Hledat na tomto webu

Obvykle kladené v celkovém počtu několika desítek (velmi podobných a stále stejných) otázek za den.

Možná tato část (komentáře níže) vypadá trochu skepticky, až podrážděně a nevrle,
ale ani to tak moc není …jen objektivně konstatuji, na co se mě lidi nejvíce ptali.
A na to, jak často jsem musel slýchat něčí nesprávná konstatování (stále ta samá dokola), jsem to nesl docela statečně a klidně :)

Je to pohodlné? Jede se pohodlně?

• Nejinteligentnější a nejsmysluplnější ze všech častých otázek – proto jsem na ni poctivě dokola odpovídal, přestože mě to unavovalo.
  (Na ty další otázky jsem odpovídal také, ale stručněji – záleželo i na tom kdo, jak a za jakých okolností se ptal)
• „Je to zdravější pro záda a ruce; ale do kopce nebo při rozjezdu nemůžu stát na pedálech, musím použít lehčí převody a rychle šlapat. A abych se otočil, potřebuji tři jízdní pruhy, ne jeden jako na normálním kole.”

Na tom se asi musí umět jezdit? Na tom se asi jezdí jinak. Jak se na tom drží rovnováha? Na tom bych neuměl.

• Otázka ne až tak častá, ale rozumná, tak ji tu zmíním :)
• „Je to jiné než na normálním kole. Obvykle trvá asi deset minut, než se člověk naučí sám rozjet. Ale je to různé – jeden opravář kol se na nic neptal a prostě vyjel.”
• Příp. zřídka se vyskytnuvší (a docela opodstatněná :) ) varianta:
  • „To na tom umíte?”
  • „No, nejsem si moc jistý, ale dojel jsem až sem :)”

Nespíte na tom? :) (Na tom se dá spát; Na tom i spíte?)

• Nejčastější pokus o vtip. Ale snažil jsem se to brát tak, že těm lidem to připadá vtipné, když to ten den neslyší po třetí a ten měsíc po třicáté, takže jsem to bral přátelsky, byť mě to poněkud unavovalo.
• „Ne. Ale při čtyřiadvacetihodinové jízdě se dá usnout i na normálním kole.”

To má motor?

• Bohužel jedna z nejčastějších otázek. Bohužel proto, že to často nebyla otázka, ale mylné přesvědčení, které je konstatováno nebo v lepším případě jen tak pro jistotu ověřováno. Prostě to vypadá jinak, tak to nutně musí mít motor…
• „Ne. Naopak, ještě mě brzdí alternátor.” (pro napájení světlometu)

To šlapete rukama? To řídíte nohama?

• Velice časté otázky. Obvykle se vyskytuje vždy jen jedna z nich, ale řadím je do stejné kategorie.
• Smutné je, že tam často chyběly otazníky. Lidé někdy konstatují nesmysly, o kterých jsou přesvědčeni jako o faktech.
• příp.: To (pedály) se před jízdou sklopí(?)

Kde to má řidítka? (příp. zřídka: Má to řidítka? To nemá řidítka(?) )

• „Tady.” (u této odpovědi bylo jedno ukázání rukou účinnější než slova :) )
• Výjimečně, když bylo víc času (svačina před obchodem, apod.) a byl to nějaký v pohodě tazatel, jsem mu jen napověděl, resp. ubezpečil, že řidítka tam jsou, a řekl jsem mu, ať hledá.
• Jindy jsem byl naopak tak dobrá duše, že když jsem slyšel, že se někdo baví o mně beze mě, aniž by se zeptal (a rozhovor působí celkově inteligentně), tak, pokud dotyční zaujatě diskutovali na téma řidítka, jsem beze slov zahýbal řidítky, abych to objasnil názorně.

Kolik to (kolo) stojí?

• Pokud to bylo to první, resp. jediné, o co se dotyčný zajímal, byl jsem na tuto otázku vysloveně alergický.
• „Je to důležité?” Příp. jsem převzal odpověď jednoho známého: „A kolik stojí auto?” Záleží na typu, stáří, výbavě, stavu….
• (někdy jsem vyzradil počet let, po které jsem šetřil – to je reálná subjektivní cena pro mě)

Na to (cestování) jsou potřeba peníze (rozuměj: spousty)

• Zase jedno takové konstatování, u kterého se snad ten otazník neobjevil vůbec…
• „Ne, jen vstupenky (do muzeí). A jídlo ze supermarketu, ale to se musí kupovat i doma.” (pravda, nezmiňoval jsem roaming, pohledy + poštu a DVD + poštu (na fotky), ale to se dá ustát…)
• Výjimečně se toto konstatování objevilo v kombinaci s předchozím, což v nejtragičtějších případech vyeskalovalo do „Jó, kdybych… , tak bych…” , případně „Taky jsem chtěl cestovat, ale neměl jsem takové zařízení/stroj/výbavu.”(slovo „sprzęt” má tak široký význam, že ho neumím přeložit přesně)
  Ve všech těchto případech poukazuji na fakt, že lehokolo mám úplně čerstvě a doteď jsem cestoval na úplně normálním kole za cenu nižší, než je cena mnohých kol užívaných jen pro krátké víkendové vyjížďky.

