(a mnoho jiných témat; mj. barevné systémy RGB a další; ...)



Občas se jako urážka jiného člověka v souvislosti s nízkou inteligencí používalo prohlášení, že dotyčný má ptačí mozek. Např. v českém textu truck-country písně "Když jsi hloupej, tak plať" (Greenhorns, Noví Zelenáči) se zpívá "rozum ptačí, to je to tvý prokletí", a v té písni se tím myslí, že dotyčného je snadné napálit, podvést, okrást, apod.
Předpokládám, že ptačí mozek je nebo býval jako symbol nízké inteligence užíván proto, že ptáci mají mozky malé, lehké, vyladěné pro létání, aby neměly velkou hmotnost. Ale lehký počítač nemusí být nutně nevýkonný, může to být výsledek vývoje zaměřeného na optimalizaci hmotnosti, bez nutného negativního dopadu na výkon. Přičemž vývoj zvířat, a ptáků především, probíhá už dlouho.

Onehdy jsem četl, že některá univerzita (v USA?) prováděla nějaký výzkum na místních ptácích (havranech?), a v souvislosti s tím někteří studenti, kteří s tím výzkumem pomáhali, ty místní ptáky odchytávali. Po provedení potřebných úkonů (okroužkování?) byli ptáci opět vypuštění na svobodu, a dál žili v blízkosti univerzity. A ti konkrétní studenti, kteří ty ptáky v rámci výzkumu odchytávali, už nikdy neměli cestou do školy a ze školy pokoj. Naštvaní ptáci je v okolí školy pronásledovali až do konce studia. Pamatovali si je, poznali je.
Tohle musím ocenit obzvlášť já, protože já sám mám schopnost rozeznání lidí podle obličejů poněkud podprůměrnou. Ne že bych si některé lidi nepamatoval, já je prostě nepoznám. Neumím příliš dobře posoudit, jestli ty dva obrazové vjemy, třeba dvě fotky ležící na stole vedle sebe, i když je vidím obě současně, představují jednoho a téhož člověka, anebo ne. Takže když vás třeba někoho potkám, především tedy v čase/místě, kdy/kde váš výskyt nepředpokládám, tak si to neberte osobně :)
Ptáci v tom mají jasno, a přesně vědí, kdo je kdo.

Určitě už jsem mnohokrát někomu vyprávěl, téměř jistě jsem o tom něco napsal (ale nevím, jestli jen na harddisk) a možná někde na webu nebo FB publikoval,
co jsem se dočetl a doslechl o ptačí schopnosti udržet hlavu rovně, v rámci možností na stejném místě, resp. ve stejné výšce.
Zcela přirozeně kompenzují krkem pohyby těla tak, aby měli hlavu stabilizovanou.
(Prosím vás, ne že teď někoho napadne vzít foťák nebo kameru a uchytit ji na hlavu nějakému ptákovi, aby tak ten pták tvořil živý stabilizátor...)
Tento jev dokonce některá z relativně renomovanějších evropských automobilek (asi některá německá?) využila ve své reklamě, kde ukázala, jak nějaký pták (slepice?) udržuje hlavu rovně, i když je jeho tělem pohybováno nahoru a dolů.
Ta reklama naznačovala, že nové odpružení podvozku dotyčného spíše dražšího automobilu funguje podobně dokonale jako ptačí stabilizace hlavy pomocí pohybů krku. Ta ptačí (slepičí?) stabilizace hlavy zde byla použita jako etalon kvalitní, dokonalé, stabilizace. Již se lidští konstruktéři snaží napodobit.
Takže někdo třeba používá slovo "slepice" jako urážku, a přitom ve chvíli, kdy dotyčný pojede na jízdním kole po nerovném povrchu, a bude se mu třepat hlava, až mu skoro budou cvakat zuby, si taková poblíž přítomná slepice pomyslí, že to je strašné, že ten člověk neumí ani udržet hlavu rovně.


