Hledat na tomto webu

„Můžu slízt tam dolů za váma a podívat se, jak to zespoda vypadá?
Doma takovej luxusní suchej dok nemám.“
„Jo. Tady vám to nějak teče.“
„To snad ne, žracák jsem dával fungl novej.“
„No jo, je to dobrý.“

Kontrolní technik přechází pod záď a objevuje trochu shnilé místo.
„No, to nevypadá hezky. To jsem rád, že to vidím, to nechám opravit“, pravím pohotově dříve, než k tomu případně budu vyzván.
„Tohle jsem teď nechal všechno opravit, to je jako nový“, ukazuji pod přídí, vyzdvihuji pozitiva a poukazuji na příkladnou komplexní péči o plavidlo.

„Vlezte si dovnitř a kormidlujte doleva a doprava“, přeje si technik.
Provádím vše, co zespoda slyším, a čekám na zhodnocení.
„Dobrý“, dozvídám se.
Částečně mě to nepřekvapuje, protože kormidlování mám v pohodě.
Ale částečně pociťuji úlevu, protože ze staršího raftu vím, že tihle kontroloři umějí mít naprosto nereálné požadavky. Chtějí, aby 30 let stará loď byla podle nových předpisů v lepším stavu, než když vyjela z fabriky. Vůbec jim nedochází, že historická loď pro slavnostní výletní plavby se řídí i používá úplně jinak a za jiných podmínek než moderní plavidla.

Technik se zmocňuje místa na kormidle, kam jinak nikoho nepustím, pokud to není kriticky nezbytné pro odbornou opravu lodi. Vytáhl ze mne informaci, jak se uvolňuje pádlo elektronicky zabezpečené coby prevence krádeže lodi, noří jej do vody a popoplouvá mi s lodí na další stanoviště.

Zkontroloval vše, co má loď mít. Vidí, že všechno funguje.
Následně přímo z místa kormidelníka kabelovým ovladačem protaženým otevřenou šprickou aktivoval umělý proud v simulátoru peřejí, jenž obvykle opotřebí loď více než dva roky provozu mezi těmito povinnými kontrolami.
Nebohá milovaná loďka je ďábelským zařízením nelidsky zmítána a stojíc podélně na místě, poskakuje ze strany na stranu v divokém umělém proudu mezi umělými šutry ostřejšími, než jsou ty skutečné.
Na velkém ciferníku vidím, že kontrování, které společně s kormidlováním a celkovou soudržností lodi považuji za nejdůležitější, má loď naprosto ukázkové.

„Tyhle cedulky musí pryč, brání vám ve výhledu. A neměl byste tu mít ani ty vysílačky.“
„Ty mi nijak nepřekáží. Tudy bych koukal jen na příď lodi; ve výhledu na řeku ani na břeh mě to nijak neomezuje. Koukám nad tím, ať to tam je, nebo není.“
„To je jedno, to tam nemá co dělat. Bylo to tam, když tu loď vyrobili? Nebylo!
Teď jsme tady měli nákladní šíf, a když na ministerstvu v on-line systému viděli na fotce ozdobný vlaječky a další suvenýry ve výhledu kormidelníka, tak jsme měli strašnej průšvih, že jsme ho pustili. Já nechci přijít o práci.“
Dlouhodobě platnou úvahu, že mám výhled mnohem lepší, než jaký je z těch nových obrněných lodí navrhovaných pro bezpečné ztroskotání, si raději nechávám pro sebe.

„Co je tohle?“
„Poziční světla pro noční plavbu.“
„Ty máte dvě tady, originál, takže co tady nahoře dělaj tyhle dvě?“
„Já si myslím, že pokud se nic nezměnilo, tak je tam asi mít můžu.“,
povídám nejslušnějším možným způsobem. Možná až příliš jemně a nesměle, s vnitřní obavou, zda můj postoj není nepřiměřeně devótní, a zda neztrácím sám před sebou tvář.
Protože vím, že technik plácá nesmysly, tohle tam rozhodně mít můžu, jen jsem mu to nechtěl říci příliš tvrdě. To, že můžu mít přídavné pozičky, snad ví každý malý porcelán, který v životě neseděl na kormidle. Tak by snad povolenou výbavu plavidla měl znát i kontrolní technik, který se ničím jiným než kontrolami nezabývá, nic jiného umět nemusí, a který se kontrolami živí.
Sice chápu, že je teď vystresovaný, když se okolnosti kontrol zpřísnily, ale to přece neznamená, že mi bude zakazovat to, co mám na lodi naprosto legálně a co bylo legální vždycky; v tomhle se předpisy neměnily. Jestli celou dobu nevěděl, že pozičky jsou povolené, a toleroval je jen proto, že do silvestra nemusel posílat fotky lodě na ministerstvo, tak se v mých očích jako kontrolor neznající nejzákladnější část předpisů, jejichž dodržování kontroluje, poněkud zdiskreditoval.
To všechno mi tiše probíhá hlavou během volného času. Technik totiž zmizel.

