Hledat na tomto webu

Toto je rozpracovaný koncept !!!
Ale klidně mi koukejte pod ruce, jestli chcete.
Kdyby mi to vadilo, tak by to tu nebylo.

Následují různé všeobecné poznatky z této cesty. Na všeliká témata.

Ostatní řidiči

Kontakt s motoristy byl bezproblémový, jen 1 starší řidič osobního automobilu mi důrazně tvrdil, že koloběžka nesmí na silnici, že to není kolo (každý desetiletý absolvent čtvrté třídy má vědět, že koloběžka je považována za jízdní kolo) a jedna mladá řidička těžce nesla, že mě kvůli ostrůvku pro chodce nemohla předjet hned, takže jsem ji zdržel asi 5 až 10 sekund.

Všichni ostatní řidiči (odhadem tisíce či mnoho tisíc) byli v pohodě, navíc mnohým se moje souprava vysloveně líbila (či moje počínání celkově).

Naprosto v klidu byli všichni řidiči čehokoliv nad 3,5 t, od traktoru přes kamion až po autobus.

Škoda jen, že to, když jsem si dal extra práci někoho pustit, aby mě dříve mohl bezpečně předjet, za celou dobu ocenil poděkováním jen jeden jediný kamioňák, jinak nikdo. Což nevyhnutelně snížilo frekvenci takových pouštění (resp. četnost, hezky česky).

Nečekané zjištění

Většinu čtenářů tím asi šokuji, i mne samotného to překvapilo
(na rozdíl od většiny Čechů nemám vůči Polákům předsudky, ale zjevná fakta nelze přehlížet a o polském silničním provozu něco z vlastních zkušeností vím),
ale je to tak:

Poslední den cesty, tzn. při etapě do Náchoda, jsem si všiml, že když mě nějaký kamion předjel s maximálním rozumným bočním odstupem, zcela vlevo, ukázkově protisměrným pruhem, tak:
Měl na návěsu téměř jistě polskou SPZ.
Překvapilo mne to, protože dle mých dřívějších zkušeností volili polští kamióňáci boční odstup od předjížděného cyklisty jen o něco větší než truckeři rumunští. A odstup rumunský se limitně blíží nule.
Pro statistiky a jiné analytiky dodávám, že mě ten den na daném úseku předjíždělo mnoho českých kamionů, ba o trochu více než polských – a ukázkově ohleduplně mě předjížděli Poláci. I Češi byli OK, ale Poláci jezdili, poněkud nečekaně, jako vystřižení z dobré učebnice.

Jednoduchá technika funguje

Velmi příjemné je, co jsem si uvědomil při snímání brašen z koloběžky, že jsem za celou cestu nesejmul ochranný návlek z brašničky s nářadím - jen jsem občas rukou lehce přitáhl klakson a jednu pojistku tažného zařízení, ale jinak nenastala žádná závada. Ani defekt na obutí. Pouze jsem zjistil, že jsem nedostatečně vylepšil ochranu kotníků, a občas jsem si z neopatrnosti uštědřil nepříjemnou a ostrou ránu spojovacím zařízením do nohy.

Jen jsem průběžně dofukoval na benzinkách vzduch, protože těch 6 atmosfér (cca 3x vyšší přetlak než u osobního auta) v duši dlouho nevydrží, tlak zpočátku uniká docela rychle. I když často není kompresor vyhovující a od pumpy jsem odjel s menším tlakem, než s jakým jsem přijel. Proto jsem jako první foukal vždy nejméně zatížené nejzadnější kolečko. Dobré kompresory má nejmenovaná původně česká červená firma, která má benzín přímo v názvu - lepší kompresor než na jejích stanicích jsem potkal jen u Jičína na benzínce jednoho ruského řetězce.

Pozoruhodné je, že vydržely jedny brzdové špalky, i při okamžité hmotnosti soupravy cca 160 kg. A to jsem je před cestou neměnil, jsou stále původní (!), od loňského podzima jsem s nimi na koloběžce najel 2'725 km (ke konci cesty), a oboje jsou ještě stále použitelné.
(Aktualizace: 3'225 km k 16. 12.)

