Martin Adámek
unikátní obsah této stránky 
JZ Polsko na lehokole (2010)
otočka na těžko v dešti do Německa
Na lehokole na těžko přes jihozápadní polsko na otočku do východního Německa v dešti.
Na rowerze poziomym z torbami przez południowo-zachodną Polskę do wschodnich Niemców i z powrótem w deszczu.
Trasa a termín cesty
- 24. až 27.9. 2010 (4 dny)
- Hmotnost naloženého kola s pitím 55 kg; dohromady se mnou pak 144 kg
- 388 km (většina Polsko, 39 km ČR, 6 km Německo)
- Jedna noc pod širákem, dvě ve stanu.
Dvě noci v lese, jedna na benzínce.
- Náchod – Meziměstí – Walbrzych – Świebodzice – Strzegom – Jawor
- Legnica – Bolesławiec – Zgorzelec
- Görlitz – Zgorzelec – Lubań – Jelenia Góra
- Bolków – Walbrzych – Meziměstí
Úvodem
Vlivem různých okolností (pořizování lehokola, čekání na opravený nosič a pak jiný naplánovaný program) jsem nestihl během letních prázdnin 2010 podniknout žádnou cestu na kole.
A protože jsem nikde nebyl ani o prázdninách 2009, hrozilo to zavedením nového standardu. Abych tomu zabránil, chtěl jsem někam vyjet stůj, co stůj. Aspoň symbolicky, na chvilku, kousek, vyzkoušet a zajet nové kolo.
Prostě vytvořit zlepšující se tendenci oproti loňsku.
Už nebyl čas ani na kratší z mých dvou předběžně vymyšlených nouzových krátkých tras (nemluvě o té třetí, dlouhé, ideální), tak jsem musel vymyslet trasu podle reálných časových možností.
Navíc jsem tentokrát vyjížděl až během akademického roku, tak jsem si vše musel naplánovat tak, aby mi zbyla rezerva pro případ nějakých komplikací, abych se stihl včas vrátit domů a učit dle rozvrhu.
Bylo by vhodné vymyslet trasu, na které uvidím něco nového, a navíc se mi na lehokole nechtělo do kopců – a z toho zadání mi vyústilo jedině jihozápadní Polsko (na východ a severovýchod od nás jsem už přes Polsko párkrát jel).
Podle předpovědi počasí má všechny čtyři dny, na které jsem si cestu operativně naplánoval, pršet.
Ale pokud chci letos někam vyjet na kole aspoň na ty čtyři dny (když už ne na víc), tak musím buď teď (před sv.Václavem a tudíž jedním volným dnem), nebo nikdy.
Sice se hodlám podle plánu vrátit už 27. večer, ale toho 28. si chci nechat v lepším případě na vybalení+úklid výbavy a zpracování materiálů, v horším případě jako rezervu na včasný návrat.
A zkušenost mě naučila předpovědi moc nevěřit, a tak se ji snažím nesledovat.
Někdy jim to nevyjde ani na nejbližších cca. 12 hodin – např. začátkem září jsem jel na kole do školy do Hradce, podle večerní předpovědi jsem měl zmoknout až cestou domů, ale ve skutečnosti pršelo už ráno v Náchodě při odjezdu.
Takže jsem se rozhodl plány nezrušit a jet. Částečně z nedůvěry k předpovědi (nebo z naděje na chybu předpovědi) a částečně z odhodlání zlomit necestovací tendenci posledních dvou le(é)t.
Sice jsem se v tom úvodu poněkud rozpovídal, ale dost lidí se divilo, proč se vydávám na několikadenní výlet na kole se stanem v dešti, tak jsem se tímto pokusil odpovědět. Naštěstí to píšu až koncem listopadu, kdy si třeba už nevybavuji všechno a tudíž jsem stručnější :)
A jak vlastně to počasí dopadlo? První den bylo krásně. První noc jsem spal pod širákem (ale nad ránem jsem se bál, jestli ještě nezmoknu); přibližně v poledne druhého dne začalo poprchávat až pršet; pršelo celou druhou noc až do cca. poledne třetího dne; a pak začlo lejt a lilo celého 1,5 dne včetně noci až do konce cesty.