Vrátil se asi za pět minut a začal se vyslovovat nepříjemněji než předtím. Což lze hodnotit jako slušný výkon, neboť laťka byla nastavena vysoko.
Nejspíš si teď u bosmana ověřil, že o tom osvětlení plácal nesmysly a že jsem měl pravdu. S čímž má asi trochu problém – soudě z dalšího vývoje událostí.

A to jsem si ještě těsně před kontrolou přímo u tohoto technika jako projev dobré vůle mít vše v pořádku ověřil, že přídavné čelovky schované v loďáku se nepočítají, takže celkový počet těch z venku viditelných mám v normě. Radši nepomýšlet, jak by kontrola probíhala, nebýt mé viditelné snahy spolupracovat a mít vše podle předpisů.

„A co tyhle zrcátka? Ty tam máte navíc.“
„Ty mi zlepšují výhled a zvyšují bezpečnost plavebního provozu.“
„To tam nemá co dělat, od výrobce lodi to tam nebylo.“
„Ale vždyť to zvyšuje bezpečnost?!“
„To musíte sundat.
Pionýrská doba už skončila“, dodal s nepříliš úspěšným pokusem o filosofický výraz, mravokárný tón a vítězný postoj. Zjevně se pokusil vychutnat si svůj vliv na světové dění z plna hrdla.
Svoji úvahu, že žádná doba není ani pionýrská, ani nepionýrská, neboť průkopníci to mají těžké v každé době, vždy se jim všichni vysmívají nebo jim hážou klacky pod nohy přesně do okamžiku, než je sami začnou následovat, jsem si raději nechal pro sebe.
Už proto, že si především vůbec nemyslím, že by ze mě dělala průkopníka zrovna tahle výbava lodě. Ona je také otázka, jestli technik tuší, co slovo „pionýr“ znamená.
To ale i přes svoji obvyklou snahu přicházet věcem na kloub nehodlám řešit, protože teď zřejmě budu mít před sebou důležitější témata.

„A tahle signalizace kontrování musí pryč.“
„Vždyť zvyšuje bezpečnost a pro nové lodě je povinná.“
„Sundat.“

„Tady máte jiný typ dna.“
„Ten originální už se nevyrábí, není na trhu a nedá se sehnat.“
„Musíte ho tam mít. To byste měl vědět, když znáte předpisy, jaký můžete mít světla.
Mám vám ho snad jít s taškou koupit?“
Odpověď, že to může zkusit a že budu rád, když uspěje, jsem si zbaběle nechal pro sebe.
„Takže si mám někde sehnat nějaký starý, špatný, ohoblovaný, se kterým loď bude nestabilní; jen aby souhlasil typ?“
„Třeba. Když nebude popraskaný a bude mít ponor kýlu 16 centimetrů, tak je mi to jedno.“
„Ale tohle je nový, v super stavu, bezpečnější, krásně to funguje, loď je stabilní, ponor kýlu je přes půl metru.“
„Musí to být podle zákona.“
Komentář, že holocaust byl taky podle zákona, mě bohužel (či naštěstí) napadl až dodatečně.
„A zimní dno se v tomhle provedení nedá sehnat už vůbec, i kdybych sehnal letní.“
„Klidně připlujte na letním. Musí to bejt podle zákona, a jinak je mi to jedno.“
„Jedno vám to asi není, když se tak rozčilujete,“ povídám kontrolorovi těsně před jeho rukama vydatně šermujícíma, jako by se snažil odlovit mouchu.
„Takže mě nutíte v lednu připlout na letním dně, starým, ohoblovaným, nestabilním, nebezpečným, jen aby to byl typ podle papírů; místo na krásným, zimním, bezpečným v super stavu, na kterým má loď skvělou stabilitu.“

Moje snaha vysvětlit kontrolnímu technikovi, že za podstatnou považuji fyziku a bezpečnost, je naprosto marná, ba až naivní. Pro něj je hlavní předpis. I za cenu nižší bezpečnosti; to pro něj není problém.