Psi vidí koloběžku rádi asi stejně jako lehokolo

Přestože v některých ohledech je koloběžka opak lehokola

• oproti běžnému jízdnímu kolu je koloběžka výrazně více náchylná na protivítr,
  lehokolo o trochu méně
• na koloběžce jezdec skvěle tráví i po vydatném jídle,
  zatímco na lehokole při stoupání do kopce v břiše nepříjemně šplouchá i pár kapek čaje
• déšť je na koloběžce menší potíž než na klasickém kole,
  zatímco na lehokole je to průšvih

Tak jednu věc mají koloběžka a lehokolo společnou

Obvyklý postoj psí veřejnosti k výskytu daného vozidla v blízkosti jejich revíru.

Psi jsou z koloběžky dost na větvi.
Podobně vyváděli, když mě viděli na lehokole.

V případě lehokola jsem měl svoji teorii, že to je tím, že pes se v prvním roce života seznamuje se světem, zvyká si na jeho standardní (správný, referenční) stav, status quo. A když v pozdějším věku vidí něco neobvyklého, tak upozorňuje psovoda, že se něco děje.
Čemuž by nasvědčovalo i to, že na snad všech obrazech prvních cyklistů z 19. století je každý cyklista pronásledován smečkou psů.

Kromě toho měl jeden známý teorii, že psi štěkají na lehokola proto, že když někdo leží na zádech břichem vzhůru, tak to znamená, že se vzdává. A pokud se u toho pohybuje, přijíždí nebo ujíždí, tak to je celkově dost matoucí, nejednoznačné chování. A proto že pes na lehokolistu štěká.

Nicméně, když teď vidím, že psi úplně stejně řádí kvůli koloběžce,
tak jsem si téměř jist tím, že důvodem jejich rozčilení je,
že koloběžku neznají a upozorňují, že se děje něco divného, něco, na co nejsou zvyklí, co se dít nemá,
zkrátka upozorňují psovoda, aby zkontroloval situaci a zjistil, co se vlastně děje.

 
Na klasické jízdní kolo podobným způsobem reagují psi v nejbližším okolí snad jenom v Rusku. Napadá mě jedině takové vysvětlení, že nějaký žigulík se tam vždycky najde, mezi vesnicemi je to daleko a benzín je finančně dostupný – zkrátka cyklistů tam není až tolik, tudíž tamní psi jsou na cyklisty nezvyklí, podobně jako u nás psi jsou nezvyklí na koloběžku a lehokolo, a kdysi byli nezvyklí i na klasické kolo, nebo původně kolo vysoké (kohoutovku, Penny-Farthing).

Specifická situace je v Rumunsku, kde jsou smečky ovčáckých psů připraveny vyhnat, případně roztrhat každého pocestného, který se přiblíží bez traktoru či podobné pomůcky, která ho před psy ochrání.

Řeč je jen o cizích psech

Nicméně, pokud jde o kompatibilitu koloběžky s vlastním jezdcovým psem, je asi všeobecně známo, že koloběžky jsou hojně, s úspěchem, oblibou a výhodou užívány ke společným výletům se psem, ke spokojenosti obou zúčastněných.
Koloběžka je pro tyto účely určitě vhodnější než běžné jízdní kolo.
Zatímco na lehokole bych si asi psa na pružné tyči venčit netroufl.

Popříjezdový nezvyk bez brašen a přívěsu

Po příjezdu domů po složení nákladu a odpojení vleku téměř nezvládám dojet 10 metrů do garáže – koloběžka je strašně lehoučká a divoká.
Když se obvyklou silou opřu do řidítek, tak se, netlumena brašnami, divoce kvedlají zleva doprava a zpět.

Když jsem později, během přípravy těchto popříjezdových informací, na koloběžce vyrazil pracovně na cestu 35 km tam, pár hodin výuky a 35 km zpět, tak jsem si zhruba prvních 15 až 20 km jízdy zvykal na divoké a poněkud nestabilní chování lehké koloběžky, obtížené jen bočními brašnami vepředu na nosiči bez řidítkové brašny a bez přívěsu
(tedy relativně na lehko, ony ty brašny s věcmi na jednodenní otočku včetně jídla a na výuku také něco vážily, nějaké desítky kg ta koloběžka s věcmi na den beze mě měla).
Pouhé odpojení přívěsu tedy bylo dost znát (negativně) na stabilitě koloběžky, protože jsem byl zvyklý za tu koloběžku brát jiným způsobem a hlavně jinou silou.

