Martin Adámek - proti válce

Mezinárodnímu společenství, jehož jsme hrdým členem, většinou nezbývá než čekat, co George Bush a jeho poradci vymyslí, a pak souhlasit. Jsme přece rovnoprávní spojenci.

George a jeho parta

• Tereza Spencerová, Mladý svět (říjen 2004)

Mezinárodní společenství je hluboce znepokojeno íránským jaderným programem, sdělila nedávno divákům moderátorka jedné z našich televizí. Tvářila se, jako by na ní ležela všechna tíha světa, zvláště poté, co se na obrazovce objevily satelitní snímky, na nichž měl být podle jejích slov jakýsi důkaz. Mezinárodní společenství je rozhodnuté to nepřipustit, ujistila nás na závěr citací ze zdrojů americké vlády a úlevně se usmála. Svět je zachráněn.  

Člověk je tvor společenský a tak má až na výjimečné případy každý z nás radost, že v něčem není sám. Ani ve smutku, ani v radosti, natožpak v ohrožení. Je-li pak ještě navíc součástí „mezinárodního společenství“, svět nemůže být krásnější.

Potíž je ale v tom, že žijeme v době, kdy slova ztrácejí svůj význam a kdy už nemá valnou cenu se po nich pídit ve slovnících. Lze se v nich sice dočíst, co znamená třeba takový „terorismus“, nicméně každodenní praxe, v rozporu s teorií, připouští použití tohoto termínu jen v případě, kdy někdo ubližuje nám či našim přátelům. V podobném duchu je pak potřeba se stavět k pojmům jako válka, preventivní úder, mírový proces, válečný zločin a obrana. A „mezinárodní společenství“ do této kategorie spadá samozřejmě také.

Bianko šek

Na první pohled by se mohlo zdát, že zájem „mezinárodního společenství“ o íránský jaderný program je zcela v pořádku. Že ten pojem zahrnuje značnou, nejlépe dokonce většinovou část světa, třeba většinu členských států OSN, a že tím pádem má názor odpovídající váhu.

Pokud by tomu ale někdo opravdu uvěřil, fakta by ho rychle usvědčila z naivity. Pravda je totiž někde jinde. Dějiny i přítomnost ukazují, konstatuje americký politický aktivista Noam Chomsky, že termín „mezinárodní společenství“ lze s čistým svědomím vztáhnout jen na vůli Spojených států a jejich případných spojenců.

Statistiky jsou jasné. Ukazují, že to byly právě USA, kdo odmítl Kjótský protokol a v Radě bezpečnosti OSN proti zájmům zbytku světa nejčastěji vetoval rezoluce. Velká Británie a Rusko skončily s velkým odstupem až na druhém a třetím místě. Škála rezolucí, které USA ve jménu „mezinárodního společenství“ vetovaly, je přitom neobyčejně široká. Patří do ní nejen veškeré snahy o vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, mírového urovnání situace ve Střední Americe, otázky jaderných zbraní, ale kupodivu třeba i rezoluce OSN proti terorismu z roku 1987. Tehdy kupříkladu spolu s USA hlasoval proti jen Izrael, zatímco Honduras se jako jediný hlasování zdržel.

Ve jménu „mezinárodního společenství“ se také vedlo už několik desítek vojenských útoků na svrchované země po celém světě. Někdy proklamovanou „mezinárodnost“ zajistilo několik desítek honduraských námořníků, jako v případě amerického útoku na Grenadu v roce 1983, jindy bohatě stačil slogan sám. Příkladem budiž letecký nálet na jedinou továrnu vyrábějící léky v Súdánu v roce 1998. Její zničení nás mělo ochránit před chemickými zbraněmi, a ve finále jen znamenalo smrt desítek tisíců Súdánců kvůli nedostatku léků. Při americkém útoku na Panamu pro změnu zahynuly údajně tři tisícovky civilistů. Přesné číslo nikdo nezná, protože „mezinárodní společenství“ má podle Chomského jednu nepřehlédnutelnou výhodu – má bianko šek a své oběti nikdy nepočítá. Mezinárodní společenství si přesto, nebo právě proto, může po každé takové zdařilé akci hluboce vydechnout. Svět je zase o něco bezpečnější.

