Zkratka na hlavní stranu: Alt + Shift + horní 2(ě)
Linkedin FB e-mail Google Plus Twitter

Hledat na tomto webu

 
 

Nevíte, kde je Šimkova ulice?
Neveselý postřeh (příhoda s úvahou)

 

Vytvořeno
23.2.2011 a
6.4.2012

 

Příhoda, která se mě osobně netýká, ale přesto mě tak nějak zasáhla,
protože jsem se nachomýtl k jisté čerstvé události…

Sepsáním tohoto postřehu se vracím do února 2011, kdy se udál krátký příběh, který se právě chystám popsat. Naštěstí jsem si ještě ten den večer před usnutím napsal na mobilu do kalendáře poměrně podrobné poznámky, resp. osnovu, protože mi trvalo 13,5 měsíců, než jsem se dostal k tomu, abych zážitek i své myšlenky a dojmy sepsal… Následující text se tedy vztahuje k 23.2.2011, kdy do značné míry vznikl.

Ve středeční podvečer odcházím ze školy,
když v tom se ke mně u rohu budovy přiblíží nějaký chlapík a osloví mě:
„Dobrý deň,“ …odmlčí se… „možem?“.
„Jo“ …přidávám tázavý tón a pohled, ve funkci dotazu, co si dotyčný přeje.
„Neviete, kde je Šimkova ulica?“

Ten název je mi povědomý, ale nic konkrétního si nevybavuji.
Nejblíž po ruce jsou mobilní Google mapy, tak koukám do nich, ale aplikace háže chyby. Pořád zkouším hledat, a současně přemýšlím…
Něco mi to říká, možná tam znám nějakou firmu nebo tak – ptám se tedy, co tam dotyčný hledá, kam tam jde, prostě co tam má být, jestli mi to třeba nedojde.
Chlapík upřesňuje, že tam je soudní lékařství.
Hm, kde jsou okresní a krajský soud vím, ale soudní lékařství ne.

Bojuji dál s Google mapami, a mezitím ten člověk dodává, že jde na patologii – „umrela mi priateľka“, konkretizuje.
Uvědomuji si, že ke školnímu kampusu, kde jsme se na jihozápadním rohu Objektu společné výuky potkali, přišel po louce, pěšinkou vyšlapanou ve směru od jednoho ze vchodů fakultní nemocnice. Odhadem mu může být nějakých 35–45.

Usoudil jsem, že jsem lepší informatik než psycholog (navíc teď zrovna se moc nepředvádím ani jako informatik), a jeho situaci jsem nijak nekomentoval.

Google mapy nevypadaly, že by se chystaly rozběhnout, tak jsem se vzhledem k celkové situaci tazatele přesunul k nejbližší zídce, abych si na ni mohl odložit věci z ruky a ze zad, vlezl jsem do batohu a venku roztahal své věci, abych z diplomatky z batohu vytáhl papírovou mapu (má oblíbená navigační technologie, která ale není tak snadno po ruce a nedá se obsluhovat jednou rukou).
… Tragickou situaci dotyčného jsem pořád ani jediným slovem neokomentoval – co bych mu taky říkal?
Cokoliv utěšujícího by znělo hrozně trapně, nepravdivě, až provokativně (přece mu neřeknu, že to je dobrý, když to není pravda)
a cokoliv pravdivého (že to je teda docela v pytli) by zase neznělo povzbudivě…
vždyť to ví on sám, jak je to hrozné, to mu já nemusím říkat, když si to navíc nemůžu ani tak přesně představit.
A cokoliv neutrálního (jakože upřímnou soustrast) by zase znělo hrozně formálně, strojeně, jen zdvořilostně… neupřímně.

Třeba je pro něj lepší se v tom nerejpat, aby na to zbytečně nemyslel víc, než na to myslí sám od sebe. A když se chvilku bude soustředit na provozně-organizační věci, tak na to aspoň bude chvilku myslet trochu míň.

Takže tu situaci pořád nekomentuju a radši se snažím (navenek chladnokrevně) soustředit na to, co se po mně chce, na řešení konkrétního „problému“ – kde je ta ulice.