Takže z těch čtyř dnů bylo prvních 1,5 dne krásně a 0,5 dne přijatelně. To je příjemná 50procentní chyba v předpovědi počasí :)
Naložené lehokolo
Pohled na kolo
Vlastní zástavba kola
Noční snímky lehokola a reflexních prvků
Jízda, výhled, porovnání velikosti
Úchyt brašen
U lehokola, kde je vše jinde než u klasického kola typu Rover, člověk musí nad brašnami trochu bádat.
Nakonec jsem měl vzadu na nosiči za stanem umístěnou řidítkovou brašnu (jiná by se tam na délku nevešla, lehonosič má krátkou ložnou plochu).
Řidítkovou brašnu (na zadním nosiči), u které hrozilo sjetí dozadu, se mi podařilo chytit pavoukem před úchyty horních bočních brašen, u kterých naopak hrozil posun dopředu, takže to celé bylo systémově optimalizované, když si brašna s rizikem pádu dozadu vzájemně bránila v posunu s brašnami, u kterých hrozilo posunutí dopředu.
Partneři cest
Sportarsenal Lysá n.L.
Vella Náchod
Duplicitní fotogalerie z cesty (na Facebooku) – proklikatelná myší bez vracení se na stránku
Cesta
Świebodzice
Strzegom
Rogoźnica – štěrkovna
Jawor
První noc
A jak se vlastně na cestě na těžko osvědčuje lehokolo?
Trochu laboruji s nastavením sedačky, hledám takovou polohu, abych měl použitelnou vzdálenost pedálů i řidítek, abych po zastavení nebo při rozjezdu nespadl, aby se mi moc neodkrvovaly nohy (úplně tomu nezamezím) a abych měl dobrou aerodynamiku.
Dá se říct, že váhám mezi dvěma polohami. Pořád mám příliš daleko řidítka, ale s tím nic neudělám – leda bych posunul dopředu pedály, ale to bych musel prodlužovat už tak napnutý řetěz a to zbytečné rozebírání a spojování řetězu nechci riskovat.
Celkem se ale v polských rovinách jede příjemně. Lehokolo je nevýhodné ve stoupání do kopce, to moje pak i ve sjezdu z kopce (protože se mi boční vítr opírá do čelního štítu, a tak nemůžu jet moc rychle, abych se udržel na kolech a na silnici a nesfouklo mě to z kola nebo ze silnice), ale jízda po rovině je na lehokole, navíc s čelním štítem, doslova královská.
A je celkem jedno, jestli je to kolo naložené, nebo ne. Ono na lehokole, kde se všechno nakládá dozadu, to nemá velký vliv na jízdní vlastnosti ani to není moc vidět na pohled – klasické kolo naložené na těžko každého upoutá předními bočními brašnami; u lehokola jsou všechny 4 boční brašny vzadu, tak lehokolo na těžko vypadá skoro stejně, jako lehokolo na krátkou vyjížďku. Ale lidé si ho všimnou tak jako tak :)
Při jízdě po městě je z leha slabší výhled, protože hlava je vzadu dole, místo vpředu nahoře; a navíc je hlava méně pohyblivá pro výhled do mrtvých úhlů, kam nevidí zrcátko.
Pokud se podaří najít správné nastavení, je lehokolo na dlouhé cesty určitě lepší než klasický Rover. Pořád mě ale na lehokole bere levá kyčel – ale třeba záda a zápěstí si libují. Ze začátku, než jsem se na lehokole naučil uvolnit, mě brala i ramena. A než jsem začal sledovat kadenci (a nutit se makat jako fretka na lehčí převody), tak mě z leháče brala i kolena. A občas mě z lehokola bolí krk, tomu bylo při mém (atypickém) způsobu jízdy na klasickém kole lépe na klasickém kole.
Jeden pivo popíjející Polák na benzínce poznamenal, že to mám Mercedes mezi jízdními koly. Ponechám stranou svůj soukromý názor na Mercedesy posledních let, vyjdu z obvyklé image Mercedesů a beru to jako kompliment :)
Já používám přirovnání, že je to Honda Gold Wing mezi jízdními koly – je to kolo pohodlnější, ideální na dlouhé cesty (proto jsem si ho pořídil), a o něco těžkopádnější a méně obratné.
Okamžitě se mi vybavuje konkrétní (a ne nezaujatý) lehokolista, který by teď oponoval, že lehokolo dokáže to nebo tamto… a měl by v zásadě pravdu. Ale to nic nemění na tom, že z lehokola je oproti treku o trochu horší výhled do silničního provozu (ne horší než z auta, ale horší než z trekového kola), má menší rejd, větší půdorys, brutálně velký poloměr otáčení. Z kolmé vedlejší silnice vyjíždím na hlavní jako náklaďák.
