Různé drobnosti a postřehy
Trasa – pohraniční kopce
Kopce jsem velmi silně pocítil v Jeseníkách
a na Šumavě; oproti tomu Beskydy, Jizerské hory a Krkonoše jsem projel
mírnějšími kopci na jejich okraji, a Krušné hory jsem téměř minul.
Defekty – opravy
S radostí hlásím "nula"!
Samozřejmě nepočítám občasné namazání řetězu a pedálů, hlavně po dešti, a asi
jedno utažení mechanismu pedálu a jednu výměnu baterií v blikačce. To je běžná
údržba. Ale vysloveně k závadě a zásadní opravě nedošlo. Ono je to také tím, že
jsem kolo nachystal jako na dlouhou cestu, ale jel jsem málo dní a tudíž
málo kilometrů, takže se nestihlo opotřebit.
Nenastalo ani jedno
píchnutí, přestože několikrát jsem z nepozornosti přejel přes pár
střípků, které na kraj silnice rozmístil nějaký alkoholik (zbytky lahví) nebo
nepozorný řidič (zbytky autoskel). Ono 1700 km nic není, nové
pláště komfortně vydrží více než dvojnásobek, méně pohodlně (s defekty) i
trojnásobek.
Jazyky
Při návratu z předchozích cest jsem hlásil,
jaké se kde hodí jazyky. Letos jsem sice jel jen po republice, ale při setkání
se zahraničními turisty několikrát ke slovu (doslova) přišla angličtina; nikoho
asi nepřekvapí, že Karlovy Vary umožní oprášit ruštinu (např. když chcete od
náhodného kolemjdoucího pořídit fotku); a v centru Českého Krumlova, kde to
vypadá jak ve středu Prahy, jste neustále obklopeni davy turistů s anglicky či
rusky mluvícími průvodci, takže stačí otevřít uši, a můžete zachytit nějaké
informace.
Z českých nářečí mě zaujalo jihozápadočeské,
protože s tím jsem se doposud moc neměl jak setkat. K mapce
nářečí z osu.cz bych na základě pozorování měl jednu drobnou výhradu, ale
vzhledem k nevelkému pozorovanému statistickému vzorku si ji nechám pro sebe.
Jinak mnoho pravidel v ní uvedených doposud funguje :)
Matematicko-statisticko-psychologicko-pejskařský
pohled
Zatímco loni se na mě při mém návratu z
padesátidenní cesty vlastní pes tvářil, jako by mě skoro neznal a můj
návrat ho příliš nezaujal (ale stačilo pár procházek po lese na volno, a
rozvzpomněl se...), tak letos po těch 19 dnech mě uvítal možná dokonce i s větší
radostí, než když se vrátím po půldni ze školy. Takže funkce radosti psa z
návratu psovoda, závislé na délce nepřítomnosti, je patrně klesající až po cca.
20-49 dnech, zatímco z počátku je ta funkce rostoucí, jak by to ostatně člověk
asi normálně čekal. Byť ze dvou pozorování jednoho psa se samozřejmě nedá mnoho
usuzovat, navíc pes si na psovodovy nepřítomnosti s
jejich opakováním trochu zvyká, a navíc jsem letos už předem počítal s
tím, že pes si ode mě za mé nepřítomnosti mohl odvyknout, což mohlo ovlivnit mé
subjektivní hodnocení psovy radosti (předem jsem počítal s její malou
hodnotou).
Každopádně fce radosti psa z návratu psovoda
v závislosti na délce nepřítomnosti asi určitě bude z počátku rostoucí a pak od
jistého bodu klesající, ale ze dvou pozorování by bylo velmi odvážné prohlásit,
že ten bod se nachází někde mezi dvaceti a padesáti dny nepřítomnosti. Takže by
to chtělo mnoho pozorování mnoha psů, aby se dalo něco usuzovat.
