Hledat na tomto webu

Narazil jsem na zajímavou reklamu,
ve které její protagonista mluví postupně několika jazyky
a kde se pod videem píše:

"I think each language has a certain way of seeing the world. If you speak one language then you have a different way of analyzing and interpreting the world than the speaker of another language does. Even if they’re really closely-related languages such as Spanish and Portuguese, which are to a certain extent mutually intelligible, they are at the same time two different worlds – two different mindsets."

Tedy, stručně přeloženo a shrnuto,
že každý jazyk přináší jiný úhel pohledu na svět.
To můžu potvrdit:

Různě široké významy slov

Dost je znát už jen to, že v různých jazycích mají ekvivalentní slova různě široké významy – někde se dvě věci označují jedním slovem a jinde se podrobně třídí.

Běžná komunikace

Např. Němce při rozhovoru v angličtině často poznám podle záměn slov street (ulice) a road (silnice). Člověk s menším rozhledem by se mohl rozčilovat: "To nerozezná silnici od ulice? Je snad blbej?" Nerozezná. A není. Pro něj je to zhruba totéž, protože obojímu obvykle říká "Strasse".

A mnoho rozdílů nalezneme i mezi velmi blízkými jazyky:
Česká a polská slova s různě širokým významem .

Snad každý, kdo někdy podrobněji mluvil s nějakým cizincem v cizím jazyce, už někdy v rychlosti použil nevhodné slovo, protože "U nás se ty dvě věci řeknou stejně".

Filmy, literatura (krásná, a vlastně i odborná)

Chudáci překladatelé uměleckých děl.
Při překladu z angličtiny do češtiny občas někdo narazí na to, že "bike" může hovorově označovat i jízdní kolo i motorku, což se česky dá souhrnně říct jedině "jednostopé vozidlo", což ovšem rozhodně není hovorově, takže je to ve stejné situaci obvykle nepoužitelné.

V polském filmu Ida se mladá jeptiška bavila s jakýmsi mladíkem o tom, že ona bude skládat "śluby" (něco slíbí v klášteře, nevím, jak to do češtiny přeložit církevně správně) a že jemu se do žádných "ślubů" nechce… jenže slovo "ślub" v polštině označuje mj. svatbu, což umožňuje pochopit, co měl mladík na mysli …pokud to divák ví.
V CS titulcích bylo napsáno prostě "sliby", což byl sice nejlepší způsob, jak z toho vybruslit, aby obě postavy mluvily o témž a nebylo to o voze vs. o koze, jenže správně to nebylo určitě a význam věty byl v tahu.

Nejlépe to dělají neoficiální překladatelé seriálu TBBT, kteří do titulků v případě potřeby napíší kontext. Zdaleka ne jen jazykový, mnohem častěji jde o kulturní reálie. Člověk tak pochopí vtip (nebo obecně zápletku) a navíc si ještě rozšíří obzory.

Způsob vnímání

Že se něco řekne stejně, v některých případech znamená, že to považujeme za víceméně jednu věc.
Nemám na mysli různá slova diametrálně odlišných významů, souzvučná náhodou, kdy se to sice stejně čte a někdy i píše, ale je nám jasné, že jde o něco zcela jiného;
mám na mysli slova, která vnímáme jako jedno slovo s několika vzájemně blízkými významy (resp. nás běžně ani nenapadne, že jde o různé významy) – ale v jiném jazyce jsou rozlišována přísněji:

• Polák nerozlišuje volant od řidítek
  nebo odemčení od otevření.
• Čech zase používá slovo "proč" univerzálně pro důvod i účel,
  takže ho pak mnohdy příliš ani neumí odlišit.
• Čech řekne "známý" v případě člověka známého všeobecně/encyklopedicky/mediálně,
  jakož i v případě svého známého (s nímž se vzájemně znají)
  – což Polák rozlišuje dvěma různými slovy.

Někdy jde jen o posun hranice mezi dvěma slovy

V češtině máme slova "mluvit" vs. "říci" (sdělit, povědět),
kde asi každý cítí podstatný významový rozdíl: Mluvil, mluvil, ale nic neřekl.

