Zapomenutí
válečníci
S využitím zahraničních materiálů zpracovala Marcela Mádrová, Top Víkend magazín (05/2004)
První
bomby dopadly na Irák 20. března 2003. Pak vjely do země tanky. Po 43 dnech
vyhlásil americký prezident Bush konec války. V Iráku je dodnes v bojovém
nasazení 130 000 vojáků.
V
médiích se objevují pouze lakonické zprávy o mrtvých. Nemluví se o raněných,
kterých denně přibývá, o tisících těch, kterým zůstanou trvalé následky.
„Před nehodou jsem přemýšlel o tom, jaké by to bylo žít bez nohy. Možná
mě tak Bůh připravoval na to, co se stane,“ říká třiadvacetiletý
kulometčík Alan Jermaine Lewis. Loni v červenci najelo jeho vozidlo v Bagdádu
na minu. Při výbuchu přišel o obě nohy. „Válka je jedním z mých nejlepších
zážitků,“ tvrdí jednadvacetiletý Sam Ross. „Mým cílem je vstoupit do
politiky.“ Při zneškodňování bomby v květnu 2003 přišel o levou nohu a
oslepl. „Ničeho nelituju, bavilo mě to,“ říká čtyřiadvacetiletý
Jeremy Feldbusch. „Teď vidím jen tmu. O armádě nechci mluvit.“ Loni v
dubnu byl jako člen elitní jednotky rangerů zraněn v boji u Bagdádu. Je
slepý a má poškozený mozek. Wasimu Khanovi občas vynechává paměť. Marně
prohledává prádelník a kufr, pátrá ve změti věcí na stole ve svém bytě
v newyorském Queensu. Pak si najednou vzpomene, hrábne do batohu a vytáhne
plochou černou krabičku, ukrývající medaili. „Je to moje první vyznamenání,
jsem na ně hrdý,“ říká. Purpurové srdce dostal před devíti měsíci za
zranění, které z něho udělalo ve čtyřiadvaceti válečného veterána.
Purpurovým srdcem, které poprvé udělil generál George Washington roku 1782,
vyznamenává americká armáda vojáky, kteří se vracejí z války těžce
zraněni. Dostávají je i pozůstalí padlých. Od konce války v Iráku ho smí
nosit na klopě několik tisíc vojáků. Wasim se přihlásil do války
dobrovolně. Když hlídkoval v centru Bagdádu, vybuchl granát v autě
zaparkovaném nedaleko jeho humwee
(vojenského vozidla Hummer – pozn. red.). Během devíti měsíců absolvoval
Wasim sedmnáct operací, nejdelší trvala jedenáct hodin. Ošklivě poraněnou
pravou nohu mu sice lékaři zachránili, je ale nehybná. Pokaždé, když se
Wasim sprchuje, vycházejí z jeho paží a nohou drobné střepinky, pozůstatky
irácké střely. Brzy ho čeká další operace na klinice Waltera Reeda ve
Washingtonu, která se specializuje na amputace a protetiku a v jejíž péči
jsou desítky iráckých veteránů. Bojovali za osvobození Iráku od diktátora,
dnes bojují na klinice za to, aby dokázali dál žít se svou invaliditou. Někteří
jsou ochrnutí, jiní slepí či hluší, další utrpěli trvalé psychické
poruchy. Oficiálně se hovoří o třech tisících raněných, pokud se ale
započítají i muži a ženy s psychickými poruchami a ti, kteří byli zraněni
vlastní armádou, odhaduje se jejich počet na deset tisíc. O nich se nemluví,
Amerika chce slavit vítěze a hrdiny, ne invalidy a mrtvé. Na prezidentův příkaz
jsou mrtví pochováváni v Doveru ve státě Delaware, médiím je vstup zakázán.
Do paměti Američanů se hluboce vtiskly televizní záběry zkrvavených
amerických vojáků z Vietnamu v letech 1965-1975. Podle amerických armádních
činitelů to přispělo k porážce. Nálada se změnila, matky posílaly své
syny do Kanady, aby unikli branné povinnosti. Dnes je americká armáda složena
z dobrovolníků a mnozí se do ní hlásí z ryzí nouze. Stejně jako
Frederick Allen z Pittsfieldu ve státě Maine. O dobrou práci je tam nouze a
stát u pásu v továrně nebo balit zboží v supermarketu se mu nechtělo. Po
skončení školy se přihlásil k parašutistům. Na válku nemyslel, líbila
se mu představa, že bude létat. O čtyři roky později byl vyslán do Afghánistánu.