Nakonec se mi, ač ne plně soustředěnému, tu ulici podařilo v mapě najít

(nojo, byla u Šimkových sadů

(Pozn. 2012: Nemluvě o zastávce autobusu Šimkova, přes kterou jsem nejednou projížděl autobusem do Náchoda a několikrát tam cestou do Hradce vystupoval, že… Navíc je ta zastávka před lékařskou fakultou.)

i když jsem to nejdřív nečekal, protože mi přišlo, že jsou dál, než mu řekli, že má být ta patologie),

tak jsem tomu člověku ukázal v reálu směr a na mapě cestu, popsal jsem orientační body a pak jsem mu na jeho další dotaz ještě ukázal v mapě nádraží. Dotyčný poděkoval, přátelsky mě plácl po zádech, asi jako že jsem mu pomohl, a vydal se patřičným směrem.

Zvláštní situace. Viděl jsem toho člověka poprvé v životě, a víckrát ho patrně nepotkám, ale přesto mě to tak nějak zasáhlo. Snad proto, že to bylo čerstvé, snad proto, že jsem se k tomu nachomýtl relativně blízko ve chvíli, kdy ten nešťastník úplně sám v cizím městě zařizoval věci z nejnepříjemnějších.

Kdyby to byl úplný cizinec, který se tu nedomluví, tak bych ho patrně doprovodil nebo odvezl a pomohl mu to najít… ale v tomhle případě jsem uznal za vhodnější pomoct s navigací a zmizet… Ostatně, chůze trošku pomáhá pročistit hlavu …samozřejmě vždy jen v rámci možností daných závažností situace… jsem informatik, tak jsem poradil, a duševně podpořit bych ho stejně neuměl… tak ať se asi radši projde, a pak se na hledaném místě setká s lidmi, kteří takové situace znají… (je to pro ně sice rutina, ale nakonec to zvládnou o to líp).

Je to úplně cizí člověk, kterého jsem potkal poprvé a asi naposled v životě, ale přesto jeho neštěstí soucítím. Snad proto, že jsem zahlédl cosi pod pokličkou, když se ten člověk, byv tu úplně sám, chtěl aspoň stručně svěřit se svým neštěstím. A i když jsem to na místě nijak nekomentoval a radši jsem se snažil soustředit na vyřešení navigačního úkolu, tak můžu říct, že s ním upřímně soucítím.
Jen si představte tu situaci, kdy člověk nijak kriticky vysokého věku, sám v cizím městě (tzn. bez blízkosti blízkých) hledá patologii, kde je jeho přítelkyně (se kterou patrně počítal jakožto se součástí své budoucnosti). To vás (ač jinak všichni často slýcháme a čteme ve zprávách různá čísla) nemůže nezasáhnout.

Napadá mě známý Stalinův výrok… pořád platí. Jen bych pro tento konkrétní účel změnil pořadí jeho dvou polovin, tzn. vzájemně prohodil téma a réma; a přidám spojku:

Smrt milionů je statistika.
Ale smrt jednoho je tragédie.

Dodatečná poznámka k tragédiím, statistikám a médiím (2012):

Asi s tím souvisí i moje averze ke státním smutkům a mediálním popraskům okolo hromadných neštěstí, jako jsou nehody vlaků, autobusů a letadel.
Při jiných příležitostech v menších skupinách či po jednom zemře za časovou jednotku (tzn. třeba za rok) mnohem víc lidí, než při těch jedné-dvou tragických nehodách hromadného dopravního prostředku, které se stanou za stejnou dobu.
O co je individuální tragédie okolo jednoho člověka, který zemře sám nebo v malé skupině méně závažná než tragédie okolo jednoho člověka, který zemře na palubě lodi, letadla, v sedačce autobusu či vlaku nebo v kanceláři mrakodrapu?