Poláci také mají "mówić" vs. "powiedzieć",
jenže hranici mezi těmi dvěma slovy mají jinde – obvykle použijí slovo "mówić" (mluvit) i tam, kde my použijeme "povídat" nebo "říkat"
("Říkal jsem ti, že…"), tedy sloveso sice nedokonavé, ale naznačující určitou smysluplnost projevu – jistě větší, než v případě slovesa "mluvit", jehož ekvivalent ve stejné situaci používají Poláci.
Zatímco v češtině by vazba "mluvil, že" byla naprosto nesmyslná.

A podobně i my Češi se umíme zeptat na účel: "Co tím sleduješ?"
Jenže to už musí jó být, abychom takovou složitou formulaci použili. Většinou použijeme spíše důvodové "Proč?".
Polák účel a důvod rozlišuje poctivěji a zcela běžně – "po co" vs. "dlaczego" ("czemu"). A Rusové to mají podobně – pačemu vs. začem.

Směr vs. místo

Krom toho Polák nerozlišuje "sem" a "tady";
a Moravák i Polák je většinou líný odlišovat "kde" od "kam";
což jim ale Čech nemůže vyčítat přespříliš,
když i on sám ledabyle používá souhrnně jedno slovo "tam" v situacích,
kdy Rus precizně rozlišuje "tudá" pro směr pohybu
vs. "tam" pro místo výskytu.

Ale dost už té lexikologie,
ta by vydala na několik webů.

Vykání

Nejde jen o slovní zásobu,
ale i o to, že v různých jazycích je různě podrobné vykání.

Takže pak z pohledu uživatele jednoho jazyka není jasné,
k jak velkému okruhu lidí uživatel jiného jazyka mluví.

A přináší to i sociologické nejasnosti ve vzájemných vztazích mezi některými jedinci:
Ve výše odkazovaném článku o vykání zmiňuji např. různé pojetí tykání a vykání v seriálu Dr. House v dabingu českém vs. polském
– protože ve zdrojové angličtině si z principu vykají všichni.

Časy

A pak tu máme různé časy.
Obecně jde o to, že v jednom jazyku se musí říci přesně to, co v jiném jazyce říci téměř nelze, nebo by to v něm alespoň neznělo přirozeně.

V češtině spláchneme jedním minulým časem to,
co Angličan rozlišuje různými časy podle toho,
jak a kdy to probíhalo a jestli jsou výsledky ještě platné.

Členění věty

Dost udělá i pořadí větných členů, kdy v češtině máme volný slovosled, umožňující aplikovat aktuální větné členění, jehož prostřednictvím ukazujeme perspektivu našeho pohledu:
Vycházíme od toho, o čem byla řeč, co už víme, na co se nás někdo ptal (téma)
a pak teprve přecházíme k tomu novému, co teď právě sdělujeme (réma) – což ještě na konci věty chytne důraz.

Oproti tomu v angličtině se začíná podmětem, pokračuje přísudkem a končí příslovečnými určeními,
takže mnoho různých českých vět, které mají diametrálně odlišný význam (přinejmenším z pohledu jazykového pedanta) zní v angličtině úplně stejně.
Pokud se nepoužije konstrukce "There is … at …", ale ta řeší jen některé situace.

Každopádně, nerespektování smyslu větného členění při překladu z angličtiny do češtiny (nebo nedostatek informací o kontextu při překladu)
pak v praxi působí mnoho tragédií, kdy ze sdělení "Až budete chtít skončit, tak stiskněte Esc" se při zdánlivě formálně správném překladu stane "Koukejte teď hned fofrem stisknout Esc, aby to honem skončilo":
Stiskněte Escape… ale jenom v češtině.

Slovesný rod

Vše ještě může dorazit vyšší obliba trpného rodu v angličtině i polštině oproti češtině – aby se zase nevědělo, kdo to vlastně udělal. No zkuste si pak inkriminovaný text s čistým svědomím přeložit do češtiny.

V češtině se tohoto postupu drží jen rádo-by vědci,
kteří prosazují formulace jako "bylo zjištěno" a "bylo provedeno".
Oni sami tvrdí, že proto, že nejsou egocentrici;
ale dle mého názoru se ve skutečnosti zříkají odpovědnosti.
A jako bonus natahují text a činí ho obtížneji čitelným.