Kdyby při kontrole zjistil, že loď nekontruje nebo nezatáčí, jak má, nebo že má narušenou konstrukci anebo třeba, že čelovka špatně svítí, tak mu poděkuji, že na to přišel včas, než se něco stalo.

Ale takhle, když mi kvůli administrativě zakazuje prvky zvyšující bezpečnost…
takhle si neodpouštím poznámku, že doufám, že mu jeho práce dává smysl.

Sdělit mi, jaké závady mi píše do protokolu, technik odmítá. Že se to tam všechno dočtu.
„Schopna plavby na 30 dní. Nutno snížit její bezpečnost, udělat z ní sériovku, zapadnout do řady.“

Probouzím se hrůzou a uvědomuji si, že to byl jenom zlý sen.
Na vodu s kanoí se zatím může i bez zbytečné administrativy.
Ve skutečnosti byrokraté maskovaní v montérkách tohle úřední peklo, popírající zdravý lidský úsudek, provozují jen na STK pro auta. Zatím.

Dodatečná poznámka:

Zdůrazňuji, že povídku jsem napsal 9. 2. 2016
(ano, po návštěvě STK s autem).

Tehdy jsem ještě netušil, co se stane o dva měsíce později:
V něděli 10. 4. 2016 seriózní Česká televize informovala, že podle nové vyhlášky vydané ministerstvem dopravy musejí být rafty povinně vybaveny hasicím přístrojem. Desátého, ne prvního. Ze strany ministerstva to sice byla chyba, nikoliv záměr, ale i tak je děsivé sledovat, jak se skeptik nebo kritik stává prorokem.
Česká televize: Hasicí přístroj na raftu?…

Autentické vyprávění pozdějšího zážitku

S tématem volně souvisí i moje pozdější příhoda.
Udála se za státní hranicí a také v ní jde o konflikt mezi smysluplnou bezpečností a nesmyslným lpěním na předpisech.
Vkládám její autentický popis, původně napsaný na Facebooku:
(11. 7. 2016)

Rozšířil jsem si sbírku veselých zážitků s policisty v silničním provozu.
Doposud se všechny mé rozhovory s nimi týkaly mého řízení různých vozidel; dnešek byl jedinečný, tohle jsem zažil poprvé:

Do dnešního odpoledne jsem se domníval, že krom mnoha jiných přínosů má pěší chůze i tu výhodu, že člověk neriskuje pokutu.
Omyl. Však už roky s oblibou při každé jen trochu vhodné příležitosti cituji Benjamina Franklina, jenž prý kdysi řekl, že jediné jistoty jsou daně a smrt.

Šel jsem tedy dnes odpoledne, jak už to tak u mě někdy bývá, pěšky do zahraničí za výukou.
Ještě v CZ jsem vysvětlil cestu ukrajinskému kamioňákovi, který potřeboval objet uzavřený železniční přejezd a dostat se do areálu celního deklarantu (což obnášelo jízdu přes půl Náchoda a zpět, ač tam vzdušnou čarou už skoro byl), a pak jsem po nějakém dalším kilometru přešel státní hranici.
Přestože tisk na obou stranách varoval, že Poláci budou hranice střežit kvůli třem pro teroristy lákavým akcím, na hranici nikdo nehlídkoval, a do Polska jsem normálně prošel jako vždy.

Procházím centrem vsi a užívám si, jak díky dnešnímu počasí (32 °C ve stínu) asfaltová silnice na slunci krásně jemně měkce pruží pod nohama. Okolo jezdí auta, normálka. Proti jede hlídkový policejní vůz s policistou za volantem a policistkou vedle. Taky normálka. Projíždějící policejní hlídky na téhle trase běžně potkávám celé roky.
Ale, pozor, novinka, za chvíli mě zezadu dojíždí policejní auto, okýnko u spolujezdkyně sjíždí dolů, a policistka mě žádá, abych někde zastavil. Pořádně jsem jí nerozuměl. Po zopakování jsem pochopil, že mám zastavit o kus dál na širším travnatém pásu. Dojdu tam tedy za nimi, obejdu auto zleva, a stojím u levého předního rohu.