Z lidského pohledu je početně závažnější taková nehoda, kdy někdo přijde o více příbuzných současně – ale na to stačí auto, motocykl nebo rodinná procházka po chodníku – nemusí se hned potopit loď, zřítit dům či letadlo, ani vlak nemusí narážet do spadlého mostu.
Z pragmatického hlediska je početně závažnější taková nehoda, kdy stát nebo firma přijde najednou o celé své vedení, které bylo na palubě jednoho letadla (jako třeba nedávno v Polsku).
Ale státní smutky a srdceryvné projevy, jakož i jiná mediální aktivita nebo přísliby politiků jsou spojeny s nehodami, kde bylo hodně lidí najednou. Byť v celkové občanské úmrtnosti nehrály zas až takovou roli.
Pokud to politik myslí vážně, nechť tedy truchlí naprosto nad každým, i pokud zemřel sám uprostřed lesa (a jeho zmizení si nevšimla média). Pokud ale truchlí jen tam, kde jsou kamery, mikrofony a zápisníky, tak je to tak trapný pokus o sebepopularizaci, až je mi z něj špatně …tedy spíš z toho, že to někdo těm politikům jí (jinak by to asi nedělali). Politik jde prostě tam, kde jsou média. A slíbí hory doly, ustrne se nad čímkoliv, jen aby byl vidět.
A média? Ta jedou prostě tam, kde je v jeden okamžik hodně krve najednou. Bulvár.
A právě z něj pak čiší to politické horlení. O lidi nejde, ti umírají i (ne „i“, ale především) jindy a jinde.

Zmíním ještě jednu volně související příhodu:

Když jsem 4. července 2011 při cestě na kole okolo Polska seděl v Kętrzynie v knihovně a vypaloval si fotky z SD karet na DVD, tak do knihovny přišel jakýsi pán a sháněl konkrétní knihovnici.
„Ta už nežije.“, odpověděla mu knihovnice právě přítomná.
„A kde je pochovaná?“, byla jediná věc, která návštěvníka zajímala.
Nic víc. Neptal se, kdy zemřela, jak zemřela, co se jí stalo, kde bydlí pozůstalí,
…asi nic z toho nepotřeboval vědět, prostě šel přímo za ní, a už ji nezastihl.
Klidně se zeptal, kde je pohřbená, a hned jak se dozvěděl název hřbitova, tak poděkoval, rozloučil se, otočil se a odešel. Vyřízeno za desítky sekund.
Asi ji tedy šel navštívit, když už to měl jednou v úmyslu. Byť poněkud simplexně (tzn. s jednosměrnou komunikací bez zpětné vazby).

Skok nahoru na: Navigační menu
(klávesová zkratka Alt + Shift + horní „5”)

Zaujala Vás tato stránka?

  • Přidat do záložek (Ctrl+D)
  • Sdílet odkaz (vysílačka)Skok nahoru na:
  • Vytisknout (Ctrl+P)
  • Citovat podle ČSN ISO 690

    Tuto stránku

    ADÁMEK, Martin. Nevíte, kde je Šimkova ulice?: Neveselý postřeh (příhoda s úvahou). Martin Adámek [online]. Náchod / Meziměstí [cit. 2024-11-21]. Dostupné z: https://www.adamek.cz/clanky/postrehy/nevite-kde-je-simkova-ulice

    Celý web

    ADÁMEK, Martin. Martin Adámek [online]. Náchod / Meziměstí [cit. 2024-11-21]. Dostupné z: https://www.adamek.cz

 

 
 

Národní kulturní dědictví

WebArchiv – Stránky archivovány Národní knihovnou ČR Tyto stránky jsou pravidelně archivovány Národní knihovnou ČR pro svou kulturní, vzdělávací, vědeckou, výzkumnou nebo jinou informační hodnotu za účelem dokumentace autentického vzorku českého webu. Jsou součástí kolekce českých webových stránek, které NK ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace. Jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.  

 

 
 

Pro rozptýlení

Statistici prováděli test: zeptali se prváka, druháka, třeťáka, čtvrťáka a páťáka, kolik je 2 x 2.
Prvák ihned odpověděl: 4
Druhák vytáhl tahák, chvilku po něm brouzdal a pak řekl: 4
Třeťák vytáhl kalkulačku, naťukal 2 x 2, a dostal odpověď: 4
Čtvrťák si sednul za počítač, napsal program v C++, kompiloval ho 10 minut a program napsal: 4
Páťák hned zařval: „TO SI MÁM PAMATOVAT VŠECHNY KONSTANTY?!!”

 

Pro zamyšlení

To, jak člověk mluví o ostatních, nevypovídá o nich, ale o něm.
[(autor nezjištěn)]