Už kdysi dávno, asi před deseti a více lety, ještě dlouho před veřejně známým příchodem deepfake videi tvořenými AI, se na internetu objevila mj. dvě zajímavá videa:

1)
Na jednom videu nějaký pták sáňkoval na zasněžené střeše domu.
Což o to, že se třeba tučňáci radostně kloužou v ZOO na připravené skluzavce, to je celkem běžná věc,
ale pokud si pamatuji správně, a pokud má představivost nevítězí nad pamětí (snad ještě ne),
tak ten pták sáňkoval za pomoci nějakého předmětu, který používal jako pekáč/lopatu, aby mu ta věc klouzala po střeše, a on se o tu střechu nedřel.
Na dolním konci střechy tu věc chytil do zobáku, odletěl zase nahoru ke hřebeni, a sjížděl znovu.
Carpe diem :)

2)
Že někteří ptáci umí napodobovat lidskou řeč, je známý fakt.
Ale dojem na mne udělalo video, kde nějaký pták (zhruba něco jako papoušek, ale já tu taxonomii fakt neumím; prostě pták) štěkal na kočku či kočky, čímž tu kočku nebo kočky udržoval v bezpečné vzdálenosti, protože kočka sice na jednu stranu moc ráda žere ptáky, ale zase na druhou stranu nemá ráda konfrontaci se psy, pokud dotyčný pes není její kamarád.
Významnou roli v tom zcela jistě hrála velikost, protože kočka coby echt – predátor velmi dobře pracuje s tím, kdo je jak velký, a podle toho s různě velkými živočichy jedná (malé živočichy kočka bezohledně sežere jako ten největší drsňák a nejkrvalečnější netvor v okolí; u velkých živočichů kočka předstírá milé nevinné světem ohrožené stvoření, požaduje plné misky, střechu, topení a pohlazení).
Tygr určitě klidně sežere malého psa, a bude mu jedno, jestli ten pejsek štěká, nebo ne (tedy až na ten mediálně známý případ, kdy se kozel předhozený v ZOO tygrovi bránil tak statečně, že to na tygra udělalo dojem, a s kozlem se skamarádil; pokud si dobře pamatuji, tak spolu žili dlouhé měsíce, až ten kozel zemřel asi na infarkt, což se mu úplně nedá divit, když pořád bydlel s tygrem).
Ale i přes ten nejvýznamnější vliv velikosti hrála v tom daném případě viditelně roli i ta zvuková stránka věci. Velikost byla asi nějak na hraně, a potřebné gramy / centimetry ten zhruba_papoušek dohnal tím štěkáním.
Ona i kočka někdy umí vrčet, imitujíc psa – kolik jazyků umíš, tolikrát jsi savcem. Pokud se nepletu, tak to psí vrčení kočka používá asi proti větší kočce, a možná hlavně před navázáním vizuálního kontaktu, ale nejsem si jistý.
Ono tedy existuje i video, kde dva dostatečně velcí ptáci provokují, zlobí, až skoro týrají kočku, když ji na střídačku klovou do ocasu, a ona se jen jako šílenec pořád otáčí mezi nimi tam a zpět, vždy k tomu, který ji právě klovl, a neumí je zahnat. Takže jazyk je zde podružný, a podstatná je velikost. A počet + drzost.


---


Dost bylo úvodu a výběru nejzajímavějších kousků ze starých veřejně známých faktů,
přecházím k tomu hlavnímu – k tomu, proč jsem vůbec otevřel textový editor:



# "Naši" ptáci

Žena už několikátou zimu krmí na parapetu ptáky, sype jim slunečnicová semínka.
Když žena není doma, zastávám tuto funkci já.

Snažím se to dělat zodpovědně a sypat do krmítka na okně dostatečné množství semen a včas, hlavně pokud má hodně mrznout,
ale výjimečně se může stát, že ptáci ta semínka vyzobou rychleji, než jsem čekal.
V takovém případě ptáci (čekající spořádaně organizovaně na vhodném nedalekém bezpečném stromě s dokonalým výhledem na náš dům) posílají delegáty k oknu mé kanceláře.

Neletí jich ke mně desítky, které tu na zob čekají. Přilétne jeden, druhý, třetí. Významně se mi pohybují letecky před oknem nebo pěšky po parapetu.
Vědí, že tady u toho okna jim nic nedám, ale také vědí, že za tím oknem jsem, a že je k tomu zavedenému oknu přijdu nakrmit.
Prostě mi přijdou srozumitelně říci, že semínka v krmítku docházejí, že už jich tam je málo, a že je potřebují doplnit.
Vědí, že je krmím, a vědí, kde mě najdou, i když je to jiná strana domu.
Mají dokonalý přehled a dostatečně chápou potřebné souvislosti.
Asi nevědí, kde žena ta semínka bere; ale vědí, jak mne aktivovat, když automatický režim obsluhy nestíhá.