Anebo nad tím nepřemýšlejí a dělají to proto, že je to cool, in, móda si to žádá, že je to tak někdo naučil:
Chceš-li vyšší titul, používej trpný rod.

Normální věta "Zjistil jsem, že" je krátká, stručná, výstižná, dobře a rychle se čte, a nese informaci o pachateli.
Oproti tomu pesudovědecká věta "Bylo zjištěno, že" zabírá více místa na papíru, hůře a pomaleji se čte a hlavně postrádá informaci o viníkovi.
Pokud se vám zdá, že je to detail, tak vezměte v potaz, že přesně tento problém se v každé práci objevuje mnohokrát.

Jmenný rod

Že různá slova mají v různých jazycích různé rody,
např. ta kočka česky, ale ten kot polsky,
ba ta tramvaj česky a ten tramwaj polsky
(takových příkladů jsou mraky mezi různými jazyky),
nebo že španělština vůbec nemá střední rod,
už je jen drobnost.

Poctiví studenti se pak setkají i s tím,
že v češtině se mužský rod dělí
na životný
(všichni živí samci a všechna zvířata nazývaná mužským rodem,
vč. neživého sněhuláka a humanoidního robota)
a neživotný (vč. živého stromu a vč. nehumanoidního robota),
zatímco v polštině
na osobní (jen lidští samci, bez samců ostatních tvorů)
a věcný (vč. zvířat).

Jmenný rod je jednou z věcí, která činí vrásky překladatelům různých elektronických, počítačových či on-line systémů.
Společně s jiným větným členěním, kdy může být potřeba dát fixní text z obou stran proměnné, zatímco ve zdrojovém jazyku je proměnná na začátku či konci sdělení.

A potrápí určitě i překladatele uměleckých děl.
Nedávno jsem si toho všiml v titulcích u amerického filmu či seriálu,
kde nějaký muž sděloval své partnerce, že mluvil s prodavačem
…a po pohledu partnerky hned dodal, že prodavačem – mužem.
Zkuste si tuhle situaci dějově zachovat v češtině. To prostě nejde.

Různé konstrukce

V polštině pořád frčí přechodníky.
Možná proto, že jsou v ní třikrát snazší než v češtině – české přechodníky bohužel ovládá málokdo, a tak se staly archaismem, resp. uměleckým prostředkem.
Mnohý český autor, přechodníky neovládaje, je pro ozvláštnění svých textů používá, a to svým vlastním, náhodným a chybným způsobem.

Při správném překladu do češtiny je nutné přechodníky nahrazovat vedlejšími větami,
aby text zněl přirozeně a nebylo změněno zabarvení (povaha mluvčího, jeho postoj k situaci, ironie, apod.).

Na jednu stranu je to jen kosmetika,
na druhou stranu tento převod někdy působí značný nárůst znaků či sekund, aby bylo veselo.

Výslovnost a poslech

Třešničkou na dortu pak je výslovnost různých hlásek.

Běžný Polák neumí vyslovit "h", a když už některý umí, tak zase neumí "ch".
Oni hlavně ale ten rozdíl mezi "h" a "ch" vůbec neslyší,
což nepoučenému Čechovi může připadat nepochopitelné.

Jenže, Čech zase neslyší rozdíl mezi polskými hláskami "ź" a "ż",
oboje slyší jako "ž", ač jde o různé hlásky. Podobně ś/sz a ć/cz.

A to jsme (teď v případě té výslovnosti) u velice blízkých jazyků!
V rámci jedné jazykové rodiny, navíc sousedících přes společnou hranici!

Krom toho se liší naše psací abecedy. Poláci píší malé psací "t" tak, že napíší "l" (malé "L") a škrtnou ho. Zatímco my ho píšeme tak, jak ho píšeme my.
Ale vzhledem k tomu, že české ministerstvo školství už před pár lety na některých českých základních školách výuku psaní psacím písmem zcela zrušilo, se tento problém časem vyřeší sám </sarcasm>.

