Přivezl jsem cca. 6500 fotografií, trochu ozvučeného videa, a nově i samostatný zvuk. Mám v úmyslu vytvořit cestopisnou prezentaci (/přednášku/besedu/diashow) pro školy i veřejnost, podobně jako to bylo u cesty do Monaka. Ale nejdříve musím dotvořit a rozběhnout program z loňské cesty podél Labe do Hamburku.
statistiky podle jednotlivých zemí:
Polsko 1138 km, 14 nocí
Rusko (Kaliningradská
oblast) 226 km, 3 noci
Litva 778 km, 10 nocí
Lotyšsko 80 km, 1
noc
Bělorusko 360 km, 4 nocí
Ukrajina 406 km, 5 nocí
Slovensko 401 km,
3 noci
ČR 295km, 2 noci
několik událostí nastíněných detailněji:
Spaní v přírodě, ani jízda a obecně pobyt v Rusku,
Bělorusku ani na Ukrajině nebyli z hlediska kriminality nijak rizikové. Rozhodně
ne tak jak se obvykle říká.
Asi nejvíce jsem
se bál, když jsem na Ukrajině šel v doprovodu místního Ukrajince za tmy, krátce
před půlnocí, cca.1km za vesnici na starý zarostlý český hřbitov, který jsem
mermomocí chtěl navštívit. Hlavním důvodem k obavám bylo, že chvilku předtím
jsem jeho penězchtivé sousedce zaplatil za informace a pomoc v pátrání méně
peněz než chtěla (číselně jsem částku respektoval, ale v Hřivnách, ne v Dolarech
jak chtěla ona), a naznačila mi, že nemám spát venku, že by mě někdo mohl zabít.
Ale ta ženština byla jediná černá výjimka. Ten její soused, který
mě v noci dovedl na hřbitov, mi pak v pátrání po Volyňských Češích nezištně dost
pomohl i následující den. Takže na lidi opět nemůžu říct nic
špatného.
Jednou mě na Ukrajině v polích předjelo auto, zastavilo 100 metrů přede mnou, vystoupili z něj tři svalovci, dva z nich si nasadili sluneční brýle, a všichni tři mi rojnicí zastoupili jízdní pruh. Když jsem k nim přijel, naznačili ať zastavím. Teď se asi každý děsí, protože se tu o Ukrajině a okolí vypráví divoké zvěsti. Ale když jsem zastavil, následovaly jen klasické otázky "odkudá", "kudá", "skolko dní", "skolko kilometrů". Prostě klasika - komunikativní zvídaví lidi, situace byla naprosto bezpečná, a lehce smíšený pocit jsem při zastavování měl právě jen kvůli tomu co se tady vypráví.
Na Slovensku jsem se naopak krapet dostal do
konfliktu se silniční vyhláškou, když jsem cca. o půlnoci, za minimálního
provozu, jel kousek po dálnici, po silnici pro motorová vozidla, a tunelem.
Tunel byl sice dlouhý jen cca. 4,5 km, a v super aerodynamice jsem ho projel
rychlostí 35-40 km/h, ale za tunelem na mě už čekala dálniční
policie.
Nejdříve to mělo být za 2000 SK (neměl jsem u sebe slovenský ani
halíř, ale napsal by mi šek), ale to jsem odmítl s tím, že dálnice nebyla včas
značená, když jsem na ni najel tak nebylo jak bezpečně vyjet, a světlo
seřízené podle vyhlášky svítí dolů, takže jsem nemohl vidět značky. Navíc mě
chytili až na silnici pro motorová vozidla, kde by to díky chybě v sazebníku
pokut (nechal mě do něj nahlédnout) šlo uhádat. Sice prý měli půlhodinový
videozáznam i z dálnice, ale dálnice nebyla osvětlená, takže spíš blafoval a
počítal jsem, že video mě chytlo až na osvětlené ploše těsně před
tunelem.