Výjimečně se také může stát, že žena je tak zabraná do práce, že ptákům nestihne dostatečně včas dostatečné množství semínek nasypat, přestože je ve své kanceláři přítomna a přestože se asi připomínají primárně u jejího okna (někteří např. umějí klovat do parapetu, aby na sebe upozornili; to naštěstí nedělají u mě; vědí, že já reaguji už na samotný tichý pohyb a netřeba dělat hluk).
V takovém případě, kdy žena ve své kanceláři na jejich připomínku nereaguje, ptáci opět letí k mému oknu se žádostí, abych doplnění semen u ženy zaurgoval.
Jakmile vidím, že se mi u okna mé kanceláře objevuje jeden až tři ptáci ve chvíli, kdy je žena u sebe ve své kanceláři, tak ženě napíšu e-mail, že ptáci potřebují dosypat semínka, a je to zařízené.
Jo, mají to ti ptáci vychytané.





Fascinující je ty ptáky pozorovat, jak fungují.
Jak žena vysledovala, ptáci organizovaně a spořádaně stojí frontu na nedalekém sousedovic stromě přes ulici, odkud to na její okno mají letecky kousek.
Na okno tedy přilétá jen tolik ptáků, kolik jich se k zobu rozumně vejde, a další čekají v pořadí na stromě.

Všiml jsem si, že někteří si vezmou semínko, odletí ho sežrat někam jinam, a tím pustí dalšího.
Jiní se v přiměřeném čase (půl minuty, minuta?) trošku nazobou, a pak pustí dalšího.
A pak jsou tam dominantní raubíři, kteří se rozhodli, že teď žerou oni a budou tam žrát oni, a nikdo jiný se v tu chvíli nesmí přiblížit do jejich perimetru a žrát vedle nich.
Jak se jiný pták přiblíží, tak takovýto raubíř přestane zobat, a mávaje výhrůžně křídly zahání vetřelce, aby mu vysvětlil, že to krmítko je teď jeho, a že ty desítky dalších ptáků mají čekat, až se on nažere.
Když už to nějaký takový egoista začne přehánět, a takto okupuje významnou část krmítka třeba dvě minuty, vyžene několik ptáků, a přitom sám vlastně ani nežere, protože jen vyhání ostatní, tak ho někdy zaženu, aby se nažrali i ostatní (a on taky). Mohlo by se říci, že to je příroda, že vítězí silnější, ale tohle jsou sociální přídavky, které od nás mají, a ty jsou pro všechny. Kdyby to opravdu byla jen čistá příroda, tak jich velká část umrzne.
Chápu, že někdo chce klid a prostor okolo sebe, já mám taky rád svůj klid, ale tak to má ten pták dělat jako někteří jiní – vzít si semínko, odletět si ho v klidu sníst někam do soukromí, a pak se vrátit pro další. Mnozí to tak dělají.
Jiní zobou spolu přímo v krmítku.
A pár uzurpátorů si zkouší to sociální krmítko přivlastnit. Sám ať si sedí někde na stromě, sám ať si žere, co si najde, jsem velký zastánce osobních svobod, klidu a soukromí, ale tohle je tam od nás, a je to tam pro všechny, ne pro dva či čtyři nejagresivnější jedince.
No, ale já do toho takhle zasáhnu třeba dvakrát týdně; nemám čas to dění pozorovat pořád. Takže obvykle to tam asi stejně funguje klasicky právem silnějšího – kdo nejagresivněji mává křídly (při stání v krmítku, pro výstrahu / útok, bez snahy o let), ten žere první. Takhle to je i u ptáků, i jinde.

Žena také vysledovala, že nějaký druh ptáků nerespektuje pravidla fronty, předbíhá, a cpe se rovnou na okno.
Nepamatuji si, kdo je kdo, který druh slušně organizovaně čeká, a který se tlačí dopředu, tak si nebudu nic vymýšlet.
Ale snad je to tak, že jeden druh stojí frontu, čeká spořádaně na stromě, a když se tam druhý druh neorganizovaně tlačí a chaoticky předbíhá,
tak tomu prvnímu, organizovanému, druhu po nějaké době dojde trpělivost, a musí na to okno letět ve větším počtu než normálně při zobání, a ten druhý, chaotický, druh vyhnat.