Ale to je věc jízdy po městě (a i tam se na něm dá pružně kličkovat mezi auty – jen ne tak pružně jako na treku).
Lehokolo se ukáže hlavně při dálkových jízdách po rovině. A tam je skvělé.
Pokud neprší – protože dešti je jezdec na lehokole vystaven mnohem víc než na treku. Sice mi plexisklo kryje nohy (to je to od kotníků dolů) a část holení, ale na trup prší více, hlavně se tam voda nepříjemně drží, a pak také ve srovnání s klasikou nepříjemně prší do očí. A do očí i nepříjemně svítí Slunce. Po mnoha letech jsem na kole začal používat sluneční brýle, protože mě na lehokole začaly bolet oči.
Ale Slunce je řešitelné brýlemi, křižovatky se musí nějak přežít (pokud jde o dálkovou turistiku), resp. se třeba ještě zlepším v ovládání kola a koukání z něj, tak pak už jde jen o ten déšť, kdy člověku teče větráním v podpaží do bundy jen pohne rukou a kdy v prudkém dešti jede poslepu (s brýlemi se jet nedá a v prudkém lijáku pak bez brýlí už vůbec ne). A ten déšť i Slunce pro oči třeba může řešit kšilt na přilbu, který jsem si na normálním kole, kde jsem jezdil s hlavou v předklonu, hned sundal, abych viděl před sebe a nezabil se.
Neštěstí je šikmý výjezd na hlavní silnici – to nevidím ani přímo, ani zrcátkem (a to mám jedno velké motocyklistické + dvě malá panoramatická automobilová). Musím se naučit najíždět tak, abych najel kolmo a viděl přímo, nebo najel podélně a viděl v zrcátku. A při kolmém výjezdu se malý rejd ještě zhorší tím, že rychle šlapající nohy (rozjezd na lehký převod) brání v zatočení. Na některých křižovatkách potřebuji pro bezpečný průjezd tolik místa jako osobní auto.
Ale ještě nemám na lehokole tolik najeto (mám asi padesátinu toho co na klasických kolech), takže se snad ještě něco naučím, něco seřídím a nějaké šlachy a svaly si zvyknou.
Pro jízdu za tmy je nepříjemné, že světlomet míří pořád rovně dopředu jako u auta (nezávisle na natočení předního kola), takže nevidím do zatáček. A že se světlo vrací od štítu, takže mě štít oslňuje a za tmy nevidím skrz něj před kolo na díry do kterých jedu, musím koukat nad ním do velké dálky. Před zvětšením klesání (před horizontem) za tmy přes svítící štít nevidím kam jedu, pokud se nevykloním do strany. Když potom zastavím a jdu v lese hledat nocleh, tak mám ty oslňované oči tak přivřené, že si svítím wattovou LED baterkou a stejně vidím méně, než bych normálně viděl úplně bez baterky.
Především je ale lehokolo ortopedicky zdravější a pohodlnější, méně huntuje tělo (jasně, doktoři doporučují cyklistiku obecně jako prevenci nebo jako rehabilitaci, takže klasické kolo a priori není škodlivé – ale vždy jde o míru a všeho moc škodí) a proto jsem si ho pořídil. Tedy dost bojuji s tou levou kyčlí, ta na ležáku prostě trpí (při jiných příležitostech se ozve jen pokud jsem nedávno jel na ležáku a je z něj podrážděná) a už mi ježdění na něm začíná znechucovat.
A lehokolo má lepší aerodynamiku, která tu navíc jde ruku v ruce s pohodlím (narozdíl od klasických kol, kde jdou tyto dvě veličiny proti sobě).
Pro jízdu po rovině je super (za absolutního bezvětří nebo bez štítu i pro jízdu z kopce), pro jízdu na dálku je super, a to ostatní je cena za tyto výhody. Hondu Gold Wing si taky nekoupíte na ježdění po městě, protože by ji tam za sebou třikrát nechal každý skútr a polovina cyklistů.
Hlava vzadu dole místo vpředu nahoře sice znamená limitně malý výhled do některých křižovatek (při autě stojícím na chodníku 30 metrů od jedné konkrétní křižovatky je výjezd na lehokole na hlavní silnici ruskou ruletou), ale poskytuje lepší těžiště pro bezpečné intenzivní brzdění.