Dvě příjemná
zjištění
- Před pár lety částečně sundané cedule na
hranicích okresů jsou zpátky na svých místech (alespoň na mé trase). Tedy kromě vjezdu do okresu Semily (sice byla tma, ale
reflexní značku bych nepřehlédl). A také jsem neviděl hranici UH/HO, ale tam
jsem jel kousek po cyklostezce. A na cyklostezkách se z nějakého mně neznámého
důvodu neznačí ani hranice měst, ani hranice krajů, ani hranice států, takže
člověk při jízdě po stezce vůbec netuší kde je (to by se to volala sanitka k
případné nehodě), a když je stezkou vyplivnut v nějaké obci, tak naprosto netuší
v jaké (v r. 2004 nás takto jedna rakouská stezka z ničeho nic vyhodila v
Itálii, aniž by o tom nějaká cedule informovala). Člověk nakonec ani neví, kdy
musí dodržovat padesátku a kdy může jet rychleji, protože se nepozná hranice
uzavřené obce :)
A nevšímal jsem si hranice NA/RK. Ale všechny ostatní
značky oznamující hranice okresů byly na svých místech, což je
dobře.
- Na venkově se ještě někdy stane, že dítě
pozdraví neznámého pocestného.
Dva méně příjemné zážitky – výjimky
mezi muzei
- Do expozice cestovatelů Hanzelky a
Zikmunda (ve Zlíně na zámku) jsem se bohužel nedostal, protože, ač mělo být
otevřeno do 17:00, paní pokladní pozhasínala a pozamykala v 16:30 a se slovy
"tož to ne" mě odmítla vpustit, ignorujíc můj argument, že mě z celého muzea
zajímá jen H+Z, a že bych tedy zhlédnutí výstavy komfortně stihl. A spěchajíc
domů a klábosit s dcerou, ještě lhala, že jí to je líto (kdyby jí to skutečně
bylo líto, tak by mě půl hodiny před zavíračkou byla pustila – na tu malou
část expozice, která mě zajímala). A pak ve své pracovní době bezostyšně mazala
domů.
- V jemnickém muzeu s výstavou čaje se mi
poprvé za celé roky stalo, že pokladní nesouhlasila s nabitím mých baterií
(mobil a 4 tužkové) ze zásuvky v muzeu – prý jsem "pěkně vychytralý", když
takhle šetřím, a chci nabíjet za jejich peníze. Jen těžko se mi vysvětlovalo, že
nemám kde jinde ty baterie nabíjet, a že ty dvě moje nabíječky dohromady za půl
hodiny odeberou elektřinu ani ne za celý halíř. A to jsem se vzhledem k výši
vstupného ani nedožadoval studentské slevy (5Kč), takže bych mohl nabíjet
akumulátory ještě stovky hodin, a muzeum by pořád bylo v plusu :) Jenže kde není
vůle, není cesta, a mně pak v následujících desítkách hodin ta elektřina v
akumulátorech docela chyběla. Hlavně, že muzeum (s několika uměle osvětlenými
místnostmi) ušetřilo na elektřině půl halíře. Ale nakonec se paní uklidnila (byť
dobití baterií nedopadlo), a hlavně je to první takový případ za těch 177 dní,
co jsem na cestách strávil, takže i zde musím zdůraznit, že lidé jsou obvykle
spíše vstřícní, a tento případ je opravdu výjimka. A navíc mi tato paní nakonec
ochotně umožnila fotit exponáty, přestože u podobého typu pokladní se mi v r.
2005 v Děčíně stalo, že mi vstup s fotoaparátem zakázala se slovy "Kde jste to
viděl, aby se v muzeu mohlo fotit?" – ale ani to naštěstí člověk neslýchá často,
a v drtivé většině muzeí je možnost focení samozřejmostí (byť někdy za více než
100% příplatek ke vstupnému, což se často dá i pochopit).
Podobný typ pokladní, jako letos ve
zlínské expozici H+Z a v Jemnici, a před třemi lety v Děčíně,
jsem při cestách potkal snad jen loni v Maďarsku, kde mi paní ve skanzenu
odmítla dát studentskou slevu, s odůvodněním, že cizincům se u nich
studentská sleva nedává, přičemž se mi nepodařilo jí vysvětlit, že
když má u vstupu informace o studentské ceně uvedeny i v angličtině, tak by asi
ta studentská cena měla platit i pro cizince. Což mi lehce připomíná předloňskou
cestu a ceny "dla inostraňce" v Rusku, ale tam je to dáno systémovým nařízením
shora (které dokonce jedna hodná pokladní obešla, na základě mého
argumentu, že když s ní mluvím rusky, tak nemám za co připlácet), ne svévolným
přístupem pokladních určitého typu.
