Doneslo se ke mně, že hrad Trosky zaznamenává zvýšený počet návštěvníků; v případě mladých (18 až 24 let?) snad asi o 100 % vyšší návštěvnost (než loni stejnou dobou?),
a to vše díky nějaké historicky orientované počítačové hře.

Za mě dobrý. Jelikož mám kladný vztah k popularizaci, tedy ke stravitelnému a účinnému předávání znalostí z různých oborů k lidem, tak takovou zprávu, že nějaká počítačová hra má tento přínos, slyším rád.
A za povšimnutí a vyzdvihnutí stojí i to, že ti hráči nejen z té hry vytuší, že někde nějaký hrad stojí, ale že přímo pohnou svými tělesnými schránkami a na ten hrad se jedou podívat.
Tu hru neznám, nevím, o co v ní jde, jestli je historicky věrná a k čemu ty hráče vede; vím jen z médií to, že je motivuje k osobní fyzické návštěvě toho hradu, a to je za mě super.

Na tom hradu jsem byl velmi zhruba před nějakými 20 až 30 lety, a dodnes si pamatuji tu perličku, kterou jsme se tam dozvěděli, a to sice, že jak v těch věcně pojmenovaných věžích Baba a Panna bydlely ty dvě paní, tak že se neměly moc rády, a nadávaly si z věže na věž takovým způsobem, že to bylo slyšet široko daleko. Co je na tom pravdy, to nevím. Jednak si to můžu špatně pamatovat, a jednak se těm průvodcům a kastelánům nedá věřit všechno úplně doslova, obzvlášť když to zní takto zajímavě.

A zpět k té popularizaci:
Takovýto cíl, tedy přivést různé lidi na různá zajímavá místa, má z podstaty geocaching. Na tom je celý postavený, i když to možná "mudlové", kteří se mu nevěnují, asi ne vždy vědí.
Mně je geocaching z podstaty sympatický, celkem asi 3× jsem se ho s někým jiným zúčastnil a odlovu pár kešek jsem byl osobně přítomen (jednou nás to přímo v Náchodě přivedlo k zajímavě pomalovanému hydrantu a nedaleko Náchoda k asi stoleté lípě), ale nikdy jsem se mu nezačal věnovat, nikdy jsem si nezaložil uživatelský účet na geocachingovém serveru. Člověk nemůže stíhat všechno, jakkoliv je gaocaching krásná záliba, která lidi motivuje k tomu, aby se někam podívali.

Zato jsem se před zhruba 2,5 lety začal věnovat jinému koníčku, koníčku, k němuž jsem v dětství zlehka přičichl, a ten zájem pak ve mně zhruba 30 let čekal, než se probudil a než jsem se do něho pustil:
Už zhruba 2,5 roku chodím s vysílačkou po kopcích a navazuji spojení s dalšími podobnými nadšenci. Tedy rozhodně ne každý týden, a vlastně ani každý měsíc, ale někdy ano.
A je to skvělá motivace, aby člověk vyrazil a šel, příp. kousek jel a pak šel. Samozřejmě je základ pořád v tom, že člověk má rád tu přírodu a ten pohyb v ní. Jinak bych to nedělal. Ale ta vysílačka, příp. nějaká akce, která se v nějakou dobu koná, člověka motivuje k tomu, aby šel zrovna dnes, a ne za týden, ne jindy, ne na svatého Dyndy. Někdy je nikdy.
A třeba ta vysílačka mne už mockrát donutila "někdy" transformovat na "dnes". A to je na tom to skvělé.
V tomto ohledu to navazování spojení s vysílačkami dost často přirovnávám právě ke geocachingu: Je to technická záliba, která člověku zpestří pohyb v přírodě, resp. ho motivuje do té přírody opravdu reálně vyrazit a neodkládat to na jindy.
V tom jsou si ty dva koníčky velice podobné.

Kromě toho, když někde něco řeším, zařizuji, tak pokud mám možnost se cestou někde stavit, pokud to jde spojit s nějakou zastávkou, zajížďkou, odbočkou, tak někdy, pokud to stíhám, prostě při cestě vylezu na nějaký kopec, abych zkusil, jak to "odtamtud bude lítat". A to je na tom koníčku to skvělé.
Třeba na Bezděz jsem se před nějakým časem donutil si kousek od vedle při cestě zajet a zajít i díky vysílačce. Resp. ve výsledku na Malý Bezděz hned vedle, protože u toho hlavního Bezdězu, u hradu, byl zrovna obrovský koncert. Tak jsem na ten hrad koukal ze sousedního kopce, což není úplně časté, a rozhodně to není špatně. Že tam je hrad, vím od dětství. Ale zajet si k němu kousíček z nedalekého místa a vylézt na sousední kopec mě donutila až vysílačka. Protože jinak to člověk nechává na příště, odkládá, a nikdy nezrealizuje.

Tak mj. tohle se mi velice líbí třeba na těch vysílačkách, jimž holduji já (a mnoho dalších, jinak by ten koníček z podstaty nemohl fungovat, zásadní je tam ta spolupráce různých lidí na různých kopcích),
i na tom geocachingu, jemuž holdují spousty Čechů (v Polsku je známý mnohem méně, studentům vždy vysvětluji, co to vlastně je).

