Zeměpisná
25. 8. 2018
Inspirováno písní Xindla X „Poslední večeře ”,
která je postavena na přirovnáních k jídlu.
Napadlo mě, že by se dalo nějaký text napsat
i s využitím zeměpisných přirovnání;
konkrétně mě při poslechu Poslední Večeře
jako první napadla tři švédská přirovnání,
tím bylo zhruba dáno téma, o čem text bude,
navíc v souladu s obvyklými tématy Xindla X,
když už mě inspiroval,
a toto je výsledek:
Užíváš života,
po švédské trojce švédský stůl,
ať vidí holota,
kdo je tu bůh a kdo je cool.
Pak jednou dojde ti,
ač máš stále vzruch a šrumec,
že je to prokletí,
zažíváš Világos , Chlumec .
Máš poznání hrůzné,
až když to silně zahřímá,
že cesty jsou různé,
ne všudy se jde do Říma.
Už z domu, ze stáje,
mylně vedla tě silnice,
životem cesta je
pro tě španělská vesnice.
Zvolna ti dochází,
že špatně hnal ses za zlatem;
kdo teď šutrem hází,
už vozí sovy do Athén.
Cítíš se být v úzku,
city ti chladem zamrzaj,
je zima jak v Rusku
a stále doufáš ve Versailles .
Postupim je to spíš,
cítíš teď i press jak k muklu,
pro posttrauma nespíš,
zažíváš Ypres a Duklu .
Pak přijde novinka,
že stačí ti už malý stůl,
dojde ti zrovinka,
že's nebyl bůh, že's byl spíš vůl.
Píseň je kratinká,
tak co teď říci závěrem?
Jako na Švédsko vzpomínka
Stockholmský syndrom zůstal jen.
Hudebně v tom cítím něco blízkého písni Chodník slávy Xindla X,
ale to je jen můj pohled, přes hudbu nejsem, já pracuji s jazykem.