A to jsme pořád skoro doma

V celém článku vycházím jen z rozdílů mezi jazyky, které se vyskytují v Evropě a píší se latinkou nebo cyrilicí (která jí principielně není až tak vzdálená a jsou celkem dobře vzájemně transliterovatelné – oproti jazykům jiných kultur).

Vůbec nezmiňuji jazyky asijské ani jazyky různých domorodých kmenů z různých kontinentů, neboť o těchto jazycích téměř nic nevím.

Pro zajímavost mohu zmínit, co jsem před časem kdesi četl nebo zaslechl:
Že jakýsi domorodý kmen vůbec nemá slova vlevo a vpravo.
(čtenářky jásají)

Protože pořád, všude, ve všech větách,
používá slova sever, jih, východ, západ.
(čtenářky i čtenáři se děsí).
Třeba: "Podej mi tu severnější misku, ta se mi hodí víc".

Ačkoliv, takový domorodec by alespoň nebyl zděšen z toho, kdybych mu během svého doktorandění byl řekl, že v budově fakulty
(má čtvercový půdorys s atriem; a na mapě je usazena krásně rovně, stěnami k jednotlivým světovým stranám)
mám kancelář ve 2. patře, v severní chodbě, u její jižní zdi. Někteří mí studenti po této jednoduché, jasné a výstižné instrukci poznamenávali něco o kompasu.

Čímž bychom se dostali k tématu počítání pater vs. podlaží, které je nejednoznačné dokonce i v rámci češtiny, bez nutnosti překladu do jiného jazyka.
A k tématu používání slov "svého" vs. "mého" (a "můj"/"svůj" vs. "si": Česky "Vyčistit si zuby", anglicky "Vyčistit moje zuby")
v souvislosti s překlady z angličtiny do češtiny; to už ale dostatečně prob(p)írám ve výše odkazovaném článku o překladech textů v elektronice.

Závěr

Právě jsem, po téměř 32 letech života (z něhož značnou část do jisté míry rozumím více jazykům) pochopil, co znamená obligátní přísloví "Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem".

Ono to asi neznamená ani tak to, že člověk může komunikovat s větším okruhem lidí a získávat informace z více zdrojů (příp. svoje poznatky šířit k více lidem), jak jsem to zhruba chápal do teď.

Ono to asi znamená hlavně to,
že člověk získá více způsobů pohledu na svět.

No řekněte, nepoznamenala alespoň trochu způsob vašeho vnímání znalost předpřítomného času, jakmile jste ji při studiu angličtiny získali?
Zaradovali jste se třeba někdy předpřítomně "Hurá, už to mám napsané!", místo čistě minulé formy "Hurá, už jsem to napsal!" ?

Ona ta radost, že úkol je splněn (ještě pořád je, stav trvá) si o tu anglickou předpřítomnost vysloveně říká.
A to jinak proti pronikání anglických obratů a konstrukcí do češtiny bojuji.
Přičemž netvrdím, že čeština by bez angličtiny tento obrat neznala – ale přijde mi, že je v ní tato formulace méně běžná než v angličtině. A znalost angličtiny pak člověka může přivést k tomu, že tuto formulaci použije častěji, a tak se vyjádří časově přesněji.
Bohužel za cenu ztráty aktéra – už pak není jasné, kdo to vlastně udělal.

PS – Co jazyk vypovídá o svých uživatelích (tvůrcích) ?

Dalo by se spekulovat i o tom,
jestli to, kolik slov má který jazyk pro které věci a jevy,
může nějak naznačovat, nakolik je daná věc či jev pro patřičný národ důležitá.
Ať už jde o synonyma, nebo o podrobné třídění do více slov dle jemných odlišností
(přičemž i tato rozlišující slova může člověk méně se orientující v dané oblasti mylně považovat za synonyma).

Poláci občas žasnou, kolik máme synonym pro gauč:
Pohovka, gauč, kanape, divan (příp. ještě sedačka, otoman, sofa).
Pro ně je to prostě sofa (a možná i něco jako kanape),
takže pak docházejí k názoru, že Češi více odpočívají.

