeho GPRS modemu), a doživotní přesun do lesa, což nechci. Výraz "povinná zábava" jsem používal v přeneseném významu, ve smyslu "vnucovaná", nikoliv "násilně vnucovaná".

 

Z dlouhodobého hlediska si nemyslím, že by masy lidí podléhaly hlasu davu a řídily se mottem "když to dělají všichni, tak já musím také, a radši ještě víc".

Ale protože mě včera večer zděsil obsah televizního "zábavného" vysíláni, a dnes odpoledne obsah chodníku, tak jsem si řekl, že bych asi měl na nějaké příznaky davového šílenství poukázat. Nechci říkat "takhle je to špatně a takhle dobře". Vyberte si sami co a proč děláte. A soustřeďte se při tom právě na otázku "proč". Jestli je to proto, že to tak dělají ostatní, řízeni stejným mediálním strojem, anebo proto, že to chcete vy sami.

Pokud to "právě takhle" chcete slavit vy sami od sebe, tak nechť je libo, a užijte si to. Jen při tom nic nezapalte, a pak po sobě prosím ukliďte střepy i jiný nepořádek.

 

Pour Féliciter 2007.

PS

Mezi psaním této úvahy poslouchám zprávy. Plná záchytka, utržené prsty, hořící popelnice a bohužel i byty, smrtelná nehoda podnapilého chodce, lidé pobodaní od agresivních výtržníků, a pořezaní od skleniček, podle Idnesu v Chebu jeden člověk zemřel po zásahu pumou se světlicemi do obličeje.

Proč?

Skok nahoru na: Navigační menu
(klávesová zkratka Alt + Shift + horní „5”)

Zaujala Vás tato stránka?

  • Přidat do záložek (Ctrl+D)
  • Sdílet odkaz (vysílačka)Skok nahoru na:
  • Vytisknout (Ctrl+P)
  • Citovat podle ČSN ISO 690

    Tuto stránku

    ADÁMEK, Martin. Centralizované oslavy: Silvestr a jiné svátky podle médií
    (úvaha s vyprávěním a odbočkami). Martin Adámek [online]. Náchod / Meziměstí [cit. 2024-11-23]. Dostupné z: https://www.adamek.cz/clanky/uvahy/centralizovane-konzumni-oslavy

    Celý web

    ADÁMEK, Martin. Martin Adámek [online]. Náchod / Meziměstí [cit. 2024-11-23]. Dostupné z: https://www.adamek.cz

 

 
 

Národní kulturní dědictví

WebArchiv – Stránky archivovány Národní knihovnou ČR Tyto stránky jsou pravidelně archivovány Národní knihovnou ČR pro svou kulturní, vzdělávací, vědeckou, výzkumnou nebo jinou informační hodnotu za účelem dokumentace autentického vzorku českého webu. Jsou součástí kolekce českých webových stránek, které NK ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace. Jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.  

 

 
 

Pro rozptýlení

Matematik a fyzik dali souhlas k psychologickému experimentu. Hladový matematik je posazen do židle ve velkém prázdném pokoji a naproti němu na druhou stranu pokoje je umístěno jeho nejoblíbenější jídlo.
Psycholog vysvětluje: „Vy budete sedět na židli. Já každou minutu posunu židli do poloviny vzdálenosti mezi jídlem a současnou pozicí židle.”
Matematik se podíval na psychologa se zhnusením: „Cože? Do toho nejdu. Přece víte, že se k tomu jídlu nikdy nedostanu!” Načež vstal a odešel.
Psycholog přivedl fyzika. Vysvětlil mu situaci, fyzikovi se rozzářily oči a začal slintat blahem. Psycholog byl zmaten. „Copak si neuvědomujete, že až k tomu jídlu se nikdy nedostanete?” Fyzik se usmál a odpověděl: „Jistě že uvědomuji. Ale z praktického hlediska se dostanu dostatečně blízko.”

 

Pro zamyšlení

Sílu mi dej, ať přijmu, co změnit se nemá.
A odvahu žádám, ať změním, co změnit se dá.
A moudrost mi přej, s níž rozeznám tváře těch dvou!

[(autor nezjištěn)]