Dnes je zpátky v Pittsfieldu, žije jako mnoho dalších ze žoldu 1800 dolarů
těsně nad hranicí životního minima. S manželkou a dcerou obývají jednu
ze dvou místností karavanu Frederickových rodičů. Venku je třicet pod
nulou, proto si malá Anastasia hraje uvnitř, a Frederickova manželka, která
je v osmém měsíci těhotenství, vystřihuje z novin kupony na slevu na nákup
potravin. Frederick má silné bolesti, denně užívá morfium. Vzpomíná na
Halloween roku 2003, kdy byl v Afghánistánu právě tři měsíce. Allenova
jednotka hlídkovala na střeše jednoho domu, a vtom Allen uviděl dvě svítící
střely, které mířily přímo na něho a prošly oběma jeho nohama. O dva
dny později se probral v nemocnici v německém Landstuhlu nedaleko Ramsteinu.
Několik týdnů se zmítal v horečkách, protože se ke zranění přidala ještě
viróza. Sedmkrát mu od té doby vyměnili krev a prodělal patnáct operací.
Jeho atletická postava se zakulatila, obrázek Supermana vytetovaný na paži
je komicky zdeformovaný. V noci se
probouzí zbrocený potem, pronásledují ho zážitky z války. Přes den je
odkázán na pomoc rodiny, manželka ho obouvá, obléká, umývá. Dcerku nemůže
vzít na klín, protože to strašlivě bolí. Nikdy nebude moci pořádně
chodit. „Jako hrdina se necítím,“ říká. „Dělal jsem práci, za
kterou mě platili.“ Brzy bude muset zpátky ke své jednotce do Fort Braggu v
Severní Karolíně. Aby dostal invalidní důchod, musí dobu, která zbývá
do listopadu, kdy mu vyprší smlouva, odsedět v kanceláři. Pak i on dostane
Purpurové srdce. Bude si ale muset vzít půjčku, aby si své první a poslední
vyznamenání mohl převzít, protože náklady spojené s cestou si musí
hradit sám. Americké ministerstvo obrany šetří. Irácká válka už stála
příliš mnoho. A tak v následujících letech dostanou váleční veteráni o
28 miliard dolarů méně na důchody a nemocenské dávky. Některé nemocnice
již byly zavřeny a bývalí vojáci, kteří potřebují klinické ošetření,
čekají na lůžko až půl roku. Pentagon údajně zkoumá i možnost dalšího
nasazení vojáků-amputářů s
využitím protéz. Vysloužilí vojáci totiž jen stojí peníze, a podle
Bushova poradce Grovera Norquista je účelnější investovat do bojového
letounu než do vojáka, který nemůže bojovat.
Fredericku
Allenovi, který je jedním z nich, pomáhá obec. 200 obyvatel Pittsfieldu se v
sobotu večer sešlo v obecním sále, kde bylo připravené občerstvení –
špagety s omáčkou, limonáda, káva a čokoládový koláč. Na odchodu dal
každý do připravené sklenice od okurek, kolik mohl. Vybralo se 2481 dolarů.
Historie
se opakuje. Po první světové válce pršely
na newyorské Broadwayi konfety na americké vojáky. Rychle se ale
zapomnělo na 300 000 veteránů, kteří se ze zákopů vrátili jako invalidé.
Jen málokteří z nich sehnali práci, většina nedostala penzi.
Velkoryseji se stát postaral o 16 milionů veteránů druhé světové války,
zatímco po válce ve Vietnamu Američané spílali vládě do vrahů dětí.
Veteráni druhé války v zálivu z roku 1991 se dodnes soudí o náhradu škod.
Wasim
Khan věří, že se to jednou změní. „Prezident Bush přesvědčil Američany
o nutnosti války,“ říká. On sám přišel do USA ze severovýchodního Pákistánu
v roce 1997, když dostal zelenou kartu. Od té doby je ochoten za svoji novou
vlast bojovat a zemřít. Mezi desátou a jedenáctou ze svých mnoha operací
dostal vytoužené americké občanství. Čtyřiadvacetiletý veterán, který
se vrátil z Iráku s poškozeným zrakem a bezvládnou nohou je hrdý, že je
Američan.
Podle
zahraničních pramenů mm, repro Bunte
Martin Adámek 2003-2004, www.adamek.cz/protivalce