Řidič nestahuje okýnko, místo toho otevírá dveře a vystupuje. A ještě si předtím nasazuje placatou čepici.

Policie mi tu coby pěšci po celé roky nikdy nic nechtěla, takže usuzuji, že jde o avizovanou namátkovou kontrolu v souvislosti s mediálně-politickou hysterií ohledně terorismu a aktuálně v Polsku konaných akcí.
Ostatně, v 25litrovém batohu si nesu 17" notebook a další vercajk, zkrátka když jdu někam na tři hodiny, nesu si toho s sebou tolik, co jiní na tři týdny. Takže by si mohli myslet, že nesu něco nepečeného z Pardubic. Ostatně, vousy jsem jen zkrátil zastřihovačem...

Ač mám výjimečně čisté svědomí, automaticky ze zvyku aktivuji proaktivní přístup, jenž se mi vždy osvědčil (jde o to otevřít ústa rychleji než policista a změnit téma dříve, než bude to jeho otevřeno).
U hranic navíc s oblibou s úsměvem hlásím, že mě nemusejí kontrolovat, protože jsem místní. Tedy hlásil jsem to jednou, pak už to věděli a řídili se tím.

Takže považuji za vhodné policistovi hned důrazně naznačit, že jsem místní.
Navíc mám dobrou náladu, protože jdu učit;
a k tomu jsem ještě od toho ukrajinského kamionu v navigačním režimu.

Takže jen se policista vydrápal z nízkého osobáku a napřímil se,
už se ho s úsměvem ptám, co potřebují poradit, kam potřebují dojet, jak jim můžu pomoct.
Teď jsem poradil ukrajinskému kamionu, vám poradím taky.

Ukazuje se, že policista by rád věděl, po které straně silnice se prý chodí, když u ní není chodník.
"U nás vlevo, a v Polsku nevím".
Dozvídám se, že taky vlevo.
Což je přesně ta strana, po které jsem zrovna nešel.

Policista začíná opakovaně říkat, že to je za pokutu 50 PLN (cca 300 Kč).
Vysvětluju mu, že chodím tam, kde to je bezpečnější s ohledem na viditelnost.
Všude tam jsou zatáčky, vlevo baráky, vpravo potok.
A podivuji se, že to platí i v centru obce (nevím, jak to je u nás, ale dávalo by mi smysl, aby to platilo jen mimo obec).
Policista trvá na zákonu a na tom, že při chůzi vlevo vidím, kdo na mě jede.
(Bohužel jsem zapomněl zmínit, že v noci bych s červenou blikačkou vzadu na levé krajnici mátl přijíždějící řidiče, a ti by si mysleli, že silnice je jinde; a že jiný směr chůze znamená rozdíl 10 km/h u součtových rychlostí, což má vliv na bezpečnost.)
Že prý nejsme v Anglii. Na to mu říkám, že my jezdíme vpravo teprve od asi čtyřicátého, a že jsme si ještě nezvykli (Vysvětlení pro čtenáře: v Polsku jezdili vpravo už mezi válkami).
Taky poznamenávám, že jsem zvyklý na koloběžku, že to je podobné jako chůze, a jezdí se na ní vpravo.
Celou dobu jsem absurdností situace (zdůrazňuji, že šlo o místní komunikaci v centru vesnice) pobaven natolik, že se nepřestávám usmívat, což mi značně rozšiřuje možnosti vyjednávání.