Když jsem se pak cestou zpět do Náchoda za Českou Skalicí napojoval na obchvat (E67, 1/33) a potřeboval jsem se vejít mezi přijíždějící auta, která přede mnou měla přednost, tak jsem se až podivil, jak ta koloběžka po odlehčení akcelerovala. Je to v podstatě podobný princip jako když jedete výjimečně s prázdnou velkou dodávkou – ta se také při akceleraci chová nečekaně splašeně, protože je zvyklá (a vy také) na úplně jiné zatížení, ergo úplně jinou setrvačnost (mj. neochotu zrychlit).

Pohyb jenom v botách

Sice jsem si na koloběžku vzal nízké boty (kvalitní, české, resp. moravské) s nepříliš odpruženou podrážkou,
ale i tak mě po vstupu domů udivilo, že jsem odvykl chůzi bez bot po tvrdém povrchu. Vlastně skoro chůzi bez bot úplně, až na pár metrů na břehu dvou vodních nádrží a ve dvou interiérech.
I když to může být i délkou poslední etapy a tomu odpovídající únavou pat.

Jazyky

Po návratech z cest po Evropě jsem nejednou psal, jaké se mi kde hodily jazyky.
Ze zvyku jsem totéž udělal i v roce 2008 po cestě okolo ČR, což se setkalo s kladným ohlasem.
Příznivce nemůžu zklamat, a kapitolu "Jazyky" zařazuji i letos:

První den

Hned první den jsem kousek za Náchodem navigoval cykloturistu s cykloturistkou (polsky)
a v Hradci Králové se mě na koloběžku vyptávali Francouz s Francouzkou (anglicky).

Brno

Netříděnou směsici základů románských jazyků jsem použil pro zodpovězení pár dotazů turisty mluvícího některým románským jazykem v Brně na Špilasu.

Vícero cizinců jsem potkal v Brně u vily Tugendhat – poradil jsem jim, že i bez rezervace se dostanou alespoň na zahradu (angličtina).

Na výjezdu z Brna jsem se ptal na cestu Srba (narozeného v Sarajevu, tedy na území dnešní Bosny a Hercegoviny) žijícího v Brně – anglicky se mu komunikovalo lépe než česky.

Unesco

V Telči na náměstí se bez angličtiny nedomluvíte – v souvislosti s koloběžkou a přívěsem jsem zodpovídal mnoho otázek turistům z Asie, Francie a Belgie (i českým turistům, ale to nesouvisí s cizími jazyky).

Turistická delegace z různých států

V Nepomuku jsem tlumočil komunikaci mezi mladou pumpařkou a skupinou asi dvou turistů a jedné turistky – dva lidi z bývalé Jugoslávie a jeden člověk z Ukrajiny (z angličtiny a ruštiny si vybrali angličtinu).

Ruština v Polabí

Dvaatřicátý den cesty, krátce před desátou hodinou odpolední jsem uprostřed vsi Mochov zvažoval, kudy budu pokračovat z Kozovaz (s opět uzavřeným automobilovým muzeem) zpět na silnici 611 a Přerov n. Labem, když je všude okolo vše rozkopané.
Tu se náhle na náměstí objevil asi patnáctiletý místní kluk na nevybaveném kole. I zeptal jsem se ho na aktuální stav silničních uzavírek, a kudy se dostanu do Přerova.
Z jeho pokusů o češtinu nepřeslechnutelně čišela ruština, přešel jsem tedy do ruštiny, a hned jsem se dozvěděl, že potřebný úsek silnice 611 je průjezdný.

