Hledat na tomto webu

Já

 byv tak zamilován šťastně,
 tak skákaje radostí,
 hledě jasně a ne matně,
 užívaje si štěstí

jsem rád,
že my

 jdouce tichým parkem,
 mluvíce o všem i o ničem,
 jsouce šťastným párkem,
 jsouce si ohněm i hasičem

jsme spolu rádi
a ona

 se mě ptajíc, zda je má jediná,
 mi ukrajujíc krajíc,
 jdouc se mnou do kina

 mi neříkajíc,
    že už víc nebude nic,
 nepovědiva,
    že má svá kritéria
    a na těch trvá
    a nevdá se jaktěživa
    za její církve nečlena
je má budoucí žena.

Leč ona to řekla,
ač ne hned za tepla,
že ač je jí hodně milé
trávit se mnou dlouhé chvíle,
tak nejsa v církvi nemám počítat s ničím,
a ať si prý radši srdce neničím.

To řekla ta žena,
tak to je ta změna
oproti stavu,
kdy já, kráčiv v davu,
cítiv se zamilován šťastně,
doufal, že dobře to dopadne,
jenže ty přechodníky, ač krásné,
…jsou jenom přechodné.

Volné pokračování: Časy

Volné pokračování básně Přechodníky (po desítkách měsíců),
opět na gramatické téma, tentokrát konkrétně na téma slovesných časů,
i když jinak vlastně přesně o tomtéž.

(Ano, všiml jsem si, že to pokračování (či spíš ten dodatek) nemá rytmus, každý řádek je jinak dlouhý,
ale celkem se to ještě rýmuje (místy až záměrně vyhroceně či křečovitě),
a hlavně občas v některém slově či řádku dochází k prudkému přechodu z jednoho významu do jiného,
tak jsem se rozhodl to přibližně něco jako báseň (nebo jazykové cvičení) vyvěsit.)

Česká slovesa mají tři časy
bohatě stačí, řekl si kdosi asi.
A tak čas minulý dnes už neplatí,
ač vzpomínky z mysli a disku se neztratí,
dnes vše jinak je, co bylo není,
čas občas vše všelijak mění.

Kéž mluvilo by se tu anglicky,
neskončilo by hned všechno pro vždycky,
byl by tu s námi předpřítomný čas,
v něm(ž) minulé ožívá zas.
Měli bychom present perfect tense,
minulost platnou i dnes,
přítomnost perfektní, tak jako vzpomínky,
co tvoří obrázky, jak malé kamínky.

Však máme čas přítomný,
a v něm jiné krásy,
neznámé pro jiné časy.
I staré oblázky
občas se hodí,
z nich nové obrázky
silný duch zplodí,
nač zoufat pro zašlou krásu
z níž nová se rodí,
co bylo být nech,
míjíme různý břeh,
když po řece času
plujeme lodí.

Čas minulý nabízí úsměv,
jehož hořkost klesá v čase,
co bylo pěkné a pak smutné,
bude milé v mysli zase.

Čas přítomný nutno užít na plné pecky,
sekundu jednu po druhé, prostě všecky,
pro krásnou budoucnost,
i pro okamžik současný,
z nějž vznikne minulost,
až bude neplatný.

Však nová přítomnost
bez perfect tensu
přináší i volnost,
bez stresu a tensu,
přináší prostor,
možnosti pro nové,
pro nové prožitky
prožitky voňavé,
lepší než vzpomínky.

"Zahodit" je snad slovo silné příliš,
co barevné bylo, to už neobílíš,
však odložit minulost je někdy činem vhodným,
patří jí vzpomínka, s úsměvem třeba i smutným,
leč jenom na chvíli, jenom ob nějaký čas,
žít je zas potřeba zas, pro budoucí čas,
pro přítomný a budoucí čas.

Futurum je možná krásnější,
než byla minulost i sebejasnější,
tak hleď kupředu a zpříma,
a probuď, co ještě dřímá,
vždyť osud možnosti třímá,
mnohem víc než tři má,
tak na ty možnosti hleď,
a vybrat si z nich hleď.

Nevaž se ke střepu vzpomínek jednomu,
čas dál teče, klikatě od stromu ke stromu,
jeden strom utekl tak, že už ho nechytíš,
holt koukni se okolo a jiné uvidíš.
Nebudou stejné, to nebudou na tuty,
ať si jsou jiné, a na nich jiné dobroty,
k nim tě přinese čas,
tak si ho važ,
že ho furt máš.

Hledáte-li něco na vzdáleně podobné téma, najděte si písničku Setkání s Puškinem, kterou do češtiny importoval J. Nohavica
(i když ten tématický průnik není až moc velký, každé z obou děl přesahuje i jinam než to druhé).