Ale až na těch pár slabších výjimek jsem se
v ostatních mnoha desítkách muzeí setkal spíše s nadstandardně příjemným (nebo
alespoň s normálním) přístupem, takže celková situace je spíš dobrá. Těch
pár kolizních situací vzniklo čistě proto, že jsem těch muzeí navštívil hodně,
takže se v těch mnoha případech prostě našlo pár slabších, které jsou ale
procentuálně zanedbatelné.
Upovídané dopravní
značení
Zjistil jsem, že máme fakt užvaněné dopravní
značky (podobně jako třeba Němci či Rakušané). Na rozsévání velkých bílých
cedulí s nakreslenou značkou A22-"Jiné nebezpečí" (vykřičník v trojúhelníku) a
doplňkovým českým textem by snad měl být zbrojní pas – nebo by takové značky měl
schvalovat nějaký Litevec (na Litvě mají u všeho jasné piktogramy – i mimo
dopravu), který by ověřoval, zda byly ostatní možnosti vyčerpány. Jen cca.
během posledního týdne cesty jsem zaznamenal například tyto texty, rozšiřující
značku A22-"Jiné nebezpečí":
a) "Světelná signalizace"
a "Souvislé nerovnosti"
Proč tam proboha odpovědná osoba nenechá
nakreslit výstražné značky A10-"Světelné signály" (semafor v trojúhelníku) a
A7a-"Nerovnost vozovky" (hrboly v trojúhelníku), aby cizinec alespoň tušil, o co jde? Od toho snad ty značky jsou, ne? Ať si tam klidně dají velkou tabuli a doplňkový text,
když chtějí – ale ať se trochu zamyslí nad výběrem piktogramu a nerozsévají
všude zbytečně nic neříkající vykřičníky!
b) "Výjezd ze stavby", "Výjezd z lomu"
Zde by stálo za úvahu, jestli by se
nevyplatilo výjezd povýšit na křižovatku, a k textu "Výjezd z..." dát
trojúhelníkovou značku P1-"Křižovatka s vedlejší pozemní komunikací", aby
cizinec aspoň tušil, o co přibližně jde.
c) "Zvýšený
pohyb chodců"
Je celkem
smutné, že u nás vůbec neexistuje značka "Pozor chodci" (existují jen "Děti",
"Pozor, přechod pro chodce", "Zákaz vstupu chodců"). Ale i když u nás není
panáček v trojúhelníku (bez přechodu) definován, tak by se na té tabuli mohl
panáček objevit alespoň jako doplňkový piktogram v bílém obdélníku. Když je tam
jen vykřičník (který je ale skoro na každém rohu, jak jsem zjistil), tak je ta
značka cizincům na nic.
d) Provoz v
obou směrech?
Ovšem první
cenu vyhrává děčínský pokus o zabití všech cizinců (a proti nim právě jedoucích
lidí). On je tam totiž ten vykřičník doplněn textem "Oprava mostu přes Labe
provoz v obou směrech". A ono je to nakonec dost těžko srozumitelné i pro Čechy,
protože přes ten román "Bylo jednou jedno Labe, a přes něj vedl starý most,
který už bylo potřeba opravit" se málokdo dočte k tomu drobnému
sdělení "Když pojedete ve svém levém pruhu, tak vás čeká čelní střet".
Jak je vůbec možné, že si někdo dovolil k tak závažnému sdělení "Provoz v obou
směrech" dát piktogram A22-"Jiné nebezpečí" (vykřičník v trojúhelníku), a ne
A9-"Provoz v obou směrech" (šipky nahoru a dolů v
trojúhelníku)? Je sice pravda, že o kus dál se značka A9 objevila, ale to pořád
neomlouvá použití značky A22. Jaké jiné nebezpečí tam je? Snad ta práce na
silnici? Tak mají použít značku A15-"Práce"(pracant s lopatou v trojúhelníku), a
ne vykřičník. Pokud chybí zábradlí, tak existuje piktogram "nezpevněná
krajnice". Ale rozumný důvod pro použití bezobsažného vykřičníku zde není.