No prostě civilizace jako každá jiná.
A nějak si teď nejsem jistý, jestli se za tu větu víc hodí smajlík veselý, nebo smutný, tak sem nedám ani jeden, i když by se asi hodily oba.



Zmínil jsem sousedovic strom, na němž i nižší desítky ptáků čekají, z něhož pozorují náš dům a okolí, a z něhož létají přes ulici na ženino okno.
Ten strom je asi zhruba něco jako hodně vysoká vrba (ani tuto taxonomii neznám), má poměrně tenké větve. V silnějším větru se docela dost pohybují, já bych z toho na místě těch ptáků měl mořskou nemoc, i kdybych se nebál výšek, ale těm ptákům to nijak zvlášť nevadí.
Podstatné pro ty ptáky je, že ty větve neunesou kočku. Žena říkala, že se nějaká kočka (možná zrovna ta naše?) snažila k těm ptákům vylézt, že se přitom tvářila strašně nenápadně, že je vlastně pták, a že na tom stromě bydlí odjakživa, a že si jí nikdo nemusí všímat a nemá se její přítomnosti vyskytovat, jenže se k těm ptákům nemohla dostat, protože ty další větve by ji neunesly.
Takže ptáci si spokojeně sedí na proutí, a nijak se nenechávají vyvést z duševní ani fyzické rovnováhy. Ani větrem, protože to proutí je dostatečně silné, aby je uneslo, ani kočkou, protože to proutí je dostatečně tenké, aby ji neuneslo.
Mají to vychytané. Dokonale nastavený systém, patřičně vyladěné parametry.

Žádná chyba alfa a beta jako ve statistice, spamfiltrech, testech, posudcích a umělé inteligenci (falešně pozitivní vs. falešně negativní posouzení; zbytečné vyřazení dobrého uchazeče vs. fatální neodfiltrování špatného). Ne.
Prostě ta větev kočku neunese, ptáka unese. Tečka. Nulová chybovost. Dokonalé, spolehlivé, vychytané.
Ptáci si vegetí na větvích a můžou se kočce smát do očí.
A to tady se sousedy tvoříme docela slušnou koncentraci koček na metr čtvereční.

Jeden by ty kočky až litoval, musí to pro ně být skoro až trauma, mít takové pochoutky relativně nedaleko od čumáku, a přitom nedosažitelné.
Ale kočky jsou pragmatici. Analytici, kteří si pečlivě vyhodnocují a vypočítavají, jestli skočí, nebo ne. Dlouho měř, a pak případně skoč na jistotu.




A jaké to je, žít s větším množstvím ptáků poletujících v blízkosti domu?
Úplně v pohodě. Auta OK, čistá; za nižší jednotky let jednou jedno potřísněné, to se stane, ale není to nic systematicky se opakujícího, to byla nějaká jedna nehoda.
Ptáci nejsou hlupáci ani nevděčníci, vědí, že je krmíme, tak nás od toho přece nebudou demotivovat – nebudou nám dávat příčiny k tomu, abychom je tu přestali chtít.
A že vědí, kdo je kdo, kdo se kde pohybuje, kdo co používá, o co se stará, s čím manipuluje, tak o tom vůbec nepochybujte. Představte si tu nejinformovanější sousedku ze svého okolí, a věřte tomu, že ptáci o tom, co se kde šustne, vědí víc a dříve.


---


# Alarm

Jeden prepper žijící na samotě někde v USA, který dříve prodával elektronické zabezpečovací systémy (alarmy), se rozhodl si svoji usedlost na samotě zabezpečit, aby se dozvěděl, že se k němu někdo blíží. Aby se na ten něčí příjezd mohl připravit.
A tak krmí ptáky. Nepotřebují elektřinu, a jsou přirozený alarm. Mají to v genech.