Podobně se dnes vyvíjí situace kolem Íránu. Zatímco Evropa zkouší s Teheránem jednat prostřednictvím Mezinárodní agentury pro atomovou energii, USA se spolu s Izraelem zahalily do roušky mezinárodních zájmů a jdou do plných.

Občanům navzdory

Ještě před útokem Spojených států a jejich spojenců na Bagdád prestižní americký Gallupův ústav pro výzkum veřejného mínění oznámil, že v žádné evropské zemi se pro intervenci jednoznačně nevyjádřilo víc než 11 procent jejich obyvatel. V půli února 2003 po celém světě proti válce demonstrovalo na deset milionů lidí. Přesto se vlády těchto demokratických zemí, té naší nevyjímaje, vyslovily pro válku. „Mezinárodní společenství“, symbolizované vazalským postavením členů vůči USA, tedy nastolilo řadu otázek: Žijeme opravdu v demokracii? Zodpovídají se demokratické vlády občanům, kteří je zvolili? Jsou občané v demokratických zemích zodpovědni za činy svých vlád? Zradily Francie s Německem, které se odmítly na útoku na Irák podílet, své americké spojence, nebo se naopak zachovaly logicky a vyslyšely přání svých občanů? 

Ty otázky jsou na místě. Smutné totiž je, že logika terorismu i války proti němu je v zásadě stejná. Jako trest za politiku americké vlády v Palestině a dalších zemích Blízkého východu zabila Al Kajda tři tisíce prostých Američanů v New Yorku. Washington pak tisícovkami mrtvých přiměl obyvatele Afghánistánu zaplatit za tamní hnutí Tálibán. Dalších nejméně jedenáct tisíc Iráčanů až dosud zaplatilo životem za činy Saddáma Husajna.

Jistý rozdíl by tu ale byl. Zatímco Al Kajdu nebo Saddáma Husajna si lidé dobrovolně nezvolili, vrcholní představitelé Západu vzešli z voleb. Znamená to, že jsme víc odpovědní za jejich činy? Tím spíš, že se otec nynějšího amerického prezidenta George Bush senior kdysi vyjádřil zcela jednoznačně: „Nikdy se nebudu jménem USA omlouvat. Žádná fakta mně nezajímají.“

Být in

Být členem „společenství“ může být občas i tragikomické. Ještě poměrně nedávno tehdejší Československo horovalo za „mezinárodní mírové společenství“ pod hlavičkou SSSR. Hrdě jsme tehdy stáli po jeho boku, když mimo jiné v roce 1979 zaútočil na Afghánistán. Dnes stojíme hrdě po boku USA při útoku tamtéž. (Co nám jen ti zatrolení Afghánci provedli?)  

Někomu to ale kuriózní vůbec nepřipadá. Bere svou nynější roli věrného souputníka mocných nesmírně vážně a „žádná fakta ho nezajímají“. „Principiálně si myslím, že je třeba rehabilitovat princip preventivní obrany,“ schvaloval například americký útok na Irák náš bývalý prezident Václav Havel, nyní mimochodem navržený na Sacharovovu mírovou cenu.

„Nepoužitelné a staromódní názory Kofiho Annana, OSN, západních i českých antiimperialistů a antimilitaristů vhánějí – možná nechtěně – naši civilizaci do rukou teroristů, extremistů a diktátorů,“ konstatoval nedávno jeden náš deník. Autor komentáře tak nepřímo přiznal existenci „amerického imperialismu a militarismu“, o nichž si většina z nás dlouho myslela, že byl jen výplodem choré fantazie komunistických ideologů. A co víc, jejich takřka už zapomenutou dikcí jasně zdůraznil, že kdo „nepůjde s námi, půjde proti nám,“ jak říkával už starý Marx.

V podobném duchu se ovšem – snad s výjimkou prezidenta Václava Klause -- vyslovila celá řada našich ústavních činitelů. Někteří přitom měli se srozumitelnou formulací svého stanoviska zjevnou potíž. „Nikdy jsem neřekl, že jsme součástí koalice, na tom si trvám,“ prohlásil kupříkladu jeden z nejpovolanějších, ministr zahraničí Cyril Svoboda. „Na otázku v iráckém konfliktu samotném, jsme samozřejmě na straně koalice, protože já neumím říct, že nejsme na straně vůbec ničí.“ Veselá slova do těžkých časů.

