Hledat na tomto webu

Přináším pár postřehů z dnešní cestopisné prezentace francouzských manželů Francoise a Claudé Hervéových, kteří v letech 1980-1994 nepřetržitě cestovali na jízdních kolech na těžko kolem světa

(teda cestou se asi rok na místě učili čínsky; a asi 13 měsíců pomáhali v uprchlickém táboře, mj. s ošetřováním lidmi zraněných ve válce minami, protože Claude je původně protetik, ale i ty 1+1 roky stání na místě jsou součástí té nepřetržité 14leté cesty na kolech okolo světa).

Cestu ukončili návratem do Francie po 14 letech, protože jejich 6 letá dcera Manon (teď jí je 24) musela a chtěla do školy. V Austrálii se rozhodli, že si dítě poříděj cestou, protože doma už by nemohli, do asi pátýho(?) měsíce těhotenství normálně jeli na těch svých 100kilových kolech (vyrobená na zakázku, absolvovali na nich celou tu cestu) na Zélandu se dcera narodila, a od 6 týdnů šla v sedačce na nosič a jelo se dál. Od Ameriky až domů jela ve vozíku, ke konci už se sotva vešla.

Do školy chtěla, po 3 měsících sice usoudila, že byla chyba se do školy těšit, ale aspoň neměla problém ve škole klidně sedět, protože byla zvyklá z vozíku. Ta cesta jí přinesla výhodu otevřené mysli (všemu, všem) a schopnost se přizpůsobit čemukoliv. Cyklistika ji neoslovila, spíš má ráda motorky. Teda to říkali ti cestovatelé, dceru s sebou neměli.

Prezentace byla asi na 1,5 hodiny, a pak asi 1,5-2 h trvaly dotazy nás diváků. V odpovědích na dotazy se Claudé obvykle dost volně a podrobně rozpovídal, takže ta debata byla nakonec mnohem zajímavější a přínosnější než samo promítání, protože byla souhrnně o celkových vlivech a přínosech, ne o tom, co kde viděli.

Mj. říkal, že první rok spěchali, a pak zvolnili, našli si svoje tempo, a už věděli, že maj čas. Někde zůstali třeba měsíc nebo tři, někde třeba tři týdny (tuším např. v New Yorku), když občas někdo z nich boural tak, že to mělo dohru ve špitále (celkem asi 2x Francoise +1x Claude ?), tak se prostě zasekli na asi 2 týdny až třeba tři měsíce na místě, času bylo dost. Nebo přišla žloutenka, tak se vyléčila na místě, a pak se v klidu jelo dál. V souvislosti s nějakou chorobou jim někdo místní řek: tak u nás prostě ty tři měsíce, než se vyléčíte, budete bydlet, no...

Jinak mě zaujalo, že jim v nějaké vesnici řekli, že tam nemůžou přespat, že tam není hotel. / Ale my tu chceme přespat. / To nejde. / Proč? Vy v noci nespíte? / Spíme, ale na zemi. ...tamní lidi si mysleli, že člověk ze západní kultury by neuměl spát na zemi... tak jim řekli, že na zemi spěj cestou běžně, a bylo to vyřešeno...

Claudé přišel i s poznatkem dost podobným poznatku mému - že lidi se o dost snadněji otevřou / vyjdou vstříc někomu, kdo k nim přes kus světa přijel na kole, než někomu, kdo u nich vylezl z autobusu. Prostě si toho vážej. To můžu potvrdit - funguje to i 500 km od bydliště (nebo i míň), nemusíte jet přes půl světa, abyste to poznali.

Mj. taky Claudé (v té debatní části mluvil hlavně on; text prezošky četla Češka z papíru; Francoise mluvila při debatě občas trochu (ale jinak prý tu cestu zpískala hlavně ona - chtěla vyjet, Claudé řek, že jo, ale na kolech (aniž by sám na kole do tý doby jezdil), rok trénovali a vyjeli...) zmínil rozdíl mezi bohatými a chudými kulturami: Chudí lidé jsou mnohem víc v pohodě, užívají si život, radují se (z něj), nic pro ně není problém. Bohatí lidé se o svoje bohatství bojí tak, až vlastně ve výsledku nejsou šťastní.

To zavání politikou, takže ještě jeden jeho (jejich) postřeh: Do SSSR nemohli vůbec, do Číny se dostali ilegálně (podařilo se jim nějak získat vízum na 3 týdny, pak si ho sami přepsali na 3 měsíce, byli tam myslím asi dýl... ale jednak většina policajtů ani nevěděla, jakým směrem si pas pro čtení natočit, a jednak to vždy ukecali a třeba po pár hodinách byli propuštěni a mohli jet dál. Co je pár hodin basy na 14letý cestě...). Ha, vybavuji si, že filmy z foťáku vezli přes Čínu 9 měsíců, takže přetáhli o dost. Před cestou vůbec nefotili, cestou se prodejem fotek z cesty živili. V bohatších zemích inkasovali, co šlo, v chudých promítali třeba zadarmo.