Známe to ostatně, poněkud pohádkově podané, z Krkonošských pohádek (večerníčku). Byla to sojka, kdo Krakonoše obvykle informoval, že Trautenberg dělá něco, co se Krakonošovi nebude líbit. Do tématu tohoto večerníčku nechci podrobněji zabíhat, berme to tu zde jen jako dokreslení.
Podstatné je, že ptáci tu funkci lesních alarmů mají.
Pro případ bydlení na samotě, kde se obvykle nikdo cizí nepohybuje, mi to krmení ptáků dává smysl. Jak reagují na koho (divoké zvíře, místní člověk/vozidlo, cizí člověk/vozidlo), a jak se ty reakce liší od reakcí psů, to netuším.
Ale pokud má někdo možnost (bydlí na samotě), tak to může zkusit, a může mi dát vědět, jestli ho ptáci o blížícím se člověku, vozidle, apod. budou informovat. Ono taky bude potřeba jim správně naslouchat a naučit se podvědomě reagovat na změnu jejich projevu, aniž by to vyžadovalo neustálé soustředěné poslouchání, které by znemožňovalo jiné činnosti.
Věřím tomu, že ptáci jsou dostatečně inteligentní, a že takový obchod – služba hlídání za ptačí zob – je pro ně velice zajímavý a fair.
Jako když kočka dostává krmivo, aby měla zajištěný trvalý přísun potravy v hubených týdnech, kdy jsou myši zalezlé, a na revanš za to chytá myši, když se objeví.
Pragmatická vzájemná výpomoc, férový obchod, a současně je např. kočka nebo pes kámoš, a z ptáků má člověk taky radost.
Pes z dálky podle konkrétního zvuku slyší, jestli se blíží auto jeho člověka, nebo jestli je to jiné auto.
Ptáci mají také své možnosti, jak se zorientovat v situaci, a největší otázkou zůstává, jestli je možné je naučit, co mají hlásit, a co mají ignorovat.


Tu funkci lesního alarmu mají ptáci z podstaty a přirozeně.
Sledují svět shora, mají skvělý výhled a přehled.
Především o dravcích je známo, že mají perfektní zrak, ale asi to bude do určité míry platit obecně.


---


# Barvy

Podle toho, co se všeobecně dá dočíst, prý mají ptáci tetrachromatické vidění.
Tedy – vnímají čtyři barevné složky. I proto jsou někteří ptáci tak barevní – jejich protějšek to ocení, vidí to.

Člověk vidí trichromaticky, vidí tři barevní složky.
V aditivním (přičítacím) barevném systému, kdy začínáme na černé tmě, a různě přidáváme různobarevné světlo, kdy rozsvícením úplně všech složek na maximum získáme bílé světlo,
vidí člověk červenou, zelenou a modrou složku (RGB – red, green, blue).
A všechny ty složky dohromady, rozsvícené naplno, pak dají lidskému oku bílé světlo (RGB kód #FFFFFF, resp. (255,255,255); všechny tři složky na nejvyšší možné hodnotě).

Tak ptáci prý vidí ještě nějakou čtvrtou složku. Tedy vidí barvy, které si člověk neumí ani teoreticky představit.
Když nějaká žena nebo nějaký grafik tvrdí, že tahle barva je tmavší nebo zelenější než tamta barva, tak i v případě, že já to svým okem nevidím, si dokážu představit, co má dotyčný na mysli, a jak se ta barva z podstaty matematicko-fyzikálně liší od sousedních barev.
Ale jak vidí ptáci, to si prostě nepředstavíme, když tu čtvrtou barevnou složku nechápeme ani teoreticky.

Je to asi trochu podobné čtvrtému rozměru prostoru. Tušíme, že to existuje, ale je to pro nás neuchopitelné. (Jasně, matfyzáci si cokoliv představí v N-rozměrném prostoru, a pak za N dosadí 4, ale měl jsem na mysli ostatní lidi. :) )
Případně to může být podobné i druhému rozměru času, pokud existuje (já si ho soukromě představuji jako druhou verzi událostí poté, co by někdo hypoteticky v první ose času couvnul do minulosti a něco změnil).




Psi prý vidí dichromaticky. Tedy dvoubarevně, dvě barevné složky.
Prý vidí modrou, jako my.
Zatímco červenou a zelenou prý vidí jako jednu stejnou barvu.
Co je červené nebo zelené, to pro ně vypadá stejně.

Jelikož RGB kód #FFFF00 (červená a zelená naplno; modrá zhasnutá) dává žlutou barvu, troufám si říci, že pes tu červenou i tu zelenou vidí jako žlutou barvu.
A od té červené+zelené slité do žluté umí jako jinou barvu odlišit tu modrou.
To dává smysl, modrá vs. žlutá tvoří dobrý kontrast; žlutá je opak modré;
přípravky na bělení zažloutlého bílého prádla obsahují modré granule;
a různou uměleckou "teplotu" bílé mj. v souvislosti s xenonovými světly a LED vnímáme jako modřejší vs. žlutější bílou.