Legnica
Za Legnicí
Bolesławiec
Boleslawiec má za sebou slavnou keramickou minulost (i nějakou současnost) – což jsem se dozvěděl náhodou v červnu 2010 ve Vratislavi, když jsem na tamní polytechnice skládal zkoušky ze znalosti polštiny a v rámci zkoušky jsem poslouchal vyprávění o historii keramiky v Boleslavci. Tehdy jsem ještě netušil, že je Boleslavec poměrně nedaleko a že se do něj v září podívám.
![Rozhovor se Savierem [Saviero]](/kolo/jzpolsko/2-mista/img_0520.jpg)
V centru Boleslavce jsem se setkal se zvídavým Italem a jeho polskou kolegyní.
Alespoň jsem si procvičil základy „románštiny” (ale o většině věcí jsme se bavili prostřednictvím jeho polsky, anglicky a italsky mluvící kolegyně).
Přijeli částečně jako turisté, částečně obchodně. Ve volném čase se Saviero zabývá hledáním hub pomocí cvičených psů.
Za Boleslavcem
Druhá noc
Zgorzelec (Zhořelec – Polsko)
Görlitz (Zhořelec – Německo)
V Německu jsem sice najel jen asi 6 kilometrů, ale adrenalinu jsem si tam docela „užil”…
Mokrá dlažba v centru klouzala i při pěší chůzi,
ale především Němci v Görlitz jezdí s auty po silnici bez světel
– po dešti, mezi stromy, tam, kde bych rozsvítil potkávací světla, přestože mám na autě denní,
tam i s tmavými auty jezdí úplně zhasnutí, bez jakýchkoliv světel
– což je problém obzvlášť na lehokole, kde jsem více odkázán na zrcátko.
A opravdu jsem měl v jednom případě dost namále – vyjel jsem z vedlejší na hlavní, a najednou se těsně okolo mě prohnalo auto, kterému jsem měl dát přednost, jenže jsem ho neviděl. Naštěstí jsem to nějak umanévroval a vyvázl jsem z toho jen s roztržením nepromokavých kalhot o držák zadního blatníku, který jsem si nabastlil na přední kolo.
Poláci asi dobře vědí, proč mají na příjezdu z Německa velkou ceduli upozorňující na povinnost celoročního celodenního svícení. Byť každá její jazyková verze požaduje něco jiného.
Opět Polsko
Jelenia Góra
Třetí noc
Závěr (ponaučení) z akce (třetí den večer)
(co člověka napadá, když leží v mokrém stanu, který zadýchal na něco přes deset stupňů Celsia, v jediném suchém oblečení v zevnitř suchém spacáku, vedle hromad svých mokrých věcí)
Člověk musí pořád hledat rovnováhu:
- Na jednu stranu je potřeba mít z počasí respekt, protože s přírodními živly se nic neudělá a je potřeba se jim přizpůsobit.
- Nicméně na druhou stranu je potřeba počasí i tak trochu ignorovat, protože kdyby se pořád čekalo na optimální počasí, tak by se pod vlivem dalších okolností nic neudělalo.
Naštěstí jsem si důsledně ohlídal, abych měl suché oblečení na spaní. To je základ, bez toho se nedá rozumně vydržet. Ranní strojení do mokrého sice není v těch asi osmi stupních Celsia moc příjemné, ale hlavní je udržení sucha ve spacáku.
Poslední den – brzdové špalky
Dvoje silné cyklistické ponožky (oblečené současně) jsou skvělé, dá se díky nim vydržet i v mokrých botách (od stavění stanu v mokrém křoví jsou úplně durch, přes noc v tom vlhku ve stanu samozřejmě neuschly).
Bez seřizování (dotahování) brzd za jízdy (u brzdové páky) by se vůbec nedalo jet. Brzdové špalky mi mizí pod rukama.
Zadní špalky jsem obrousil už třetí den večer, dojížděl jsem na přední brzdu. Samozřejmě mám u sebe vždy jedny špalky, ale v tom počasí a navíc po tmě jsem se do výměny nepouštěl.
Čtvrtý den jsem zastavil u benzínky, dal jsem si čaj na rozmražení mokrých ledových rukou, vyměnil jsem zadní špalky a považoval jsem to za vyřešené.