A ještě jeden jejich postřeh z tohodle soudku: v socialistických zemích se lidi divili, jak můžou žít na strašném západě, a doma jim před odjezdem říkali, že jestli vjedou do socialistické země, tak už je nikdy nikdo neuvidí. Jejich postřeh: Propaganda byla na obou stranách železné opony stejná. (moje poznámka: a vždy je jedno považováno za fakta a to druhé za propagandu... a ty dvě role se liší podle času a místa, jinak je to jedno). Jejich postřeh: Chudí se mají špatně v obou systémech, bohatí se mají dobře v obou systémech. (moje poznámka: a všichni se pak hádají, který systém je lepší) Nicméně konstatovali, že bohužel cestou potkali spoustu chytrých/schopných lidí, kteří měli smůlu na to, kde/kdy se narodili, a kvůli tomu nemohli cestovat (asi obecně třeba z důvodů existenčních, zdaleka nejde jen o razítka).

Celkově hlavně Claudův projev při diskuzi působil nejen moudře a přínosně, ale i vtipně, smysl pro humor mu nechybí. Jsem dost rád, že tyhle francouzský cestovatelský legendy přijely promítat až do Hradce a že mi nebylo líno se tam ten kousek zajet podívat, když oni sem přijeli z takový dálky.

Zeptal jsem se jich, jak těžký pro ně bylo si po návratu domů zvyknout na skutečnost, že už jsou na jednom místě. A hlavně pro jejich dceru, když se narodila na cestě, a pobyt na jednom místě pro ni byl najednou jiný svět. Težké to pro ně moc nebylo, protože se do Francie vraceli po 14 letech nepřetržité nepřítomnosti, takže to bylo jako by jeli poznávat novou zemi. A dcera se těšila do školy (cestou si ji chvilku zkusila v Africe a předtím spíš něco jako školku v Americe). Jo, dcera mu dodnes říká daddy, ne papa, protože mluvit začala v USA. A když nastupovala na základku, tak uměla i asi španělštinu... no celkem asi tři jazyky.

Pak jsem se zeptal, jestli pro ně po návratu byly prezentace cesty a související činnost práce na plný úvazek, nebo jestli u toho měli jinou práci. A zajímalo mě to proto, že bych se bál, že to po nějakém čase bude pro ně nudné, případně až únavné.

(nám to dnes promítali skoro 20 let po konci cesty). Takže naplno to promítali jen asi 2-3 roky, a teď to promítaj asi tak 2x za rok.

Na závěr Claudé zavtipkoval k rodičům asi několikaměsíčního dítěte, že jejich dítě už je na cestování dost staré.

..a některé fotky viděli až třeba po roce (asi když v Japonsku nechali vyvolat fotky z Číny); nakupovali třeba 50 filmů najednou, aby měli zásobu;

cestou je navštívili rodiče, asi už v Rakousku, a pak nevím

když psali domů, tak dopis tuším asi z číny šel domů třeba tři měsíce.

Jo, a co bylo zajímavý v prezošce: jak tahali kola a brašny pěšky přes Himaláje (kde se navíc ke stavebním pracem používal dynamit, takže hora, přes kterou pěšky táhli kola a výbavu, asi 2x denně vybuchovala).

A pak o dost let pozdějš v jižní Americe se prodírali přes Amazonský prales, 300 km bez silnice, pralesem, s vozíkem s dcerou. (snad nikdo nezačne hysterčit o nezodpovědnosti, dcera evidentně cestu přežila a dost jí získala; říkali, že si hrála na ulici s dětma v S i J Americe i v Africe, za 5 minut si dokázala najít kamarády; a navíc ji v Africe snadno našli, když byla jediná bílá).

V Himalájích/Číně/Tibetu jeli v mrazech -20 °C, omrzli, museli náklaďákem 300 km do nejbližšího špitálu, Claudému chtěl doktor uřiznout palce na rukách, ale ten jako protetik řek' počkat, počkat, nejdřív odstraňte tu odumřelou kůži / Nojo, ono to je pod tím živé.... Takže palce má dodnes původní, ale chybělo málo.

...sepsáno zmateně, na co jsem si za čerstva povzpomínal, zájemci o obsah formu a tuny anakolutů a občas nějaký překlep omluví.

...jo, a plíny se daj sušit na šňůře natažený mezi jízdními koly... jen je potřeba udržovat konstantní rozestup

A ještě jeden jejich postřeh (už asi poslední), resp. doplnění k tomu, jak se lidi z bohatých zemí bojí o svůj majetek:

Oni se bojí tak nějak celkově, všeho, z principu. Takže Claudého rada zní: chcete-li být šťastní, nedívejte se na televizi, a už vůbec ne na zprávy.

(a moje poznámka: ono to je důležité hlavně k tomu, aby člověk neplýtval časem a měl čas žít svůj život)

Normálně se s celebritami před objektiv nestavím, ani když se s nimi znám …ale tito lidé, i když se s nimi neznám, na mě zapůsobili takovým dojmem, že jsem si fotku s nimi naprosto výjimečně pořídil.