Určité věci „neumíme“ ovšem říkat hlavně proto, že se držíme nepsané tradice, podle níž má vůdce vždycky pravdu. Někteří proto po vzoru Washingtonu přičinlivě odsoudili Španělsko, že „ustupuje terorismu“, když stáhlo své vojáky z „demokratizační mise“ v Iráku. Další z tribun i médií pokračují v tezích o budování demokracie v Bagdádu. Vůbec jim přitom nevadí, že začínají tím mimoděk připomínat proslulého Saddámova ministra informací Sahháfa, přezdívaného „Komický Alí“. Titulní stránky světových médií dobyl větami typu „V Bagdádu je vše v pořádku“, které vypouštěl ještě v okamžicích, kdy Američané byli už na jeho předměstích. Dnes už by jeho optimistické teze od těch novodobých, které vycházejí z „mezinárodního společenství“, rozeznal bohužel jen málokdo. 

Být out

Na druhé straně je několik témat, která jsou z hlediska „mezinárodního společenství“ tabu, a tak se po nich může pídit jen zarytý „antiimperialista a antimilitarista“. Třeba demokratizace Iráku. Probíhá tam nějaká? Nejspíš ne, protože ani nemůže. Koalice USA a jejich spojenců totiž zdaleka nekontroluje celou zemi. Možná ještě horší je ovšem samotný princip demokracie – v případě svobodných voleb by v Iráku za nynější situace bezpochyby zvítězila některá z islámských stran, a ruku na srdce, kvůli tomu jsme přece do toho Iráku nevtrhli!

Zajímavé je bezpochyby i to, že ministr spravedlnosti USA ještě nepředal soudu ani jediného z více než pěti tisíc zajatců, posbíraných po světě pro údajný terorismus. Už tři roky jsou bez jakýchkoli okolků vězněni na vojenských základnách země, pro níž je právo a pořádek jedním z úhelných kamenů existence.

Být „out“ s sebou ovšem nese i rizika. Rusko v „mezinárodním společenství“ není, a tak se nemůže divit, že „podněcuje terorismus tím, že dovoluje vážné porušování lidských práv v Čečensku.“ O USA v Afghánistánu a v Iráku, Izraeli na okupovaných arabských územích nebo Turecku ve vztahu ke Kurdům se deklarace Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva kupodivu nezmiňuje.

Řada podobných malých či větších tabu a jednostranných závěrů spoléhá na pověru, že o čem se nepíše, to neexistuje. Není to ale pravda. Například americký Washington Post k projevu George Bushe k Valnému shromáždění OSN poznamenal, že „trhlina mezi Bushovou administrativou a zbytkem světa nikdy nebyla tak široká, jako nyní.“ The Boston Globe byl ještě příkřejší: „Republikánský sjezd odhalil, že Amerika potřebuje válku jako takovou. Irák byl jen na ráně.“

Pozor! Pohov!

Coby členové „mezinárodního společenství“ si však podobných poťouchlostí nebo otevřených invektiv nevšímáme. Máme totiž co dělat sami se sebou a stíhat alespoň nejdůležitější vývoj událostí. Kolem nás se začala odehrávat napínavá detektivka. Ministr obrany USA Donald Rumsfeld ve čtvrtek 23. září prohlásil, že kvůli „nepokojům“ pošle do Iráku další posily a že svobodné volby se můžou v lednu konat třeba jen na části území. Druhý den obrátil. Jednotky prý můžou být z Iráku staženy ještě před zklidněním situace a o „částečných“ volbách se nezmínil už vůbec. Členové „mezinárodního společenství“ jsou právem perplex a ani nestíhají tleskat či uznale kývat hlavou.

Nezbývá jim než čekat, co George Bush a jeho poradci vymyslí, a pak souhlasit. Jsme přece jedna parta. Loni americký Kongres schválil preventivní útok na Sýrii, v těchto týdnech se možná rozhoduje o Íránu. Pozastaví se nad tím někdo? Měl by. Ostatně za zbabělce může být považován jen svými kritiky. Mahátmá Gándhí kdysi prohlásil, že postavit se dá i sebevětší síle: „Nejprve si vás nebudou všímat. Pak vás začnou zesměšňovat. A nakonec na vás zaútočí. V tom okamžiku už jste blízko k vítězství.“

Martin Adámek 2003-2004, www.adamek.cz/protivalce