Karimatku místo zboží
červenec 2005,
asi Německo
Být tak teďka školní rok,
s hodinkama držím krok.
Autobusem do školy,
na písíčku úkoly.
A mezitím do práce,
rozvoz není legrace.
Teď však místo volantu
mám řidítka s rohama,
a nejedu na naftu,
sám si šlapu nohama.
Za zádama místo zboží
karimatku a stan mám,
a nečekám až mě složí,
kdy já chci si sváču dám.
Jen dvě kola a dvě gumy
jsem k silnici přised,
teď nevážím čtyři tuny,
ale metrák třicet.
Empétrojky nevalí se
na mě z repráků,
s hukotem aut prolíná se
jen zpěv od ptáků.
Na benzínce natankuju
jenom vodu k napití,
večer vařič zapaluju,
polívka mě nasytí.
Okolo mě kvete louka,
zjistím co jsem zač,
nechybí mi mikrovlnka,
ani počítač.
Netlačí mě úkoly,
kalendář a termíny,
televizní noviny,
ani jiný kraviny.
Netrápí mě války, zbraně,
ani jiný atrakce,
je mi jedno co se stane
v seriálu Redakce.
Okolo mě nechodí
lidi v oblecích,
nikdo si tu neškodí,
koukám po mracích.
Teď je jedno co máš v bance,
zjistíš, na co máš,
až když v dešti nebo v bouřce
o sebe se postaráš.
Pak objevíš přírodu,
čas si to tak nehasí,
když budeš mít pohodu,
jídlo, spánek, počasí.
Co doma ti spát nedá,
to ať si klidně leží,
jen slunce a voda
je to, oč tu běží.
I na kole však musím jíst,
a to něco stojí,
na světě se nemá plíst,
kdo se práce bojí.
Dovolený krátí se čas,
tak to je teda síla,
při rozvozu vokouřím zas
Divokýho Billa.
Až složím všechny kartony,
ne bez známek únavy,
tak třeba ňáký zákony
mi v škole nacpou do hlavy.
Nakonec i dovolená
byla vlastně práce,
zapsána a nafocena
– je z ní prezentace.
Pak objíždět s prezentací
nejrůznější štace,
bez nejmenších lamentací
– i tohle je práce.
(Volně navazuje básnička Doma, po Labi.)