Ale pak jsem zjistil, že v tom slejváku, s těmi čtyřprstými brzdovými pákami a s tím naloženým kolem vydržely špalky asi tak 50x méně km než obvykle. Přibližně po čtyřiceti kilometrech bylo nečekaně po nich.
A tentokrát už jsem si nemohl pomáhat ani přední brzdou, tam už jsem špalky obrousil taky.
Ve sjezdu od Walbrzychu do Mieroszowa jsem se chvíli opravdu bál, když jsem najednou obrousil zbytky špalků, nebylo kam dotahovat a potřeboval jsem dojet.
Sjel jsem s trochou strachu na poslední zbytky špalků, na podrážky a na brždění protivětrem.
Polské patníky
ČR – Meziměstí
V Mieroszowie ani v Meziměstí nebyl žádný cykloobchod (navíc už bylo pozdě). Do Náchoda se odsud bez brzd nedostanu, to naložené kolo nejsem ve sjezdu z Pas ani z Lachováku schopen bez brzd ubrzdit ani při vedení pěšky.
Jediná šance byla sehnat nějakého cyklistu, co by mohl mít špalky doma. Nejdříve mířím k policejní služebně, protože při cestách po Evropě jsem si zvykl se s dotazy obracet mj. na policisty (a to jak v Německu, tak v Bělorusku). Jenže zdejší služebna funguje jen „v úterý v dubnu”.
Další možností pro zisk informací o místních cyklistech je hospoda. Mířím do té nejbližší, a tam získávám telefonický kontakt na vernéřovického cyklistu, který je prý ochotný a rád pomůže (do Vernéřovic to je po rovině, takže pohoda, to bez brzd s trochou opatrnosti půjde). Vytahuji mobil – i proto, abych nahlásil domů, že už jsem v Čechách – tedy normálně přechod hranic hlásím důsledně okamžitě na hranicích, abych případně nebyl hledán v úplně jiném státě, ale tentokrát jsem udělal výjimku částečně kvůli počasí (abych netahal mobil na déšť) a částečně proto, abych se přednostně věnoval hlavnímu problému – špalkům. A taky jsem měl ruce tak zmrzlé, že jsem si na to zapínání mobilu venku na hranicích moc netroufal :)
Jenže mobil, ač pod kdysi nepromokavou bundou, navíc pod dresem a v pouzdře na krku, byl celý mokrý. A to tak, že když jsem po zapnutí chtěl zadat PIN, tak se v klávesnici spojovaly jiné kontakty, karta se zablokovala a mobil se ptal na PUK.
A to už byla poslední kapka, do třetice. Tvrdohlavost je někdy krásná vlastnost, a že se jí obvykle i vyznačuji (říkejme tomu třeba „odhodlání” nebo „vytrvalost”, to zní líp),
ale člověk by měl včas poznat, kdy se na to má vykašlat. Jinak to hrozí průšvihem. A když už dostává postupně několik různých znamení, tak by na ně měl reagovat.
Třetí den večer začala kvůli lijáku zlobit lepší ze dvou zadních blikaček (nejlepší na trhu!, aspoň podle mě). Čtvrtý den, tedy dnes, ráno už byla úplně po smrti, vůbec nešla zapnout. Buď byla elektronika totálně durch, nebo se příp. i vybily-zkratovaly baterky.
Ještě štěstí, že jsem si na lehokolo nainstaloval silnou 0,5 W blikačku pro blikání vždy (i přes den) a navíc běžnou blikačku pro blikání v noci. Teď jsem tomu byl fakt rád, jet v tomhle dešti bez zadní blikačky, navíc koncem září, kdy je hnedka tma, by byla sebevražda. A má se teď někdo odvážit podivit se tomu, že mám vzadu dvě blikačky…
A jako by nestačilo, že během noci odešla lepší zadní blikačka, teď už bliká slabě i ta druhá. A je cca. šest odpoledne, což koncem září za deště znamená brzkou tmu.
Pak mi odešly ty brdzové špalky (tím myslím špalky na zadním kole, špalky na předním kole i náhradní špalky, které jsem samozřejmě měl, a které od roku 2004, kdy jsem zažil mizení gumy ze špalků na naloženém kole v Alpách, vozím standardně vždy a všude s sebou).
Takže kolo naprosto nebrzdí, nemůžu ho domů přes ten kopec ani odvést pěšky.