Takže lidská červená, oranžová, žlutá i zelená je pro psa prostě žlutá. Všechno stejné.
Z toho mi vyplývá, že červená vs. zelená barva na semaforu pro chodce je naprosto nevhodná pro vodicí (slepecké) psy.
Pes na semaforu pro chodce vidí dvě žluté. Na semaforu pro vozidla tři žluté.
Kdyby jedna z těch barev byla modrá, byla by to pro psa nějaká informace.


(A v některém asijském jazyce je prý pro modrou a pro zelenou společný výraz; ten jazyk je prostě neodlišuje, nebo ne na první dobrou a v každé větě. Mnozí muži plesáme, jak to usnadňuje život.
Naopak polština okamžitě hlásí, zda daná modrá je světlá (až střední), anebo tmavá, je to jasné už z jednoslovného označení.)


Pozn. ad barevné systémy:
Pokud vám výše uvedené koliduje s tím, co víte ze svých pokusů s malováním nebo z výtvarné výchovy, kde modrá + žlutá = zelená,
tak připomínám, že tady mluvím o aditivním (přičítacím) systému, kdy začínáme na černé tmě a rozsvěcením různých světel se dostaneme až na bílou (např. červená + zelená = žlutá; modrá + žlutá = bílá).
Na papíře, při výtvarné výchově i v tiskárně, platí subtraktivní (odčítací) systém, kdy začínáme na bílé ploše, a přidáváním různých barev se dostaneme až na černou, to je systém CMY – cyan, magenta, yellow – azurová, purpurová, žlutá – pro nás muže něco jako modrozelená, růžová/fialová/divná_červená, žlutá.
To jsou opačné systémy.
Barva povrchu (papíru) určuje, jakou barvu povrch pohltí, a jakou odrazí zpět.
Je to tedy trochu něco jako forma pro odlitek z tekuté hmoty, te je také opačná než finální výrobek.

Když si pozdě večer budete svítit tmavě žlutou barvou, abyste si neroztahovali zorničky (abyste viděli ve tmě, po zhasnutí světla) a abyste si neblokovali melatonin (abyste mohli zanedlouho usnout),
tak žlutý povrch budete považovat za bílý, protože ho budete vidět stejně žlutě jako bílý povrch, a lidské oko má velice silné automatické vyvážení bílé, takže když se mozek rozhodne, že "tohle je bílá", tak přes to vlak nejede, a prostě takový odstín (např. žlutou, při žlutém osvětlení bílé plochy) bude lidský mozek považovat za bílou barvu – a to i pokud je ten povrch náhodou opravdu žlutý.

Barvy čípků v lidském oku odpovídají barvám aditivního systému RGB. Podstatná je barva světla (aditivní systém).
Barva povrchu (papíru) pro odraz světla (subtraktivní systém, známý z výtvarky a míchání barev štětcem) je podružná věc, to je takový servisní prostředek pro to podstatné světlo.


---


# Ptáci – závěr

Abych se vrátil k tématu ptačí inteligence
(Jo, dělají na mě dojem, jak dokáží fungovat: Zorganizovat si frontu na stromě přes ulici; a v případě potřeby si mě najít v jiné části domu a říct si o krmení.)
a abych to téma a tento krátký příspěvek uzavřel:



V neposlední řadě – ptáci umí létat. Sami od sebe, bez paraglidu nebo dalších prostředků.
A velmi dobře přitom pracují s fyzikou, létají velice efektivně, zcela přirozeně aplikují v praxi to, co se lidé snaží popsat dost složitými fyzikálními teoriemi.


Rychlým pogooglením zjišťuji, že podle vědeckých poznatků mají prý ptáci počet neuronů v mozku podobný jako primáti.
Zjednodušeně řečeno, ptáci sice mají mozky zmenšené, aby je udrželi ve vzduchu, ale chytří jsou zhruba jako opice.
Věřím tomu.
(Ačkoliv, oni i psi, kočky a další zvířata jsou tak mazaní a umějí s lidmi komunikovat takovým způsobem (příp. je manipulovat, nebo jim být oporou), že se někdy až nestačím divit.)