A jestli teď na nějaká zajímavá místa začnou fyzicky jezdit a chodit hráči počítačových her díky počítačovým hrám, tak je to za mě dobře. A viditelně je to zajímavá příležitost, a cesta.
A jo, jasně, tuším, že už dříve vznikly různé počítačové hry, které mají např. takové podobné vzdělávání za jeden z hlavních cílů, plánovaně a nepokrytě. A je to dobře.

Ten aktuální případ je hezký příklad, že to může fungovat.
Netuším, jak moc to bude dlouhodobé, aby to nebylo tak, že teď se tam všichni nahrnou najednou (což se asi trochu děje, infrastruktura to tam snad, dle zpravodajství, nezvládá), a pak za měsíc po tom hradu neštěkne pes.
Ale i kdyby ano, tak ačkoliv by to bylo nepraktické pro pracovníky hradu a místní obyvatele, kdyby se tam všichni nahrnuli neefektivně najednou, tak pořád bude platit, že ti konkrétní hráči / návštěvníci už budou víceméně celý život vědět, kde ten hrad je, a jak to tam vypadá. A to je super. To je úspěšná popularizace.

A úplně nejlepší na tom je, že zatímco u geocachingu nebo vysílaček se tak nějak a priori předpokládá, že ten člověk pohne svým tělem a někam se vydá, protože to je podstata toho koníčku (v případě vysílaček to nemusí platit u licencovaného amatérského rádia, tam jsou různé způsoby, jak tomu koníčku holdovat a co, jak, kde s čím dělat; ale v případě nelicencovaného PMR je kopec nebo jiné místo s výhledem do krajiny základ),
tedy zatímco v případě geocachingu nebo PMR vysílaček se a priori předpokládá, že ten člověk někam fyzicky vyrazí,
tak v případě počítačových her to není nutné, ba se to asi ani nepředpokládá.
A i přesto ti hráči otevřou dveře a fyzicky se vyrazí podívat na místo. Protože je k tomu vede jejich zájem, jejich zvídavost a jejich touha po poznání. A to je na tom podle mě to nejhezčí.


---

Kromě toho mnozí lidé zhruba mé generace nebo o pár let starší říkají, že se díky počítačovým hrám naučili angličtinu. A matně tuším, že dnes asi hráčům pomáhá s angličtinou on-line hraní ve spolupráci s dalšími hráči, během něhož probíhá živý audiorozhovor s reálným člověkem.
Ta pomoc s praktickou znalostí angličtiny je určitě super; ale není to hlavní téma tohoto příspěvku.

Každopádně, jakkoliv i nadále platí, že počítačové hry nehraji, protože je považuji za ztrátu času, protože nestíhám jiné věci, protože je toho dost k řešení, zkoumání či užívání ve skutečném světě,
tak to, že ty hry bez nějakého tlaku, mimoděk, přirozeně učí své hráče i něco o reálném světě, to je za mě skvělé a moc se mi líbí, že to tak je.

---

A ještě mě napadá jeden příklad – přímo můj vlastní:
Před nějakým časem, letos, v roce 2025, jsem v licencovaném radioamatérském pásmu zrealizoval spojení s protistranou, která vysílala poblíž Plzně pod značkou OL730PLZ. Shodou okolností to byl (a je) můj osobní kilometrický rekord v daném pásmu.
Prefix OL, místo běžného OK, jakož i celkově neobvyklý formát té volací značky, naznačuje, že jde o zvláštní značku. Krátkodobou příležitostnou.
Nedalo mi to, a značku jsem si vygooglil: A hle, Plzeň letos slaví 730 let. Což tamní radioamatéři oslavují a dávají na vědomí tak, že letos, v roce 2025, vysílají pod tou dočasnou značkou OL730PLZ. A díky tomu jsem se to dozvěděl. Uznejte, že je to lepší, než když se to jen někde mihne ve zprávách :)

Podobně když v roce 1992 vyšlo jedno vydání Čtyřlístku na téma 500 let objevení Ameriky, tedy Čtyřlístek s názvem "Objevení Ameriky" (jak jsem si teď dogooglil). Díky tomu jsem si tehdy ten letopočet 1492 zapamatoval (bylo mi zhruba devět let, tak jsem ten letopočet do té doby neznal – do přečtení toho Čtyřlístku).
A že ten konkrétní Čtyřlístek vyšel zrovna v roce 1992, to jsem si teď dost snadno spočítal díky tomu, že už více než 30 let vím, že Kolumbus Ameriku objevil v roce 1492. Což vím právě díky tomu Čtyřlístku.
Ona škola se snaží, a škola leccos opravdu naučí... Ale ve výsledku vzdělávání nejlépe funguje takto.
Nejlépe tak, že si student/žák něco zjistí sám, že si to jakoby sám objeví (byť s pomocí, byť je k tomu postrčen). Ono je to tak nejen mnohem zábavnější, ale také přirozenější. A hlavně: Účinnější.