Nebojíte se sám?

• „Někdy jo, ale co můžu dělat :)”

To jste si postavil sám? To je vlastní konstrukce, nebo tovární?

• „Kolo jsem koupil; a trochu jsem si ho dovybavil.” (zrcátko, celoplošný přední blatník, klakson, reproduktor, vypínání světlometu z řidítek, reflexní plochy, …)

To se vyrábí továrně/sériově? Kde se to vyrábí?

• „Tohle kolo je české, ale v Polsku se podobná také vyrábí.”
• (musím trochu pečovat i o národní hrdost Poláků, aby si nemysleli, že u nich to nikdo neumí – stačí, že mi pořád říkali, ať si kolo v Polsku zamykám :) )

Ale opravdu to nebylo až tak tragické, jak se to z některých otázek může zdát.
Slýchal jsem i smysluplné otázky (ohledně výhod, nevýhod, využitelnosti a technických principů lehokola) a správná konstatování (ohledně toho, co kde je či co jak funguje) – jednou dokonce otec řekl dítěti: „Podívej, tohle se jmenuje lehokolo.” (resp. „rower poziomy”)

Ačkoliv, na závěr jedna sada otázek, která mě jednou (po stálém údivu, nechápání a opakování otázky dotazujícího se Poláka) dovedla až k výbuchu…

Jedete s nějakým cílem? S jakým cílem jedete?

• Poláci mi průběžně během celé cesty říkali, jak někdo u nich jel na cestu na kole za ekologii nebo dokonce s tím, že „každý kilometr, který ujede, zachrání jeden život”. K tomu i sám (od návštěvy muzea jízdních kol v litevském Šiauliai v r. 2006) vím, že někdo jel na kole okolo světa, aby bojoval za mír.
• Přijde mi to být jako zbytečný humbuk pro upoutání pozornosti médií a případně skoro až jako nesmysl (že každý ujetý kilometr zachrání jeden život??). Ekologii pomáhám už tím, že jedu na kole (a ukazuji ostatním, že to jde), a nemusím z toho dělat cíl cesty. Mír podporuji tím, že po nikom nestřílím.
• Na obranu polské logiky bych měl zmínit, že někdo z těch jejich cyklocestovatelů s cílem snad za svoji cestu získal od sponzorů peníze na konkrétní charitativní účel. To samozřejmě nějaký smysl mít může, ale já to prostě nedělám, no. Sorry, nechte mě přesto žít…
• „Cestuji, abych něco viděl, poznal, znal.” To je můj důvod a cíl.

To fakt nemáš žádnej cíl? Neříkej, že nemáš žádnej cíl! Musíš mít nějakej cíl! Máš přece nějakej cíl!

• „Vždyť to říkám – prostě nechci být hloupý!!! Pro mě je to dostačující důvod.”
• V tomhle jsem měl s myšlením Poláků největší rozpor. Vyžadovali po mně nějaký rádoby cíl, oficiální cíl, mediální cíl, obal pro média, marketingovou slupku, nebo jak bych to nazval. A velmi těžce nesli, že ho nemám (resp. že jim ho nechci prozradit, protože je přece samozřejmé, že ho mám, protože ho musím mít). Připadalo jim, že jedu bezdůvodně, jen tak se projet, vlastně k ničemu.
  Ale jen některým! Mnozí můj důvod pro cestování plně chápali, a občas mi někdo i něčím konkrétním pomohl, takže to nechci paušalizovat. Mnoho lidí na mě bylo hodných a pomohlo mi. Ale pro některé jsem prostě jel bezdůvodně :)

A ještě Poláky často zajímalo, jestli jsem člen nějaké organizace – oni mají turistiku, byť i individuáně realizovanou, více organizovanou (alespoň formálně zaštícenou – prostě v tom potřebují trochu té své byrokracie :) ).

A po příjezdu domů jsem se na internetu v polském zpravodajství dočetl, že nějací polští cyklisté právě dokončili cestu okolo Polska (patrně na lehko, v doprovodu dodávky) – na kterou jeli čistě proto, aby propagovali střízlivost.
Tak to pak mám težké, v takových podmínkách (prostředí, konkurenci) prostě nevysvětlím, že jedu „jen tak, bezúčelně – bezcílně” :)
Sice jsem cestou, coby abstinent, odmítal veškeré nabídky alkoholu, ale jízda pro propagaci střízlivosti to holt nebyla :)