(Mimochodem, v Náchodě jsem pak šel koupit čtvery špalky (týden po nákupu jedněch – ano, vyjížděl jsem s novými špalky na zadním kole) – dopředu, dozadu, a tentokrát už dvoje do brašny jako náhradní – snad je to tím, že jsem si nechal na spodní řízení dát ty čtyřprsté brzdové páky a mám hodně jedovaté brzdy, nebo ať je to klidně něčím jiným, fakt je, že mi guma ze špalků na lehokole mizí jak brzdové destičky u závodního auta)
A nakonec se mi zablokoval mobil.
Myslete si co chcete, sice na jednu stranu nepoužívám GPS, naviguji se podle papírových map, snažím se někdy počítat z hlavy, ale v oblasti komunikací jsem holt zhýčkaný moderní dobou – už před „mobilizací” to pro komunikaci v rámci rodiny začalo vysílačkami a následně silným bezdrátovým telefonem, bez spojení holt není velení. Vždy mám u sebe náhradní (nabitý) akumulátor k mobilu, který používám, vždy jsem tedy relativně v rámci možností vybaven a připraven.
A teď se mi mobil zablokoval, a vyžaduje nejdříve několikahodinové vysoušení a pak zadání PUK kódu, který samozřejmě neznám z hlavy.
Když k tomu připočteme totálně nebrzdící kolo, chcíplou lepší ze dvou zadních blikaček + dožívající zbylou zadní blikačku a navíc ještě totální promočenost mého oblečení a tělesné schránky a s tím související ztuhlé prsty neschopné jakýchkoliv oprav čehokoliv, tak jsem pro jednou odložil svoji zarputilost, rozhodl jsem se dělat jednou rozumného, a zeptal jsem se, v kolik odsud jezdí vlaky do Náchoda a jestli správně předpokládám, že tu jezdí Regionova (s nízkopodlažním prostorným místem pro kola).
Mám sice u sebe ještě druhý mobil a v něm polskou SIM kartu s roamingem a nějakým stopovým kreditem, ale za daných okolností se na toto nouzové řešení nechci spoléhat.
Čas odjezdu jsem se dozvěděl, Regionova to asi taky bude, jen nádraží už nefunguje (resp. je zavřené, funguje jako zastávka s prodejem jízdenek ve vlaku – tedy aspoň v tuto denní dobu, nevím jak jindy).
Z vypůjčeného mobilu volám domů (fakt se vyplatí pamatovat si aspoň nějaká telefonní čísla), že jsem v ČR, konkrétně v Mezáru, nebrzdí mi kolo, mám zablokovaný mobil, jdu na vlak, ten jede v tolik a tolik, a doma budu v tolik a tolik.
Vyrážím na nádraží, ale dobíhá mě majitel mobilu, že mi otec volal zpátky, jestli nechci stáhnout Transitem. Vzhledem k časové úspoře (zkrácení času do převlečení do suchého) souhlasím. A hlavně, při čekání na vlak a pak ve vlaku bych, jsa celý mokrý, mohl v těch osmi Celsiových stupních vlivem nedostatku pohybu solidně cvakat zubama, což by mohlo děsit ostatní cestující. Takže se vracím do hospody, dávám si velký čaj v pivním půllitru (nepraskl) a čekám na odvoz, který pak za hodinu a půl dorazil (vlakem bych sice odjel dřív, ale v hospodě a v autě je tepleji než venku na peróně zavřeného nádraží a ve vlaku – takže ta „odtahovka”, jak to později nazval bratr, měla smysl).
Nebyl to sice úplně plánovaný závěr cesty, ale pod vlivem okolností to bylo poměrně rozumné řešení. Uklidňovalo mě i to, že tady bych už jel po stejné trase, po jaké jsem vyjížděl (což jsem jel už z Walbrzychu – i do Unislavi jsem jel po té lepší ze dvou možných tras), navíc jsem 1,5 dne a jednu noc ve slejváku + 1 den a jednu noc v dešti poctivě absolvoval, a navíc to byl krátký výlet pro radost (a s cílem být včas zpátky a navíc učící-mluvící ve škole), tak nemělo smysl to hrotit. Návrat z delší cesty bych si stáhnutím autem kazit nechtěl (v r. 2005 mi při návratu z Hamburku asi 10 km před barákem v noci odešel zadní ráfek, tak jsem to prostě došel), ale tady to bylo cca. 35 km přes bez brzd neubrzditelný kopec, další mokrou noc ve stanu už jsem zbytečně (jen pro pocit) trávit nechtěl, a hlavně šlo o krátký pohodový výlet, jehož finiš není nutné lámat přes koleno.