Dojem z českého životního stylu příliš nevylepší ani to, že tři různá polská slova "sałata", "surówka" a "sałatka" máme v češtině splácnutá do jednoho slova "salát".
A tady mohu potvrdit, že Poláci opravdu všelijaké ty směsi zeleniny konzumují více než my. Odborníci na zdravou stravu by asi byli Poláky nadšeni, pan Pohlreich by asi dostal infarkt.

A pozor, slovo "kanapka" v polštině označuje obložený chleba nebo chlebíček. My tedy tuto potravinu názvoslovně třídíme podrobněji, abychom věděli, jak moc se jí najíme, a jestli je spíš na chuť, nebo spíš na hlad.

Ostatně, to, že počet synonym by opravdu mohl znamenat důležitost daného jevu pro uživatele, je patrné i jen v rámci češtiny, bez zkoumání cizích jazyků:

Ve svém slovníku slangu z prostředí profesionální silníční dopravy jsem nejvíce synonym shromáždil právě v souvislosti s kritickým brzděním, kdy jde o zlomky sekund, což je provázeno silnými emocemi, které se pak derou na povrch, čímž obohacují jazyk.

Nemluvě o tom, kolik sloves v češtině existuje pro jednu z nejpříjemnějších činností (čímž výjimečně nemyslím jízdu na koloběžce ani cestování, studium či jiné poznávání – ačkoliv, poznávání to určitým způsobem je). Mnohdy i extrémně lokálních, platných jen pro danou dvojici osob.

Takže ano, vyšší pestrost jazyka v nějaké konkrétní tematické oblasti podle mne znamená, že dané téma je pro uživatele daného jazyka důležitější.
Při porovnání mezi tématy v rámci jazyka a času; při porovnání v rámci tématu a jazyka v různých dobách; i při porovnání v rámci tématu a času mezi různými jazyky.

PPS – Různý způsob užívání téhož jazyka různými lidmi

Do tohoto tématu nechci pronikat příliš, protože v souvislosti s ním už vyšlo mnoho publikací (např. výborná kniha Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách),
ale když už jsem zmínil vliv člověka na podobu jazyka, tak ten různý způsob užívání a interpretace musím velmi letmo zmínit.
Použiji jeden konkrétní příklad (za miliony jiných):

Onehdy jsem se zahleděl do pracovního sešitu z matematiky některého z potomků mého bratra,
a zaujalo mě, že pod úkolem "Zaškrtni obrázky, kde je pět medvídků:", jsou označeny jenom obrázky, kde je právě pět medvídků.

Nikoliv už obrázky, na kterých je medvídků třeba šest nebo osm. Přitom na obrázku se šesti medvídky přece bylo hned šest různých neuspořádaných pětičlenných skupin medvídků.

Když se bratr podivil, proč bych označil i obrázky s více než pěti medvídky, tak mu, coby obchodníkovi s kancelářskými potřebami, říkám:
Když ti zavolá zákazník a zeptá se, jestli máš skladem 20 krabic xero papíru, ty se podíváš a uvidíš, že jich máš 60, tak mu řekneš, že 20 krabic máš, nebo že je nemáš? Úplně stejně i na tom obrázku s osmi medvídky přece pět medvídků je.

Ano, dokážu si představit i situaci, kdy tazatel potřebuje vědět, kde je právě pět medvídků. Ale v tom případě to má ve svém dotazu jasně říct.
Tato nejasnost je jednoznačně chyba zadavatele.

A ano, uvědomuji si, že jde o matematiku pro první třídu. Však také netrvám na formulaci "Obrázek s právě pěti medvídky". Ale co taková formulace "Obrázek s přesně pěti medvídky" – ta by snad autora pracovního sešitu ani žáka nezabila, ne?

Úkol "označ obrázky s pěti medvídky" je příliš vágní a pro uvažujícího člověka prostě nemá právě jedno řešení. Děti jsou tak od mala vedeny k povrchní formulaci i interpretaci, povrchnímu myšlení, zkratkám a chybám.

Zadání má znít jasně: Skupina s přesně pěti medvídky (pro vyšší ročníky už matematičtěji "právě pěti medvídky") vs. nejméně pěti medvídky.