Policista se zeptal, za kolik by to bylo u nás, na což jsem mu řekl, že by to bylo napomenutí, když je to poprvé.
Zmínil ještě něco v tom smyslu, že nejsem dítě, takže mám vědět, jak mám chodit, ještě ho zajímalo, jestli mám ŘP (mám; vidět ho nechtěl; ale mám znát předpisy...),
a když se zeptal, co se mnou má dělat, a řek jsem si o napomenutí, tak jsem to napomenutí dostal (a rozšířil jsem si slovní zásobu - je to "pouczenie"), poděkoval jsem, zvesela se rozloučil, nicméně policista vypadal asi tak z jedné čtvrtiny namíchnutě.
On asi chudák nevěděl, jak se má postavit k tomu, jak jsem se na něj po celou dobu rozhovoru smál. Protože takové frašce nebylo možné se nesmát (ač v ohrožení pokutou).
A vtipné je, že si vyžádal a napsal i otcovo jméno, takže je to kdyžtak na něj - oni si na to v Polsku dost potrpí, v úředních formulářích jedou na jména obou rodičů, jako další identifikátor či autentizaci, trochu něco jako ruské óčestvo. Takže kdyžtak je to na otce, měl ze mě vychovat uvědomělejšího chodce.
(Nutno vyzdvihnout, že když jsem začal policistu upozorňovat na český pravopis křestního jména, tak už ho měl dávno napsané, a to tak, že správně; a vůbec měl nějaký nenulový základ češtiny.)
Tentokrát to tedy bylo gratis, za napomenutí, ale mám slíbeno, že jestli mě uvidí jít vpravo ještě jednou, tak mě to bude stát 50 Zl.

I přes veškerou zábavu a zajímavý doživotní zážitek, které jsem si z toho rozhovoru odnesl,
má tato veselá historka i své vážné stránky:
Chvíli poté, když už jsem šel vlevo, mě v levotočivé zatáčce málem sundalo auto, protože mě přes barák jeho řidič nemohl vidět včas. Vpravo by se to nestalo ani v pravotočivé, tam výhled stíněn není. Co s tím? Nechat se sundat, a pak se vleže radovat, že jsem šel podle předpisů?
To je jako když české úřady tlučou paragrafem 11 (jezdí se vpravo) do každého, kdo si na autoprázdné silnici udělá odstup tu od výjezdu ze dvora, tu od autobusové zastávky, a tam od něčeho jiného. Nutí vás jet podle paragrafů; když předvídáte, tak vás paragrafy sejmou; a když jedete podle předpisů (a třeba 15 km/h tam, kde se může 50) a dojde k nehodě z cizího zavinění, tak vám předhodí, že jste se neměli spoléhat, že všichni budou dodržovat předpisy. Jenže když předvídáte a předcházíte možným rizikům, tak vás sundají některým paragrafem za to, že nejedete jako robot podél obrubníku.
Takže totalita bez východiska.
Navíc to znamená, že mám teď zákaz jednu polovinu cest chodit podél potoka. Což už vnímám jako zásah do mých osobních svobod užívat si život a pěkné vjemy.
Nemluvě o tom, že podél toho potoka mám s řidiči lepší vzájemnou viditelnost.

Chápu, proč se obecně má chodit vlevo, a obecně to dodržuji. Ale za daných okolností mi to v některých úsecích přijde být jedno, a v jiných vysloveně nebezpečné.

Začínám čím dál tím častěji pociťovat stav, že se musím rozhodovat, zda teď něco udělám správně (bezpečně), anebo legálně. Ono se to vylučuje. A to je dost smutné. Ba dost stresující. Je to bezvýchodná situace nenabízející správné řešení.
Začalo to v r. 2002, kdy jsem zjistil, že na světelné křižovatce v HK u Koruny je nejbezpečnější přecházet na červenou, kdy byl přechod úplně prázdný a nic po něm nejezdilo, než na zelenou, kdy na něj startovala auta, jejichž řidiči si nemuseli nutně všimnout, že mají dát přednost chodcům.
Pokračuje to trajektorií jízdy, kdy se jako řidič musíte rozhodnout, jestli smetete toho, kdo vám spadne či vjede pod auto, anebo jestli radši budete s úřady diskutovat o významu paragrafu 11.
K tomu na STK vás nutí podle zákona obout horší gumy, než na autě máte (s horší adhezí),
a teď už aby se člověk bál chodit bezpečně pěšky, když ze zákona musí chodit tak, aby ho řidič rozjetého auta za zatáčkou neviděl.
Plať pokuty, nebo zemři. Rozumné chování je ilegální.
Potlačuje se zdravý lidský rozum a vymáhá se bezduché plnění paragrafů, ať už to v praxi znamená pro hájený veřejný zájem (bezpečnost provozu) cokoliv.
Státy (český i polský), jste velmi dobré ve výchově budoucích anarchistů a rebelů. Růst diktatury musí nutně znamenat růst odporu.