Míla umyla Mila
Básnička jako netradiční pravopisný diktát
10. 4. 2013
Míla umyla
Mila.
Z dálky i z blízka
pěkně se blýská.
A do zítřka poví mně,
jestli Milem sveze mě.
Za to, že se nechám svézt,
mohl bych ji v cíli svést.
„Když létám vzduchem,”
líčí mi to,
„jsem šťastná duchem.
A nemusím platit mýto.”
Nastal den D,
minuta M,
k vrtulníku
s pilotkou jdem.
Asfalt mizí,
vzlet se zdařil,
žádný střet s krizí
ho nezmařil.
Dojmy rychle plují do mě,
mává nám kominík na domě.
Míjíme se cestou s ptáky,
otvírají si zobáky.
Let je krásný, ale krátký,
otáčíme se už zpátky.
Čas, ten vážně nemá stání,
tak už jdeme na přistání.
Však co vidí má lysá hlava:
Pod ližinami samá tráva.
Toť Ruzyně přece není,
nad mapou už Míla pění,
výmluvy teď sytě pěje
a stále neví, kde je.
Tak přistáli jsme na mýtině,
nikde žádné obydlí,
vypadá to nehostinně,
když vás kompas namydlí.
Nikde žádný ukazatel
ni Járova hospoda,
jen občas srna nebo datel,
zkrátka lesní pohoda.
Jdem se tedy lesem probít
a náš cíl tak časem dobýt.