Jako programátor bych při takovém špatném zadání buď musel sám z kontextu usoudit, jak je to myšleno (který význam dává větší smysl, co zákazník potřebuje), anebo, pokud kontext chybí, jako např. zde, bych si u zadavatele musel vyžádat upřesnění zadání.

Smějete se? Ťukáte si na čelo? A co když si budete chtít koupit dva chleby a prodejní automat vám řekne "Bohužel, chleba došel, dva chleby nejsou k dispozici, protože stav skladu je 40 chlebů."? Ha?

Apelujete na přirozenou inteligenci? Ok, když je znám kontext, je to ok, od toho je ostatně programátor překladatelem mezi světem strojů a říší lidí, aby nejasné požadavky pracovníků obchodního oddělení nemající hlavu ani patu přetransformoval (Pozor! Obvykle to není otázka formulace! Obvykle je to tak, že sám zadavatel neví, jak to chce, protože ho nenapadlo, že nějaká konkrétní kolizní situace by mohla nastat! To není věc formulace, komunikace ani jazyka, to je už věc uvažování.).

Jenže v tom pracovním sešitu pro nebohá zadavatelem matená dítka žádný kontext není, je to jen umělé cvičení bez kontextu. Není to slovní úloha, ze které by bylo jasné, o co zadavateli jde.

Jestli se zadavatel chce vyhnout zadání "právě/přesně pět medvídků" vs. "nejméně pět medvídků" a chce apelovat na přirozenou praktickou inteligenci, tak musí definovat účel:

a) V ZOO žijí stejně těžcí medvídci.
(vnímavější děti si v tuto chvíli začnou uvědomovat, že zatímco inženýr si myslí, že jeho rovnice jsou aproximací reality; a fyzik si myslí, že realita je aproximací jeho rovnic; tak matematik se o realitu nestará.)
Na jedné straně houpačky sedí pět medvídků. Označ ty skupinky medvídků, které by k nim mohly přijít a posadit se na druhou stranu houpačky, aby se medvídci mohli pohoupat, a žádný nemusel u houpačky nečinně stát.
(U cvičení by byl obrázek, z nějž by bylo zjevné, že místa k sezení na houpačce jsou pevně dána a že na každé straně je pět vzájemně symetrických pozic, aby bylo řešiteli jasné, že nemůže měnit rameno páky, tedy medvídky posouvat jako závaží na stupnici vah.)
Mají to rovnou i s fyzikou, a je to praktický přiklad z jejich praxe, pro malé dítě srozumitelný.

b) V ZOO žijí různě početné skupinky medvídků. Chtějí hrát divadlo. Která skupinka může zahrát divadlo pro pět herců, aby nikdo nemusel hrát více než jednu roli? Přebyteční medvídci mohou dělat nápovědu, prodávat vstupenky a med, nebo se prostě jenom dívat.
A je to. Žádné nejasnosti.
A pokud by někdo chtěl namítat, že vedlejší věta "aby nikdo nemusel hrát více než jednu roli" je v mém zadání přebytečná, tak bych mu odpověděl, že už asi od patnácti let občas sám hraju jedno konkrétní veselé asi tříminutové divadelní představení určené pro 4 herce mluvící a jednoho dekorativního, a dá se to v jednom velmi dobře a vtipně stíhat.

Pozn.: Nebojte se, moje uplatnitelnost spočívá v tom,
že úplně stejně, jako umím zkomplikovat zdánlivě jednoduchou věc
(čímž předejdu nečekaným pozdějším chybám při používání systému)
umím i zjednodušit zdánlivě složitou věc
(najít společné principy a na nich systém postavit).

Abych se ale pro tématickou konzistenci (a pro vyvrácení podezření z myšlenkově-tématické inkontinence) vrátil k závěrečné myšlence hlavní části článku:

Pokud někdo umí myslet a komunikovat jako exaktní programátor i jako pracovnice obchodního oddělení, je svým způsobem na základě toho dvakrát člověkem.
Byť to tak z podstaty věci dělat nemůže (z nedostatku informací správnou odpověď nevyždímete), tedy ani nechce (protože takové domněnky, že to asi je myšleno nějak, vedou chybám – proto je nutné se exaktně dobrat správného řešení).