Když jsem odmítl souhlasit s blokovou pokutou 2000 SK, řekl že
zavolá na ambasádu, oni přijedou za 2-3 hodiny, a pak to bude za 7 až 10
tisíc. Napsal hlášení, a nechal mě připsat své vyjádření. Prostor pro
vyjádření podezřelého jsem popsal, tak jsem plynule pokračoval v prostoru pro
vyjádření svědků (žádní nebyli), a popsal jsem i prostor určený pro rozsudek
(částečně to byl záměr, ale hlavně jsem se do vyhrazeného prostoru opravdu
nevešel).
"Můžu dostat kopii?" (abych pak věděl co jsem tam přesně napsal).
"Nie". "A můžu si to aspoň nahlas přečíst?" "Prečo?" "Abych si to zapamatoval"
povídám se zapnutým diktafonem v ruce. "Vonku si to prečitajtě". vyrazil jsem
ven. "tu si to prečitajtě" "jste říkal ať si to přečtu venku..." ...tolik
samozřejmě jen stručný úryvek z cca. 45 minutové debaty.
Sám jsem už nevěřil, že to tentokrát ukecám, ale pak se
dotyčný policista v argumentaci dostal až k tomu, že když on s kamarádem
stopoval na dálnici v Rakousku, tak je na 24 hodin zavřeli a ještě přidali
každému pokutu 5000 korun, a neměli ani možnost napsat vyjádření. Tím si asi
vzpomněl co sám dříve prováděl, něco se v něm pohnulo, za chvíli hlášení
roztrhal, a pustil mě. (a taky by s tou ambasádou měl dost papírování a
starostí, takže bylo asi fakt dobře že jsem odmít blokovou pokutu).
Asi 5 km před Litevsko-Běloruskými hranicemi mi za jízdy ulétlo kolečko z přehazovačky, a neměl jsem náhradní. Podle místních lidí byl nejbližší obchod 45 km ve Vilniusu nebo mým směrem 60 km v Bělorusku. Naštěstí místní šikula upravil jakési kolečko (kladku) které měl v garáži, a na tomto provizoriu jsem přes Bělorusko a Ukrajinu dojel až do Polska, kde jsem kolečko při jedné větší opravě nahradil kolečkem koupeným v Bělorusku, asi 15 km za litevskými hranicemi.
Na severozápadu Ukrajiny jsem pátral po
Volyňských Češích, kteří v této oblasti žili v letech 1872 -
1944. Našel jsem zarostlý český hřbitov a pak i žijící cca. 90 letou Češku, se
kterou jsem si poměrně podrobně o volyňských Češích popovídal. Na Ukrajině se
narodila, od mala mluví česky, chodila do polské školy. Ukrajinsky se naučila až
když většina Čechů odjela. Umí česky,ukrajinsky,polsky. Rusky neumí a
nepotřebuje to. Má ukrajinské občanství, národnost uvádí českou, považuje se za
Češku, i když celý život bydlí na Ukrajině. V Čechách byla mnohokrát na
návštěvě. Dodnes si vyčítá, že se do Čech nevrátila s ostatními po druhé světové
válce - pak už ji úřady nepustily. Její synové také žijí na Ukrajině, ale vnuk
už je v Praze.
V r. 1872 se na Ukrajinu nastěhovalo cca. 216 českých rodin,
protože tam byla levná půda. Bylo to cca. 700 lidí, ale to číslo je bez záruky.
Babička zmíněné dnes devadesátileté češky se na Ukrajinu přistěhovala s
rodiči když jí bylo devět let.
Sice pořád tvrdím že rusky umím
hodně málo, ale když se mně podařilo v ruštině dopátrat ke hřbitovu a pak k té
žijící Češce, tak mi to docela udělalo radost:) Ono umět dobře jazyk nebo
domluvit se jsou dvě odlišné věci :).
různé:
Kromě techniky (kolečko, defekty, lanko přesmykače, ... ) mě trápilo také počasí. U Baltského moře byla zima a foukal silný studený vítr, u Otmuchowského jezera i Liptovské Mary pršelo. Při jízdě suchým vnitrozemím naopak bylo nesnesitelné vedro.