Stejně tak nedává smysl ten dlouhý román, nebezpečný i pro české řidiče – proč
je na začátku mostu uvedeno "oprava mostu přes Labe", když by tam stačila značka
A15-"Práce", a každému by bylo jasné, že na mostě, na který právě vjíždí, se
pracuje?
Auta
versus kolo
Když už jsem
zabrousil k nepříjemným jevům v dopravě, tak zmíním ještě dva případy, kdy mě
někteří automobilisté museli mermomocí předjet, přestože tomu vůbec
neodpovídala situace:
- Kousek za
Vrbnem p.Pradědem byla z důvodu práce na silnici a nesjízdnosti jednoho pruhu
doprava řízena kyvadlově semaforem, a protože byl opravován i povrch toho
sjízdného pruhu, byla rychlost omezena na 20 nebo 30 km/h. Povolenou rychlost
jsem záměrně překračoval asi o 2 km/h, abych mohl s klidným svědomím najet
doprostřed pruhu, a zabránit tak autům v předjíždění, protože nemám rád, když mi
na vyfrézovaném nebo nastříkaném asfaltu létají od zadních kol předjíždějících
aut do obličeje kamínky. Nicméně se ukázalo, že většině aut za mnou se vyplatilo
překonat podélný hrbol, najet levými koly do uzavřeného pruhu, porušit povolenou
rychlost, a nahodit mě kamínky jenom proto, aby auto bylo rychlejší než kolo
(nebo možná pro úsporu několika sekund času – ale pro mě byly důsledky
stejné).
- A hned o
kousek dál, při sjezdu do Bruntálu, jsem v rychlosti okolo 55 km/h udržoval
konstantní bezpečný odstup od náklaďáku a dalších stejně rychle jedoucích aut
přede mnou, přičemž jsem pro bezpečný průjezd zatáčky využíval celý pruh (jel
jsem stejně rychle jako ostatní a nebylo kam předjíždět), když tu náhle se
uprostřed zatáčky vedle mě objevila Felicie, využívající část pruhu, do které
jsem měl rozplánovanou stopu – naštěstí zatáčky jezdím opatrně, takže jsem měl
rezervu, a zatáčku bylo kam utáhnout, ale ani tak jsem z pravého blatníku vedle
mé levé přední brašny neměl v té pravotočivé zatáčce radost. A pod kopcem se
objevil začátek obce, kde se těch 50 km/h dalo jet, a pak kruháč, takže jsem tu
Felicii stejně ještě komfortně předjel – ale její řidič mě v té zatáčce prostě
musel předjet, a nacpat se mi do mého bezpečného rozestupu. Ostatně podobné věci
se dějí třeba i při sjezdu od Náchoda do Vrchovin, kde jedu 45 km/h (povoleno
50), a náklaďák nebo autobus mě musí mermomocí těsně před ostrou zatáčkou
předjet a pak hned šlápnout na brzdy, a dalších 300 m mě vzhledem k povaze
vozidel, jakož i kruháče a následující křižovatky, brzdit.
Ale zase jde
jen o konkrétní případy, nikdo nesundal mě, ani jsem nikoho nestrefil já, takže
to celkově není zas tak hrozné. Pokud někoho zrovna nezachvátí nebezpečně
mylný pocit, že cokoliv bez motoru musí být kdykoliv a kdekoliv okamžitě a
bezpodmínečně předjeto čímkoliv s motorem.
Nejčastější a
nejnebezečnější chyby cyklistů při pohybu v silničním provozu, jakož i
nejčastější a
nejnebezpečnější chyby automobilistů při potkávání cyklistů jsem
rozebíral mj. v "cykloporadnách" v Českém rozhlasu HK, zvukové záznamy jsou k
dispozici na http://www.adamek.cz/kolo/prilba/ ,
resp. na http://www.adamek.cz/kolo/media/ .
Osnovy pořadů jsem připravoval i s využitím zkušeností zpoza volantů dodávek,
takže by snad měly být objektivní a přínosné :)
(na snímku je "dešťová" verze oblečení)
(pod širákem na louce)
(pod širákem v lese)
(Nízký strop v letadle Iljušin IL-14T, vysokém 7,90
metrů)
(Krajina (a náhodně projíždějící Ford Transit, model 2006,
prostřední střecha) v zrcátku)