Takže pozor – až budete chtít někoho urazit, že mu to nemyslí, tak zkuste najít nějaké vhodnější přirovnání; protože přirovnání k ptačí inteligenci by nebylo na místě.
Ať ptáky neurazíte.
Protože urazit správce počítačové sítě může každý... kdo neví, jak je to nebezpečné.
A s tvory, kteří umějí létat a vědí o všem, a mají schopnost vám znečistit hlavu, oděv nebo auto, je také dobré si udržovat dobré vztahy :)


Dobré vztahy s ptáky jsou užitečné už proto, že ptačí zpěv člověka uklidňuje.
Je to logický důsledek dlouhého vývoje – když ptáci zpívají, tak to znamená, že vše je v pořádku, že se neblíží nebezpečí, jak už jsem zmínil výše.
Prostě relax, makuna hatata, kein problem, česky "pohoda – jazz", polsky "gitara".
Jako odbočka mě napadá, že se také říká, že všechno je v pořádku, když jsou děti hlučné – že indikátorem průšvihu je, když jsou děti potichu.
Ale pokud jde o blahodárnost působení na duši, tak myslím, že zpívající ptáci jsou asi v péči o klid, duši a pohodu výrazně schopnější než hrající si / peroucí se děti.

A i když zrovna ptáci nezpívají, tak samotné pozorování dění v krmítku a jeho okolí, vč. stromu a souvisejících leteckých koridorů, je také balzám na duši.
Ostatně, ptáky nejen v krmítku se zájmem pozoruje i kočka – ale nedělejme si iluze o jejích myšlenkách, dojmech a intencích – kočičí myšlenky při sledování ptáků jsou dost jednoznačné a zaměřené na chuť, ta v tom nevidí nic roztomilého jako člověk, ta v tom vidí prostě menu, jakkoliv ta kočka může i při tom pozorování vypadat pro nezasvěceného člověka roztomile.




A že jsem tady spíše pro zpestření textu obrazně zmínil ty letecké koridory
– tak ještě na závěr dodám jeden postřeh, kde už ten výraz "letecký koridor" lze použít se vší vážností a doslovně:

Před lety si u nás ptáci postavili hnízdo pod střechou, využívajíce dvě trvale otevřená okénka. Celou dobu, celé ty dlouhé týdny, co se dva dospělí ptáci starali o písklata ve hnízdě a nosili jim potravu (i předtím, když nosili materiál na hnízdo), disciplinovaně, organizovaně, ukázněně a důsledně oba dospělí ptáci používali jedno trvale určené okénko pro vlet dovnitř, a jedno trvale určené okénko pro odlet ven.
Měli tak definovanou jednosměrku, takže i když létali oba současně, tak jim nehrozil čelní střet.
Podobně jako když v jedné firmě byl mezi dvěma místnostmi pověšený závěs jako tepelná izolace, pro časté chození mezi prodejnou a skladem, a protože ten závěs byl neprůhledný, a chodilo tam více zaměstnanců, a ten závěs v tom otvoru pro dveře byl dostatečně široký pro dva lidi vedle sebe, tak tam byla cedule, že se chodí vpravo. Aby se zamezilo čelnímu střetu – ono pokud se jde rychle, tak např. 6 + 6 km/h hlava – hlava už by byl nepříjemný náraz, nemluvě o tom, když by někdo zrychleně odběhl třeba pro pár suchých zipů a vzal by to sprintem (šlo o velkoobchod s galanterií). Tak ti ptáci u nás to měli zorganizované podobně, resp. přímo s využitím dvou různých otvorů ve zdech.

Kromě toho, to okno, kterým ptáci létali dovnitř, by bylo nebezpečné pro odlet ven, protože by u něho mohla venku číhat kočka, a vylétajícího ptáka za letu chytit. Zatímco při letu dovnitř měl vlétavající pták velmi dobrý přehled o situaci venku a viděl, že tam kočka není. Uvnitř by se za tím oknem neměla kde schovat, resp. kde / na čem sedět, venku tu možnost měla.
Ptáci toto zohlednili:
Oknem, kde se kočka mohla schovat venku, létali dovnitř za dostatečné předchozí znalosti aktuální venkovní situace;
oknem, kde se kočka schovat nemohla, létali ven.

Jak říkám, moc dobře vědí, co dělají.
A to samozřejmě platí o všech divoce žijících zvířatech.