Voda v Rusku, Litvě, Bělorusku, Ukrajině je
spolehlivější z vodovodu ve městech a na benzínkách než ve studních na
vesnicích. Ale ani to není jistota, nicméně dalo se to přežít.
Pochopil jsem,
že výraz "obyčejná voda z vodovodu" je nesmyslný.
V Bělorusku jsou textové dopravní značky psány kromě běloruštiny také anglicky. Na Ukrajině jsou na některých ukazatelích názvy napsány také latinkou. Ale do Ruska bez znalosti alespoň tiskací azbuky snad ani nejezděte.
silnice:
-v Rusku (Kaliningradská
oblast !) okresky mezi vesnicemi lepší než v Čechách; ve vesnicích naopak hrozná
dlažba, ale aspoň tam nikdo po obci nejezdí rychle (přechod mezi skvělou silnicí
a hroznou cestou je opravdu ostrý)
- v Bělorusku silnice dobré, na Ukrajině o
něco horší; ve Lvově (na Ukrajině poblíž Polska) naprosto katastrofální špičatá
dlažba; jednou jsem na Ukrajině narazil na hroznou kamennou cestu kde bylo lepší
jet hlínou, ale to byla výjimka
- v Lotyšsku některé silnice bez asfaltu
- nesnesitelná kombinace hlubokého štěrku, písku, a hlíny s příčnými
roletami je nezpůsobilá pro jízdu na kole rychlejší než 10 km/h, někdy i méně;
navíc projíždějící auta víří velká oblaka prachu. Na Litvě totéž, ale tam už
jsem se tomu uměl vyhýbat
- jízda po silnici na Ukrajině je jako safari -
kličkování mezi domácími zvířaty - krávy, koně, husy a kozy chodí volně po
silnicích. Někdy jen překáží na kraji cesty, jindy občas cestu přeběhnou, ale
viděl jsem i dvě krávy které se samostatně vracely večer z pastvy bez doprovodu
člověka...
hraniční přechody - byrokracie:
přejezd Polsko-Rusko
- "silniční přechod" je jen
pro motorová vozidla, ale přemluvil jsem je. V podstatě se hlavně Poláci báli že
mě nepustí Rusové, a když jsem přemluvil Poláky, tak už to dopadlo. Dost pomohl
vedoucí směny na polské straně. Neměli na mě kolonku, tak mě odbavili jako
osobní automobil
Litva-Bělorusko
- nebyl to mezinárodní přechod,
nepřemluvil jsem je, báli se porušit nařízení - a nepomohly ani zmínky o
EU (byl večer, byli tam jen dva začátečníci - zkušenější šéf by se třeba
nebál mě pustit); tak jsem musel přejet na jiný přechod, a tam jsem za trest
Litevce donutil aby mě pustili z Litvy na občanku - pas s vízem jsem vytáhl až
pro Bělorusy
Bělorusko - Ukrajina
- byrokracie a formuláře na
obou stranách. Ukrajinci vyžadovali doklad (techničák) od kola, naštěstí jsem
měl evidenční průkaz od Městské policie Náchod - pomohl, a pustili mě. Později
jsem si ověřil, že na Ukrajině kola zaevidovaná nemají, a že po vjíždějících
cyklistech vyžadují techničák i na jiném ukrajinském přechodu. Nejspíš je to
způsob jak záměrně otravovat, ale asi je fakt překvapilo že mám doklady zas až
tak v pořádku :) .
Přes Rusko a přes Ukrajinu se jede s migrační kartou, která se vyfasuje při vjezdu a odevzdává při opuštění země.
Vízum jsem potřeboval do Ruska a Běloruska, ostatní bezvízové. Povahou byla moje cesta tranzit (nikde jsem nebyl ubytovaný), ale kvůli délce pobytu v zemi jsem potřeboval turistické vízum. Místo pobytu se nafingovalo (běžně oficiálně nabízená služba mnoha firem v Čechách). Ruská celňačka si toho všimla, ale snadno to rozchodila.