Popříjezdový pocit
„Poštípaný od komárů, ošlehaný od kopřiv, jemně spálený od vařiče, opálený od slunce, promoklý na kost
…intenzivní dovolená, na které jsem se za čtyři dny dokonale odreagoval :)”
(což myslím bez jakékoliv ironie)
Zatímco opotřebení těla se udrželo v mezích příjemného odreagování,
ztráty na materiálu mě poněkud rozladily – natrhnuté cenné nepromokavé kalhoty; zjištění, že nejlepší zadní blikačka na trhu neustála déšť; potvrzení, že ta stará nepropro bunda už opravdu nechrání před deštěm; zlomková životnost brzdových špalků; a nakonec jsem při mytí a sušení výbavy našel díru v podlaze stanu.
Ale život je boj, a nakonec to vše dopadlo – natržené nepropro kalhoty mi ve Warmpeacu pěkně opravili; podlahu stanu jsem zalepil; postarší neznačkovou nepropro bundu jsem naimpregnoval; a blikačka po vyschnutí funguje, jen holt s vědomím, že mě kdykoliv může zase vypéct – a to jsem ji namontoval do místa, kde byla relativně chráněná před vodou shora, zepředu i z dola.
A jen ty zadní brzdové špalky poslední den cesty vyšly na 1,4 Kč/km – to už by stála míň nafta do nějakého novějšího auta :)
Ale když pominu materiální ztráty, tak po duševně-tělesné stránce jsem se během čtyř dní na lehokole na těžko se stanem příjemně odreagoval, totální promočenost na kost při cca. 8°C po dobu 1,5 dne člověka docela osvěží :)
Což myslím bez ironie, kupodivu jsem se během těch intenzivních zážitků dokonale zregeneroval, místo abych nastydl, jak by se od slušného člověka za daných okolností očekávalo.
To, že jsem celou akci ustál, aniž bych nastydnul, bude patrně souviset i s tím, že se v poslední době řídím úryvkem Nohavicova překladu „Ranní rozcvička” písně Vladimira Vysockého „Jedna sprcha vodou chladnou, bacil prchá, viry chřadnou, chřipka nemá vůbec žádnou naději.”
… i když pak zase jindy nastydnu bez velké příčiny, tak to tentokrát asi bylo v pohodě díky zdravému pohybu a pobytu na čerstvém vzduchu :)
Podstatné bylo opravdu to, že jsem si uhlídal priority a měl jsem suché věci na spaní. Po postavení stanu a zařízení všeho venku jsem uvnitř nejdřív zalezl do suchých věcí a do spacáku.
A pak jsem se také v kopcích okolo Walbrzychu za jízdy vypotil, byť v mokrém oblečení.
Pozdější dodatek
V září 2012 náhodou zjišťuji, že zde v souvislosti s počasím necituji, co p. rektor Hynek kdysi řekl ve svém projevu na mé promoci. A přitom si na to vzpomenu vždy, když se rozhoduji, jestli se v kontextu aktuálního vývoje počasí pustím do nějaké venkovní aktivity.
V panice, že si nepamatuji, co jsem kdy kde citoval, jsem onu citaci nakonec místo v tomto článku nalezl v jednom e-mailu, který jsem už na jaře 2010 napsal v souvislosti s tím, že jsem se v době povodní vydal z Náchoda na kolej v polské Vratislavi (Wrocław) na kole.
Pan rektor tedy při tom promočním projevu v r. 2008 řekl:
„Mojžíš vykročil a moře se rozestoupilo. Ne naopak.”
Ono to platí obecně, ale zrovna u toho počasí je to nejzjevnější. Když chci něco (u)dělat, nemůžu pořád čekat na ideální podmínky. Zato někdy se okolnosti zlepší poté, co se člověk konečně rozhoupe a začne něco dělat.
Navigační menu 
Přidat do služby Pocket 
Tyto stránky jsou pravidelně archivovány Národní knihovnou ČR pro svou kulturní, vzdělávací, vědeckou, výzkumnou nebo jinou informační hodnotu za účelem dokumentace autentického vzorku českého webu. Jsou součástí kolekce českých webových stránek, které NK ČR hodlá dlouhodobě uchovávat a zpřístupňovat pro budoucí generace. Jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR. 
Skrýt nástroje