Následně jsem, byv doslova na dohled od středovlnného vysílače u Českého Brodu, zapl radiopřijímač, ze kterého se prostřednictvím ČRo Plus začal linout netlumočený rozhovor moderátora ČRo (česky, občas rusky) se synem ruské disidentky, která v 68. roce protestovala proti okupaci Československa (rusky).
Nestihl jsem se pořádně dovyradovat,
že Český rozhlas vysílá rozhovory i v původním znění, když na to Česká televize i přes cca 20 let dostupnou technologii duálního vysílání v posledních letech systematicky peče,
a že je tomu Rusovi pěkně rozumět i při mé velmi slabé znalosti ruštiny,
a ČRo se hned po skončení pořadu omluvil, že omylem odvysílal netlumočenou verzi. Takže dabing neumírá (bohužel). Ale náhodou se ty události synchronizovaly a ruština přišla dvakrát těsně po sobě.

Pokrok z donucení

Cesta mě také donutila jakž-takž se spřátelit s dnes jedinými dostupnými funkcemi naplněnými telefony – cestou mi definitivně odešel poslední smartphone, který byl na trhu (funkcemi zevnitř téměř MDA, zvenku ergonomií normální mobil s tlačítky a nedotykovým displejem),
a jelikož náhradní kus, koupený dávno po ukončení výroby již jako použitý, ležel doma v šuplíku, nezbylo mi než si cestou koupit dnes moderní ošizený výrobek, který má sice většinu běžných funkcí a k nim nějaké navíc, ale zato nemá ani jednu hardwarovou klávesnici (natož dvě, jak bylo u lepších smartphonů zvykem). Těmto výrobkům s Androidem se sice (chybně, leč běžně) říká smartphone, nicméně ve skutečnnosti jde pouze o kopii iPhonu, což je zase kopie MDA. Skutečný smartphone (zevnitř téměř MDA, zvenku mobil) už u nás mnoho let nový koupit nelze.
Nouze naučila Dalibora housti; degenerace trhu v kombinaci s rozbitím starého dobrého výrobku na trase (ergo aktuální nedostupností náhradního kusu) mě naučila jezdit prsty po displeji.

Nadšené reakce

I když jsem na zájem kolemjdoucích zvyklý z dřívějších cest (na kole, lehokole a historickým mikrobusem) a jsem tedy v tomto směru trochu otrlý,
tak mě překvapilo, jaké nadšení koloběžka s přívěsem u lidí budí.

Čísla silnic

Praktická drobnost pro cyklisty, bez-známkaře a jiné vyhýbače se dálnicím a silnicím pro motorová vozidla:

Okreska paralelní (rovnoběžná) s dálnicí nebo rychlostní silnicí má často podobné číslo jako jí kopírovaná dálnice, jen o (cca) 600 vyšší
(ona je to sice formálně okreska, ale v mnoha případech jde o bývalou silnici první třídy (z doby před otevřením přilehlé dálnice), čemuž taková silnice často stavebně odpovídá, takže se po ní jede příjemně).

Už kdysi jsem si toho všiml u naší D11 a s ní souběžné silnice č. 611, ale nenapadlo mě to zobecnit.
Až při této cestě mě to samo praštilo do oka, když jsem si všiml, že často jezdím po volačkách mobilních telefonů (šest set a něco):
D1 || 602 (asi výjimka),
plzeňská R5 || 605,
lánská R6 || 606,
pak ta naše hradecká (a pardubická, abych se někoho nedotkl) D11 || 611,
a hned vedle boleslavská R10 || 610.

Pro úplnost k tomuto podtématu doplním ne každému známý fakt, že v rámci evropského číslování silnic vedou liché silnice severojižně (např. E67 (v pobaltí známá pod názvem Via Baltica): Praha – Náchod – Helsinky) a sudé západovýchodně.
To vše se může při navigaci podle hlavy a mapy hodit. Krom toho mám nutkání dodat, že vzletové a přistávací dráhy na letištích po celém světě mají čísla odpovídající jejich azimutu ve stupních děleno deseti, ale toho při navigaci na silnicích nevyužívám – alespoň zatím.
V souvislosti s čísly silnic možná nemusí každý vědět (a může se to hodit, já toho při navigaci využívám), že v ČR je číslo silnice součástí čísla mostu, jako jeho předčíslí, ale to už jsem rozebíral kdysi v článku s všeobecnými radami pro cestování na kole na dlouho.