Žádný úplatek po mně nikdo nechtěl, a většinou byli celníci přátelští, často mě i nasměrovali ke kterému okýnku mám pokračovat. Ale určitě je to dost tím naloženým kolem - chování k automobilistům může být úplně jiné.
V Bělorusku a na Ukrajině se přes hraniční přechod
přechází s lístkem, na který se postupně v jednotlivých částech přechodu sbírají
různě barevná a různě tvarovaná razítka (celkem 4), jako při nějaké bojové
hře.
navštívená místa:
-vysílač ("radiostacja") Gliwice - záminka k
rozpoutání 2.sv. války; historické i elektrotechnické hledisko; navíc správce
muzea povyprávěl i o jeho odsouzení za protikomunistický
odboj
-koncentrační tábor Osvětim (oba areály - Březinka i přímo
Osvětim)
-Krakow: továrna a kancelář Oskara Schindlera, židovské gheto,
synagoga, muzeum městského inženýrství, muzeum polského letectví, lehce Wawel,
kostel na náměstí
-Wieliczka - solné doly
-zřícenina hradu Krzyztopór
(stavěn jako symbolický kalendář)
-muzeum techniky Warszawa
-rekonstrukce
napoleonské bitvy z r. 1806 - Pultusk
-jedno mazurské jezero
-muzeum
ponorek přímo v zakotvené ponorce - Kaliningrad
-Kuršská kosa - v litevské
části písečné duny
-Litva: Čarodějnický vrch, Hora křížů (ani jedno nic tak
extra, jen turisticky nafouklé)
-muzeum jízdních kol v Šiauliai (horské kolo
s náhonem na obě kola)
-muzeum pošty a telekomunikací
Kaunas
-"francouzský" střed Evropy - vyměřili Francouzi, je severně od
Vilniusu, 3D těžiště Evropy
-hrad Trakai (Litva)
-zarostlý český hřbitov ve volyňské části Ukrajiny
-Lvov (Ukrajina) je
hodně turisticky vyhlášený, ale nic extra jsem tam nenašel
-v Sanoku
(jihovýchodní Polsko) byla za 2.sv.války německo-ruská hranice
-Duklianský
priesmyk - hřbitov vítězů, německý hřbitov, údolí smrti
-stanice slovenské
dálniční policie :)
-pomník Járy Cimrmana - Letohrad
-různá centra měst -
Kraków, Warszawa, Kaliningrad, Klaipéda, Kaunas, Vilnius, Lida, Cervenohrad,
Lvov, Poprad, Liptovský Mikuláš, ...
-jídla: litevský zeppelin, ukrajinský
boršč, dvojité slovenské halušky (do polosyta:) ) ; všude lokální
chleba, dost se liší
partneři
cesty:
Sportarsenal Lysá n.Labem - brašny, nosiče
Bedimex
Náchod - dres, kalhoty, potisk
R&B Mědílek Žacléř - cyklistické
láhve
Coleman a Campingaz - stan, vařič
Rubena Náchod - pláště,
duše
mediální partner: Český rozhlas Hradec
Králové
příště:
-předběžný plán na příští rok: Náchod -
Bratislava - Maďarsko- nějaké další státy - návrat do NA přes
Vídeň
Podrobnější informace
se na webu neobjeví dříve než za 14 dní - za pár
hodin odjíždím na cyklistický tábor, a nestíhám ani podstatnější věci (vybalit,
sbalit, konečně se po dvou čtyřhodinových nocích vyspat...).
Zatím
je na webu alespoň SMS deník který jsem průběžně cestou
doplňoval.
Měla by se pak objevit např. mapka cesty, odkazy/scany článků, audiovizuální záznamy z cesty, později nějaké texty.
S pozdravem
Martin Adámek
tel. --- --- ---
